Koncem října se v Dendrologické zahradě v Průhonicích na pokusném záhonku k čísi diplomové práci na ČZÚ s názvem Využití okrasné zeleniny v zahradě se dalo taky udělat pár dekorativních fotek - první vlaštovky v našich končinách, ale díky za ně.
Inspirovalo mě to k nákupu dýní do kuchyně. Žel neobjevila jsem nic jiného než obyčejnou obří dýni. Někdy bývá hokkaidó, ale žádné muškátové nebo špagetové a jiné druhy jsem prodávat neviděla ani na trhu.
Nejprve a zároveň poprvé jsem se pustila do polévky, kterou všichni tak vychvalují. Neměla jsem na ni zatím odvahu - ne kvůli přípravě, ale kvůli chuti. Uvařit, rozmixovat, přidat smetanu - vypadalo to hezky, ale nebýt závěrečného česneku, byla celkem nijaká. Snědla se, v žaludku příjemně zahřála.
Hm, tak co dál? Prověřená klasika, dýně pečená? Povedlo se, vonělo, vypadalo - leč chuť opět nepřesvědčivá, fádní, skoro bramborová, konzistence uvnitř trochu moc mazlavá…asi jsem neměla štěstí na dobré kousky, možná jim už chybělo sluníčko - syrové vypadaly výborně, oranžově zářily, ale dužina byla bledá a bez vůně.
Zbylý kus tedy poputuje do mrazáku a bude z výchovných důvodů přidán k jiné zelenině, aby si s její pomocí napravil reputaci. Odradit se nedám, až zas bude nějaký pěkný exemplář zajímavého druhu k mání, zkusím to s ním znova! A kdybych k těm fotkám napsala, jak jsme si pošmákli, že byste to ani nepoznali?
Žádné komentáře:
Okomentovat