Zobrazují se příspěvky se štítkemJídla ze zeleniny. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJídla ze zeleniny. Zobrazit všechny příspěvky

středa 13. května 2020

Lilek po řecku

Hledala jsem nějaký fígl, jak si zjednodušit přípravu musaky, a tady je: úplně stejné ingredience se použijí přímo na půlky lilku.


Mám musaku moc ráda, ovšem je to pokrm z těch pracnějších, protože se vše nejdřív dělá zvlášť a teprve pak se zapéká: lilky se nechávají vypotit a pak opékají, maso se dusí s rajčaty, míchá se bešamel, prostě hodně patlání.
Tenhle recept část práce ušetří a chutná stejně, navíc i lépe na talíři vypadá...

Toto tzv. typicky řecké jídlo se však jako i jiné pokrmy rozšířilo během nadvlády mocné Osmanské (Turecké) říše, která tam trvala celých šest století... A ten francouzský bešamel se na musace objevil prý až ve dvacátých letech, kdy se Osmanská říše rozpadla.

Janissaries with soup kettles and the regimental spoon.jpg


Jeden lilek stačí na dvě porce. Překrojila jsem ho napůl a udělala nakoso zářezy, do kterých jsem vpravila sůl. Řeznou stranou jsem půlky položila do lehce olejem vytřeného pekáčku a šoupla do trouby na asi 20 minut. Slupka se zvrchu trochu propadne, upečený lilek změkne.


Mezitím jsem opekla 1/4 kg mletého masa na cibuli a česneku, přidala rajčata (nejlépe sekaná nebo aspoň protlak), okořenila pepřem, trochou skořice a hrstí strouhaného sýra. Může se kapku přisladit. Masovou směs jsem nechala zatím dusit.


Pustila jsem se do bešamelu. Světlou jíšku ze 2 lžic másla a 2 lžic mouky jsem zředila hrnkem mléka a pilně míchala metličkou, osvědčila se mi taková ta spirála. Mléko je lépe nalívat po částech, když je předchozí dávka dobře spojená s jíškou. Bešamel se musí dobře provařit, uvádí se tak deset minut. Osolila jsem, opepřila, dala muškátový oříšek. Do řeckého bešamelu se přidává ještě žloutek (v tomto množství 1) a nakonec už po odstavení z plotýnky asi dvě hrstě sýra, nejlépe parmezánu ap.


Pak jsem už upečený lilek zamačkala vidličkou do slupky, pokryla masovou směsí a bešamelem a dala zapéci. Výsledek mě dost nadchl, příprava mě bavila. Zapečený lilek vypadá docela pěkně. Ideálně se k němu hodí toustový chléb nebo nějaká chlebová placka, ale taky kuskus nebo rýže.

čtvrtek 7. května 2020

Zelené zeleniny

"A když budete mít po té zelenině hlad, dejte si další zeleninu..."



Tak tuto skvělou radu nechávám bez komentáře, sama zeleninu doplňuji pěkně masem, sacharidy momentálně smím jen omezeně. A všechno to jsou docela rychlovky.
Vyzkoušela jsem teprve nyní baby pak choi (též pak choy), takové to čínské zelí. Je příbuzné mangoldu a obsahuje spoustu zdraví prospěšných látek. Můžete z něj udělat i nějaký salát, ale spíš mě motivoval obrázek upraveného zelíčka jako přílohy.
Celý pak choi jsem jen opláchla, rozkrojila na tři nebo čtyři silnější pláty a šoupla na pánev. Osolila, opekla, přihodila trochu česneku a nakonec zakapala sójovkou. Za pár minut bylo hotovo, listy zavadly asi jako u špenátu, řapíky změkly. K tomu jsem orestovala i steak z krkovice a ochutila stejně. Hodil se i zbytek rýže a jeden zelený oběd byl hotov.


Zelený chřest jsem použila zase do koláče bez těsta, postupovala jsem podobně jako u avokádového kiše. Protože to měla být večeře i pro muže, použila jsem více šunky a slaniny, na osobu dvě vejce.


Zbytek chřestu jsem si jen pro sebe opekla na pánvi, dochutila sýrem a smíchala s bramborem a slaninou. Dřevnaté konce jsem oloupala a uvařila z nich polévku, stejně jako z bílého chřestu. Stačilo vše rozmixovat, přidat bujónovou pastu a nějaké mléko.
Doufám, že se ještě k dalšímu chřestu dostanu. Když jsem o tom vykládala kamarádkám, nenašla jsem moc pochopení: chřest se jim zdá bez chuti, mdlý, zkrátka nezajímavý... Já ho mám ráda, má specifickou jemnou chuť. Radši ho restuji či peču než vařím. S parmezánem chutná skvěle.

Do třetice přidám tip na takové soté s pórkem, i když jde o celkem běžnou kombinaci, žádný objev.
Z jednoho pórku, čtvrt kila žampionů a asi 300-400 g masa (vepřové, krůtí, kuřecí) se připraví pěkné tři porce. Opekla jsem nejdřív maso na menší kousky, osolené a opepřené, pak shrnula na stranu a orestovala kousek slaniny, kolečka póru, přihodila pokrájené žampiony, dosolila, a vše mírně podlila, podusila doměkka. Šťávu jsem vylepšila trochou smetany, ale může být i mléko. Stačí doplnit dobrými nudlemi, lze ještě přidat trochu sýra (čedar, parmezán). Soté se dá i snadno ohřát.

neděle 29. září 2019

Když rostou


Minulé dva roky se mi houby vyhýbaly, zato v posledních týdnech jich je tolik, že rostou i v lese za sídlištěm, nejen babky, ale i hodně hnědých hříbečků.


Kousek dál za Prahou je nabídka druhů pestřejší, našli jsme hodně kozáků, bílé hřiby dubové, lišky, klouzky, nějaké holubinky či růžovky. Muž mi nedovolil sesbírat slizáky mazlavé, ještě jsem je neměla potvrzené, ale mají být výtečné...Tak příště, zatím jsem je nesbírala. Kvůli tomu slizu můžou působit poněkud odpudivě, ale tyhle měly krásně nafialovělý klobouk a bíložlutou nohu.


Částečně mě zásobil i pan syn, tak jsem mohla po letech pár hub i nasušit. Vždy si taky odkládám do mrazáku porci dušených na vánoční hubník.
Na smažení to nebylo, převládaly malé kloboučky. Osvědčuje se mi houby podusit a použít tak nebo udělat omáčku se smetanou. Smaženice s vejci mě moc neslovuje.


Omáčka je výborná s knedlíkem nebo nudlemi.
Dušenou směs jsem zkusila se svítkem, je to inspirace z Chodska. Do hub jsem rovněž přidala trochu smetany.


Další týden jsem dušené houby zase vylepšila pórkem a kouskem slaniny a naplnila do bramboráku. Původně jsem měla v plánu halušky, ale nechtělo se mi škrábat brambory :) Do bramboráku je jen nastrouhám i se slupkou, vůbec to není poznat.


Třeba se ještě zadaří. Smaženou houbu bych si dala ráda, ani nějaká směs se zeleninou a masem by nebyla špatná. A trochu polívky by taky přišlo k chuti...

čtvrtek 4. října 2018

Navštívil mě sírovec


Přesněji, dostala jsem velký kus sírovce. O této krásné houbě vím dlouho, ale zatím jsem ji nenašla. Pějí se na ni ódy, jak je výborná.



Ty z akátů a dubů se nedoporučují moc k jídlu, spíš z ovocných stromů nebo topolů. Plodnice musí být mladé a měkké, pěkně žlutooranžově zbarvené. Rostou v celých trsech. Je to houba dřevokazná.


Tepelná úprava stačí poměrně krátká, houba má připomínat kuřecí maso, však se anglicky zove chicken of the woods. Část rodiny pravila, že jim to tedy taky vyrostlo vloni na zahradě, že se pokoušeli sírovec jíst smažený, ale že tedy nic moc. Houbová vůně se vytratí a konzistence taková gumovitá, něco mezi sójovým a kuřecím masem, holt jako smažené hřiby to nebylo. A s omáčkou kari též zkusili, prostě jen hmota. Hm.


Nahledala jsem nějaké recepty, nakonec jich není moc. Doporučovaný je sírovec smažený v trojobalu nebo jako přírodní řízek, pak s omáčkou kari nebo nějakou podobnou a dokonce i jako pečenáč či utopenec naložený v kyselém nálevu. Může se i předvařit (ve vývaru), ale to vzhledem k tomu, jak je měkký, považuju za zbytečné, jen více zgumovatí. Experimentálně jsem se rozhodla zkusit všechny varianty.

Obalovat se mi jednu porci nechtělo, udělala jsem řízek přírodní jen moukou poprášený, vypekl se hezky, byl měkký a docela šťavnatý, ale skutečně bez vůně a nějaké zásadní chuti.


Další opečený kus jsem naložila do vylepšeného láku z okurek, přidala cibuli, koření a odložila na pár dnů do lednice. Houba se proležela, nebylo to chuťově špatné, ale nejvíc to připomínalo sójové maso. Kdysi jsme dělali takové falešné matjesy.

Kostky na omáčku jsem trochu orestovala, okořenila nějakou indickou směsí, kari nemajíc, zahustila trošku instantní jíškou a smetanou. Omáčka ok, chuť viz výše.


Výsledek podle mě: jíst se sírovec dá, příprava je snadná, povedlo se vše. Z jednoho nálezu se získá hodně víceméně neutrální hmoty. Pokrmy neurazí, ale ani nenadchnou... Milovníci houbové chuti se jí nedočkají, odpírače hub ke konzumaci beztak asi nepřesvědčíte. Když najdete, ochutnejte, Uvidíte sami: kolik lidí, tolik chutí...

pondělí 8. září 2014

Musaka

Ta v Řecku mi chutnala, i když to bylo na různých ostrovech, navrch s vysokou jogurtovo-sýrovo-vaječnou vrstvou, krásně zapečenou. Jinde to nebylo ono.


Ani jsem se o musaku nepokoušela, ale nabízeli zrovna nedávno v Albertu jednodušší recept, který se mi zdál dosti podobný, v mase taky mrkev a samé lilky, žádné brambory, žádný bešamel.
Existuje totiž spousta variant a složitějších i jednodušších postupů, tohle je něco mezi.
Navíc jsem právě plánovala připravit si více opečených lilkových plátků, protože těch se mi vždy nedostává, jakmile se pro nějaké jídlo rozhodnu: parmigiana, lilky v jogurtu i v čokoládě, na nic z toho jeden lilek nestačí. Koupila jsem jich hned pět a nebylo to přehnaně moc, i když plná velká mísa plátků se zdála ohromná!
Dala jsem osolené a částečně oloupané (slupku měly dosti tuhou) lilky vypotit a potom je vyskládala na plechy, potřené olejem. Upekla jsem je, jak to šlo, a to hned ve třech patrech, plechů bylo celkem taky pět. "Co s tím budeš dělat?" se s patrným zděšením tázal osoba blízká, když jsem vysvětlovala, že v té nové troubě je pečení náramně výhodné. Opékat je na pánvi, do toho bych v tomto množství nešla. Dohněda se mi to nezdařilo, ale chutnaly dobře.


Parmigiana byla pak už brzy a větší množství plátků jsem si nechala na později, že ještě uvážím, co s nimi. Naložit do toho jogurtu a donést matce, nebo ji obdarovat polotovarem, ať si sama zavaří ? Nebo se pokusit o další čokoverzi?
Konečně jsem si vzpomněla na zmíněný recept i na to, že je na něj třeba lilků hodně - a ty já mám, tak se můžu do musaky pustit!

Tedy, trvalo to ještě další dva dny, než jsem dokoupila suroviny, a taky konečně přišla domů za světla a začala vařit.
Lilky byly připravené, ale ragú se mělo dusit 50 minut a stejně dlouho vše zapékat. Postup jsem si přečetla ještě víckrát, až mi začala v hlavě vyskakovat nějaká zjednodušení.


Cibuli s česnekem jsem rychle pokrájela a začala restovat, nastrouhala k tomu tři mrkve a po chvilce přidala maso. Měli jen směs hovězího s vepřovým, ale ve výsledku vyhovovala. Pak jsem vše podlila zbytkem vína, sice červeným, ale i to je možné, bílé holt nebylo. Osolila jsem (dost), opepřila, přidala trochu pálivé papriky a skořice, byliny a plechovku sekaných rajčat a půl plechovky vody, nechala dusit. Na co ještě protlak, tomu nerozumím, tak jsem ho vynechala, rajčatovou chut už dodala rajčata. Dusila jsem směs tak půl hodinky, až byla mrkev měkká, déle se mi zdálo zbytečné, ale ještě jsem dosolovala a pepřila, přidávala byliny, skořice bylo dost.
Mezitím jsem si smíchala smetanový jogurt s vajíčky a škrobem, přidala strouhaný parmazán. Skleněnou velkou mísu jsem potřela máslem, ale šlo by to i bez něj, protože na dno se dává vrstvička masové směsi, to je dobrý trik. Pak jsem pokryla lilkem ve dvou vrstvách, rozložila na něj masovou směs a navrch zalila jogurtem s vajíčky. To už bylo jasné, že ho bude málo. Dala jsem vše zapékat asi na 3/4 hodiny, to se ošidit nedalo.


Musaka voněla i chutnala výborně, jen ta vrchní vrstva mě zklamala, hlavně množstvím. Příště zkusím lepší jogurt nebo zakysanku a taky fetu, s bešamelem si nejsem jistá. Jinak to byla ta pravá chuť, co jsem si pamatovala. Myslím, že jsem trefila i tu mrkev, které jsem dala trochu míň, než je v receptu.
Použila jsem:
3 lilky, 480 g mletého masa, 2 lžíce oleje, 1 cibuli a 3 stroužky česneku, 3 mrkve, necelou 1 dl vína, pepř, sůl, pálivou papriku, skořici, tymián, 1 plechovku sekaných rajčat (400 g), dobromysl, tymián (petržel). Na vrchní vrstvu 400 g smetanového jogurtu, 2 vejce, 50 g parmazánu, 1 lžíci škrobu, což vystačilo na dobrých pět porcí. Ohříváním se musaka ještě zlepší. Je to i důvod, proč jsem do ní nedávala brambory, ty mi takhle nasáklé omáčkou ohřívané nechutnají, dala jsem je jako přílohu zvlášť. Když nasáknou lilky, to je jiná. Výsledkem je skvělá chuť, u strávníků uspěla.
Může se podávat na stůl v zapékací míse.


Musaka je jídlo, u kterého si pěkně zavaříte, ať už zvolíte jakoukoli variantu. Našla jsem jich plno, liší se hodně i použitými surovinami, tak si vyberte tu pravou, co právě vám sedne, dokud je na ni sezóna.

středa 30. dubna 2014

Jarní série

Jaro = zelenina

Tedy, ne že by už rostla jako blázen, ale něco se najít dá, co už nově narostlo v zemích méně vzdálených než Afrika.


Pampeliškové listí jsem jedla i o Velikonocích a nyní s ním už bude konec, jak pampelice kvetou, už se jíst nemají. Tak leda nějaké jednotlivé lístky z mladých rostlin. Do salátu se dají nasbírat i další rostliny, jenže jsou většinou mrňavé a dá práci vše očistit - nejlíp se mi osvědčilo trhat je pěkně po jednom lístku jen ty pěkné a čisté. Vydloubávat růžice pampelišek nebo dokonce sedmikrásek a čistit a přebírat je potom, na to nemám trpělivost. Nasbírat použitelnou hrst lístků je dřina. Pampelice jsem jen posolila, zastříkla balsamicem a olejem a promíchala. Oleje snesou dost. Směs menších lístků se dá dobře přidat k jinému salátu, polníček je ideální, ale hodí se i k leďáku. Jen pozor na bršlici-kozí nohu, které je hojnost a je rozhodně strašně zdravá, ale je dost výrazná a každý ji nemusí. Syn si ji naopak velmi pochvaluje a je schopen ji jíst samotnou, zatímco u mužského jsem s bylinami neuspěla vůbec, ten jí čistě z povinnosti každý salát.


Dobře jsem využila i slovenský chřest - půlku balíčku jsem rozložila na slaný koláč se šunkou a pokryla jsem ho zakysanou smetanou s vajíčkem. Z druhé půlky balíčku a všech tuhých konců jsem uvařila krémovou polévku, porce jsem ozdobila opečenými hlavičkami. A nevyfotila jsem to.
Budu vyhlížet další chřest, abych zase připravila osvědčené recepty - nejoblíbenější mám opečený chřest jen tak. Už ho považuju za celkem běžně se vyskytující, byť jen krátce sezónní zeleninu - už jste ho také "adoptovali"?

Podobně jako chřest je skvělá opečená vcelku i jarní cibulka, která dobře doplní třeba i grilování. Ale počítejte s větším množstvím, aspoň tři kousky na porci!


V sezónní nabídce by neměly chybět ředkvičky, které krom pojídání "an sich", tedy tak, jak jsou, udělají dobrou službu v salátech. Nejčastěji je krájím na větší kousky nebo silnější plátky, nastrouhané hodně zvodnatí a taky se to nedělá nejlépe. Když už, dá se z nich připravit pomazánka nebo dip za použití majonézy (doporučuji domácí bílkovou za 6 vteřin).


Slyšela jsem i o ředkvičkách míchaných s vajíčkem, na to najdete receptů plno. Mě zatím neláká, to už spíše ředkvičková polévka, ideálně z jejich listí.

úterý 19. listopadu 2013

Caponata




"Znáš caponatu? Ochutnala jsem ji o dovolené na Sicílii a od té doby ji dělám pořád. Jak bych to přiblížila...je to asi jako ratatouille, ale jsou v tom i rozinky." pravila veg přítelkyně. "To musíš zkusit!"
No tak jo, proč ne? Než jsem se k vaření dostala, chvíli to trvalo, ale bylo pořád ještě docela teplo - nyní už na takový pokrm není právě sezóna, ale třeba přijde vhod pro odlehčení a suroviny jsou k dispozici celoročně.





Caponata je zeleninová směs z pečeného lilku, řapíkového celeru a další zeleniny. Podává se jako příloha, předkrm nebo jako samostatné jídlo s pečivem. Ve variacích se liší poměr lilku a rajčat, paprika se nedává vždy. Používají se i rozinky, pinie, olivy a kapary. V jiných oblastech zase přidávají další suroviny včetně brambor či mořských plodů. Základem je lilek a celer, ostatní dodáte dle stavu spíže, řekla bych.
A šla jsem na to. Vzala jsem:

1 lilek, 3 papriky různých barev, 1 cibule, půl česneku, 2 řapíky celeru, 3 rajčata a 1 dl sekaných rajčat (nebo 1 plechovka), olivový olej, olivy 50 g, 2 lžíce rozinek, 2 lžíce kaparů, sůl, cukr, vinný ocet, bazalka


Lilek se musí dát vypotit, tedy nakrájet na silnější plátky, osolit, naskládat na tácek a nechat odležet aspoň půl hodiny, slít vodu a osušit plátky papírovou utěrkou. Pak jsem ho překrájela na kostky a dala opéci na olej spolu s pokrájenou paprikou. Zeleninu jsem vyndala a v druhém kole opekla cibuli, stroužky česneku a celer, přidala rajčata, sůl, olivy (nejlépe obou barev) a nechala podusit necelých deset minut, aby celer změkl. Do směsi jsem vrátila lilek, vložila rozinky a kapary, trochu octa a cukru, bazalku. Napoprvé se to zdá kvůli počtu surovin trochu nepřehledné, ale není to nakonec nic obtížného. Caponata chutnala docela dobře, druhý den opravdu o hodně lépe. Dali jsme si ji jako přílohu k masu a potom jsem ji podávala s malými chobotničkami.
Našla jsem totiž plechovku uzených chobotniček. Dostala jsem je od přítelkyně už před časem, znáte to, že se vás známí snaží "dostat" na nějaké exotické suroviny, prostě trochu překvapit. Někde vzadu v polici tak skladuju dvě skleničky mátové omáčky, nějak nevím, co si s ní počít.


Nyní se však chobotničky vysloveně hodily. Chce to trochu odvahy pustit se do všech těch chapadýlek, ale přes "ponožkový" odér po otevření měly chuť výbornou, hodně uzenou. S navinulou zeleninou se výborně doplňovaly a kuskus jako příloha vše povýšil na hlavní jídlo.


A pro úplnost - zbylá chapadýlka se uplatnila v salátu.



neděle 6. října 2013

Co vyrostlo na balkóně

Letos se na několika blozích rozvířil zájem o divoce rostoucí jedlé rostliny a o pěstování vlastních produktů i ve městě. Jde to s vlnou zájmu o přirozené potraviny, plodiny od konkrétních farmářů a domácí poctivou kuchyni, tedy ne tu od Vitany :)




Zdá se mi, že nadšení se projevuje hlavně u generací tak kolem 30 let, které nemají z dětství zažitý odpor k veškerému zahradničení, jako může být často u nás starších, když jsme byli často nuceni "otročit" na latifundiích širokého příbuzenstva :)) Ne každý se z toho vzpamatoval tak, že ho pěstování začalo bavit...

Takže dnes se ve městě vymýšlí, kde co jak vypěstovat. Jakýkoli kousek místa postačí, inspirace i s podrobnými návody najdete třeba u pana Cuketky. Podzimní zahradní sezóna vrcholí, to by se taky dalo dobře začít a připavit se na příští rok. Když se vyberou dobré druhy, může se to podařit.
Všimněte si odkazů na komunitní zahrady. Jako hobby mi to přijde docela fajn. U nedalekého paneláku zase pěstuje mladší matka záhon s velkou paletou kytek, od jara do zimy tam vždy něco kvete. Ale na užitnou zahrádku by to nebylo - to by neuhlídala. Vloni tam rostly dýně, ale jak dosáhly velikosti pomeranče (to byly ještě totálně nevyzrálé), vždy je někdo rozkopal po okolí...

Mám k pěstování trochu ambivalentní vztah, navíc moje záda si o tom myslí svoje - ale dá se vybrat i něco nenáročnějšího na balkón. Ten můj je poměrně krytý, situovaný na východ, čili před nejprudším sluncem se rostliny uchrání. Ale zas je náchylný k napadení škůdci i plísněmi, přirození nepřátelé chybí a postřik můžu dát na okrasnou kytku, ne na jedlou...přesto něco pro radost zkouším.

Bylinky přinesené z hypáče nestojí mnoho a některé druhy se daří udržet dlouhou dobu, s některými to nejde. Mám už dosti silný rozmarýn, ten bude třeba přesadit do většího květináče. Vydrží i tymián, oregano, máta, prostě dřevinky. Bazalka, pažitka, petrželka a majoránka se ujmou jak kdy, ale spíš po postupné sklizni celého trsu obrostou ještě tak jednou. Koriandr ani to. Venku je nechávám jen v plném létě, pak mají místo na okně. Když jsem dala rozmarýn (a měla jsem jednou pěkně velký) do bytu až za studených dnů, začal pouštět slaboučké výhonky a byl z té změny celý zmatený, vzpamatovával se pomalu. Ale venku tyhle středomořské rostliny taky nevydrží, v nevelkém množství země jim snadno promrznou kořeny nebo je zapomenete zalévat :)
Mám slíbenou šalvěj a jistě si najdete i plno jiného.

Ve větším květináči jsem letos spíše z důvodů okrasných zvolila pnoucí fazole. Nemá totiž smysl pěstovat tu něco trvalého pnoucího, to většinou zimu nepřežije. Fazole sázené po zmrzlících do několika hnízd sice vytvořily pěkný zelený trs, ale hned od začátku nějak napadený. Z nenápadných květů jsem byla trochu zklamaná, rozhodně nepřipomínaly ty, co byly vyobrazené na sáčku! Proto jsem byla upřímně překvapena náhlou úrodičkou lusků - vyrostly až do dvaceti centimetrů a měly pěkně žáhaný povrch. Bylo jich v létě do jedné misky.
Odjížděli jsme zrovna na dovolenou, a tak jsem nechala fazole týden v ledničce v mikrosáčku, po návratu k nim přidala dalších asi pět uzrálých lusků a vše snadno uvařila. Ještě pozor - je dobré zkusit před varem, zda nemají boční vlákna, a stáhnout je. A nesolit! Nevaří se dlouho. Byla to akorát jedna porce, s máslem a solí skvělá. Dál jsem tu potvoru kontrolovala, zalévala, a dočkala se dalších dvou porcí lusků a nyní doufám ještě v jednu.


Pěstování doma a na balkóně je hezká zábava. Kombinace jedlých a okrasných rostlin mi připadá zajímavá a jistě se dá vymyslet mnohem více možností, tohle je jen taková ochutnávka.
Ke kompostování bioodpadu z domácnosti se přemluvit nedám, je to ovšem taky už docela móda. Na zmíněných stránkách najdete i odkazy.

sobota 15. června 2013

Kulaté cuketky a jiná menší jídla

Zeleninová jídla hodně opakuju, jindy jsou spojená spíš s masem, a tak ani v téhle rubrice se neobjevilo delší dobu nic nového - opékám cukety i lilky, plním papriky i rajčata, vařím a peču dýně i červené řepy, o chřestu jsem taky už psala, mrkev dávám spíš do těsta či do kaše :) I kapustové karbanátky byly, ještě čekám na nějaký šikovnější květák.
Ale přece se něco zaznamenáníhodného najde.



Když jsem uviděla prodávat malé kulaté cuketky, nemohla jsem je nekoupit - jsou opravdu roztomilé, byť hlavnímu strávníkovi to tak vůbec nepřipadalo, zelenina jako zelenina. Viděla jsem je už kdysi ve Francii spolu s dalšími odrůdami a tvary vší možné zeleniny, u nás nezvyklé. I v receptech na plněnou zeleninu se často vyskytují, ale tady jsem na ně pořád ještě nenarazila. Jistě se i pěstují, semínka se prodávají. Možná bývají i na trzích. Na plnění mají ideální tvar i velikost, a tak udělají hodně parády.

Vydlabala jsem je snadno lžicí. Připravila jsem do nich sýrovou náplň z 1 vejce, 1 tvarohu (nebo napůl s balkánem), 150 g strouhané mozzarelly (tahle je dosti fádní - zkuste spíš jiný sýr), z dvou hrstí strouhanky, z vydlabané dužiny a stroužku česneku. Kulaté cuketky jsem doplnila paprikami a pekla.
Dopadly moc hezky. Chutnaly taky dobře. Avšak pozor, náplň v cuketách musí být skutečně výraznější než v paprikách, které mají více chuti. Cukety by byly skvělé i s náplní masovou.


Dalším skoro zeleninovým pokrmem, vhodným k večeři nebo na výlet, byly uzlíky z bramborového těsta, které jsem plnila směsí mletého masa a kyselého zelí a pekla v muffinové formě. Na těsto stačilo asi 300 g nastouhaných vařených brambor, 150 g polohrubé mouky, 1 vejce a trochu soli. Mouky je třeba trochu přidat při lehkém vyvalování, těsto se dosti trhá. Dá-li se mouky tolik, aby drželo pohromadě lépe, je zase tuhé, to neradím. Viz slaný závin. Proto jsem zvolila muffinovou formu, jednotlivé důlky jsem "zaplácla" plochým kusem těsta, naplnila a spojila růžky.
Na náplň stačí asi 300 g mletého masa, dvě hrstě kysaného zelí, trošku strouhanky, sůl, koření - dala jsem i červenou papriku, nechtěla jsem z toho dělat knedlo-vepřo-zelo, což se povedlo.


Slané koláče taky nezklamou - byl pro veg návštěvu jeden s chřestem, nyní k večeři jeden špenátový se šunkou. Používám tvarohové těsto a náplň zaliju vajíčkem (přesněji 2 vajíčky na kulatou formu) se zakysankou a sýrem.


A že salátujeme pravidelně, doloží tenhle salát s avokádem a polníčkem. Zelenina je dosti fotogenická, že? Rozhodně více než omáčky...

čtvrtek 30. května 2013

Jak si snadno zachřestit

Aktuálně 4. 6.

S českým chřestem si pohrála velká voda, tak máme po sezóně...

-------

Dnes jsem si přinesla už druhý letošní balíček chřestu, a tak by byl hřích se nepřipojit k článku týdne, když je zrovna téma o vaření, jinak totiž většinou nic pro mě...




Chřest jako lahůdku jsem znala už z rodiny, byl však dostupný jen velmi vzácně - nejspíš v úzké a vysoké skleničce v nálevu a zavařený se připravoval i v restauracích, ovšem jen v těch nejlepších. Odvážně jsem si myslím na nějaké rodinné větší oslavě v sedmdesátých letech dala chřest jako předkrm.
A jak už psala THEUNDERLAND , vyskytovaly se občas i chřestové polívky, pamatuju instantní v devadesátých letech. Jenže pěstování chřestu bylo obnoveno až nedávno, ač se u nás pěstoval před válkou tradičně, a tak mezitím několik generací čerstvý chřest stěží poznalo - a je pravda, že ani jeho cena ho neurčuje pro nejširší spotřebu, je to přece jen luxusnější zboží. Pěstování vyžaduje dost ruční práce - věděli jste, že třeba fólie, kterými jsou řádky zakryté, se podle teploty obracejí bílou nebo tmavou stranou navrch? Po sklizni musí v zemi zůstat dost výhonů na příští rok, proto se chřest vyřezává jen do svatého Jana (24. června).
Moje dřívejší recepty najdete tady a tady. Když se mi podaří koupit pěkný a cenově výhodnější chřest, hledím na to, abych ho zpracovala nejdéle do druhého dne. Loupání není moc velká zábava, ale jde to. Nevyplatí se loupání odbýt, zbylá vlákna pokrm dost znehodnotí.
Tužší konce hned odlámu a přidám k nim ještě dva tři pazochy, což na polévku (asi litr) stačí. Kdybych chystala chřestu víc, asi bych ho šoupla rovnou do trouby s kouskem másla a použila ho jako přílohu.
To necelé půlkilo stačí opéci prudce a krátce na pánvi a nechat chvilku dojít. Takhle příprava mě baví nejvíc, je rychlá a hodně chřestová - vařený mi tak dobrý nepřijde. Ostatní přídavky od sýru po omáčky vzhledem k objemu konzumace chřestu spíš nepoužívám, jemnou chuť můžou snadno přehlušit. Kdybych už byla chřestu přejedená, mám v záloze ten slaný koláč, ten taky můžu doporučit... Hlavně se vyvarujte všeho s umělými dochucovadly, to by bylo škoda.

čtvrtek 28. června 2012

Dýně ze Santa Fé


Konečně jsem si zkusila koláž, obnovila jsem totiž používané programy. A tyhle mexické, přesněji novomexické variace se krásně vybarvily.
Máslová dýně hruškovitého tvaru se dala koupit celou zimu. Sama jsem ji měla prakticky "na skříni" od podzimu, vydržela báječně: v suchu a teple. Letos jsem takto uskladnila rovnou na linku tři dýně (a nějakou jsme zkonzumovali hned na podzim).
Z posledního kousku jsem plánovala polévku, ale i kvůli loupání slupky jsem dýni chtěla radši upéct, a ne uvařit. Tím mi však vznikly tak výborné tvary k plnění, že jsem pohledala všelijakou zeleninu, co by se k dýni mohla hodit podle inspirací ze santaféské kuchařky. Orestovala jsem naťovou cibuli a česnek, řapíkový celer, rajčata. Ta a zelenou nať jsem přidala později. Do směsi jsem zamíchala ještě plechovku velkých fazolí a ochutila ji mexickou zelenou omáčkou, pěkně ostrou. S dýněmi jsem rovnou podávala, dužina šla od slupky lehce stáhnout - hodí se k tomu kousek pečiva. Pro zatvrzelé masožravce se může ještě doplnit dobrou klobáskou pokrájenou na kolečka.
Směs by se mohla naplnit i do tortily, kdyby se upečená dýně (bez slupky) rovněž nakrájela.