Zobrazují se příspěvky se štítkemSladká jídla a zavařování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSladká jídla a zavařování. Zobrazit všechny příspěvky

středa 30. září 2020

Cibuláda s vínem a rozinkami

Před pár lety byla cibuláda všude, ale to jsem jí zrovna nějak na chuť nepřišla. V létě jsem ji však dostala v jedné restauraci na grilovaný hermelín a chutnala skvěle. Identifikovala jsem v ní i ty rozinky, tak jsem se nyní pokusila takovou cibuládu napodobit.

 

Jako obvykle jsem si prošla vícero receptů a nějak to zkompilovala, chtěla jsem použít i víno. Váhala jsem, zda má být cibuláda hustá, nebo jako džem, průsvitná. Někdo ji i mixuje. Pak jsem vymýšlela, jaké použít koření a dochucení, možností je spousta a nemůžete udělat chybu: pepř, čili, zázvor, skořice, hřebíček, česnek, koriandr, tymián, rozmarýn, kmín, hořčičné semínko, brusinky, pomerančová kůra... Dává se dost cukru, i hnědého, ale taky med nebo nějaký sirup, ocet, víno, portské, jiný alkohol, pektin... Udělejte si z toho nějaký výběr a máte svoji originální cibuládu!

Nemohla jsem se rozhodnout, co bude nejlepší - uvážila jsem, že cibuláda se dá dochucovat průběžně během vaření, tak jsem si vybrala ty hlavní ingredience a potom jen přidávala. Měla jsem jí více, po dokončení 4 1/2 litru, čili na nějaké špetce nesešlo :)

Vzala jsem: 2 kg žluté cibule, 3 lžíce soli, 1,5 kg cukru, 3/4 l vína a 1/2 l vody, 0,5 l octa, 100 g rozinek, koření jako na svařené víno + kardamom a badyán, 3x gelfix (1:1 nebo 2:1) + 3 lžíce cukru 


Cibuli jsem oloupala a nastrouhala na tenké plátky na krouhači rovnou do velkého hrnce (9 l). Kupodivu to bylo hotové asi za půl hodinky. Promíchala jsem se solí a nechala hodinu odležet. Pak jsem lehce cibuli propláchla, aby nebyla moc slaná, ale myslím, že to ani není nutné. Nasypala jsem cukr, nalila tekutiny, přihodila koření, které jsem zavázala do kousku gázy, aby šlo lépe vyndat. Některé druhy jsem dala mleté a pepř vcelku rovnou do cibule, aby tam byl pak vidět (stejně není:).

Ocet jsem přidávala postupně, měla jsem zbytek vinného a více bylo obyčejného lihového. Je ho skutečně potřeba tolik, uvádí se i více. Po hodině mírného varu jsem přihodila rozinky a po další hodince jsem zahustila gelfixem, který jsem si rozmíchala s trochou cukru. Stačí povařit chvilku a je hotovo. Želé jsem nechala trochu řidší, aby šlo lépe servírovat.

Menší skleničky jsem si vypařila a naplnila je. Na chvíli jsem je otočila na víčka. Bylo jich 18 a dvě na spotřebu, tedy 20. Výpočet mi vyšel: 4, 5 litru děleno 0, 225 litru je přesně dvacet sklenic. Byla jsem na to pyšná, že jsem nemusela se sklenicemi všelijak šachovat a měla jsem je nachystané akorát :) 

Celou dobu jsem jen ulizovala, bylo to ono jako v létě, i když ne stejné. Chuť se mi zdála báječná, sladkokyselá, spíš lehce kořeněná. A až se ještě proleží... Vůbec nebylo divné, že je cibule nasladko. Napadaly mě hned další kombinace.

Druhý den jsem cibulády ještě krátce zasterilovala, protože konzervačního prostředku v použitém gelfixu bylo vzhledem k množství málo, to by nemuselo stačit. 

Cibuláda se moc hodí na zrající a podobné sýry, třeba i na jednohubky, chuťovky, k teplým i studeným pečeným masům, uzenému, paštice. V americké kuchyni se používá i jako glazé na pečené maso, třeba šunku. Dávají na ni totiž často něco sladkého (pomerančový či meruňkový džem, javorový sirup, med). 

Ráda zavařuju to, co se běžně nevyrábí, co se dělá jen doma nebo je to trochu zvláštnost. Obzvláště mě baví, když se z nějaké zcela běžné suroviny uvaří něco nečekaného, a sem cibuláda určitě patří. Další tipy najdete v rubrice Sladká jídla a zavařování, ale je to trochu nepřehledné, nebojte se sjet na starší příspěvky... Připravuju ještě nějaké zajímavé novinky, uvidíme, jak se vydaří.


středa 29. dubna 2020

Pomerančový likér

Pomerančový likér je prý dámská živá voda, ale také se přidává do různých dezertů.



Originální Grand Marnier i Cointreau se vyrábějí podle tajných receptur, ovšem na domácí výrobu se najde návodů spousta, složitějších i jednodušších, zabírajících dva dny i šest týdnů...
Není to úplně ono, ale nechala jsem se zlákat i já, jen tak pro zábavu. Hledala jsem nějaký zajímavý recept. Měla jsem v plánu ještě jednu variantu, ale na tu už kvůli viru nedošlo.


Když se vaří zvlášť sirup, který se pak smíchá s ochuceným alkoholem, nestačí běžná vodka, to je výsledek moc slabý. Ovšem shánět kvůli tomu 85%ní konzumní líh, aby se vše zas rozředilo, je taky zbytečné. Já ho potřebovala už na čokoládový vánoční likér, do kterého je nutná smetana, tak tam se to našidit nedalo, to by nevydrželo. Ale s příchodem koronaviru mi muž ten líh rovnou "zabavil", že je to na nějaké likéry škoda a mám ho nechat na případnou dezinfekci do zásoby.
I hledala jsem a našla recept jednoduchý: cukr se nemusí rozvařovat, stačí ho v té ochucené vodce rozpustit, čímž se koncentrace alkoholu nesníží.
Do vhodné nádoby jsem nalila 0, 5 litru vodky a nad ni zavěsila pomeranč, uzavřela. Celkem vtipné, ne? Pozorovali jsme se zájmem, zda se v parách bude či nebude macerovat, a ono jo. Za pár dnů už to bylo vidět a vodka se pomalu zabarvovala dožluta, trvá to šest týdnů...


Potom jsem pomeranč vyndala. Byl pěkně nasáklý vodkou, ale nevoněl nijak vábně a jíst se to tedy vůbec nedalo... Ve vodce jsem rozpustila 200 g cukru, stačilo chvíli míchat.


Ještě jsem nechala pár týdnů uležet. Výsledek - skvost. Tedy docela to pomerančově voní i chutná, pachuť vodky se ztratila. Bude to příjemné malé dámské pití, ale spíš likér použiju na nějaký ten piškotový moučník, i ledová poleva se z něj může udělat.

pondělí 24. července 2017

Meruňkové nadělení

Od jara se povídá, že meruňky letos ani nebudou, a skutečně máme příbuzenstvo, kterým se neurodilo nic. Tak jsem si aspoň po úvaze asi před dvěma týdny zakoupila u stánku necelá tři kila lehce přezrálých českých malých meruněk, že si jen udělám trochu marmošky, že takových šest sklenic by nám mohlo stačit.


Marmeládu jsem vařila dosti jednoduše a hlavně jen z ovoce a cukru. Inspirovala mě Benedetta se svou broskvovou a zafungovalo to skvěle.
Na 2,5 kg vyloupaných meruněk jsem dala 900 g cukru a šťávu z jednoho citrónu. Vařila jsem asi půl hodinky a vše rozmixovala, ale ne úplně na kaši. Přidala jsem lžíci nastrouhaného zázvoru, který výborně zvýraznil chuť, aniž by se sám moc prosazoval. Naplněné skleničky jsem zasterilovala 20 minut klasicky v hrnci, je to nejspolehlivější.
Tím jsem považovala meruňkové zavařovaní za vyřízené.


Ovšem dva dny před odjezdem na týdenní dovolenou se ozval syn, že má meruňky a prý dost. A jestli bych je nezavařila, že oni to nestíhají. Ve hře taky bylo hlídání roční vnučky. Když jsem se bezelstně zeptala, jestli mám hlídat nebo zavařovat, odvětil: "A obojí bys nestihla?" Uf.Výzva? Superbabička ve mně tedy odpověděla, že se samozřejmě pokusí, že nebude-li těch meruněk víc jak deset kilo, snad to stihne...nakonec jich bylo kil necelých devět.
Nejdřív jsem tedy vytřídila ty nejzralejší a zmarmeládovala je jako výše, celkem osm sklenic. Pak jsem vybrala pěkné a přibližně stejně velké na knedlíky pro snašku, ukoulela jsem jich z dvojitého tvarohového těsta necelých třicet.


Zbytek jsem jen rozloupala a nacpala do sedmi velkých sklenic nasucho a pořádně zasterilovala, je to lepší než mrazit - meruňky ztrácejí barvu a nevypadá to pak moc hezky. Na koláče se hodí výborně. I se sterilováním (stačilo na dvakrát ve velikém hrnci) jsem to zvládla za pět hodin včetně hlídání vnučky a úklidu. Její nejlepší zábavou totiž bylo žižlat půlku meruňky a pěkně s ní všechno potřít, ale příští rok už bude muset přiložit ručku k dílu - ostatně koulení knedlů se jí též moc líbilo, ale zatím jsem jí těsto nesvěřila.
Šlo to nakonec lépe, než jsem čekala, tak jsem ráda, že jsem to neodmítla.


Z meruněk jsou skvělé hraběnčiny řezy, crumble, cobbler i klasický kefírový nebo kynutý koláč, taky křehký nebo crostatta, zkrátka celkem cokoli. Na jídlo nemám meruňky moc ráda, jsou trochu mdlé, i když jsou zralé. Ani domácí sorbet se mi neosvědčil, chuť slabá a slupičky - nestačí je jen rozmixovat, asi by se musely spařit.

čtvrtek 9. března 2017

Zavřeniny, aneb jak dopadlo ovoce jen zavřené do sklenic

Pokus vyhodnocen po šesti měsících. O co šlo?




Jednoduchý návod, jak uchovat ovoce, ke mně doputoval jakýmsi řetězovým mailem zhruba před rokem. Prý stačí zralé, čerstvě utržené ovoce strčit do sklenic a zavřít (proto zavřeniny). Toť vše. Má vydržet díky uvolňování etylénu. Sklenice se musí uzavřít do dvaceti minut od utržení, aby ten etylén zafungoval. Nneí třeba schovávat v chladu.

To vám to pak vrtá hlavou, neb je to tak jednoduché, až je to silně podezřelé. Ale co, řekla jsem si, že to zkusím, bude-li příležitost. Kdyby to totiž zafungovalo, bylo by to vtipné a důmyslné. Pár skleniček různých druhů seženu a uvidíme, co to udělá.
Mezitím jsem pátrala dál, dotazovala se, ale nikdo nic takového neznal, ani příslušný technolog. Jen jedna starší tetička si vzpomněla, že takhle podobně uchovávali ovoce do jakéhosi vakua (sklenice s nějakou pumpičkou, ještě před válkou) a vydrželo skoro jako čerstvé až do Vánoc.

Nakonec jsem se během léta dostala k rybízu, špendlíkům a švestkám. Každý se divil, co to dělám, já vysvětlovala, že jde o pokus, že jinak nevím, jak to ověřit, diskuze vyznívaly skepticky. Rybíz šel do sklenice i se stopkami. Nezplesnivěl, ale stejně jako špendlíky pustil časem trochu vody. Švestky vypadaly dlouho netknutě, jako bych je tam zavřela včera. Bylo to napínavé.
Jedny špendlíky jsem otvírala už asi po dvou měsících, vypadaly zvenčí dobře, ale už trochu zprůsvitněly, tak jsme byla zvědavá, co s nimi je. Chutnaly hnusně, i když ne přímo zkvašeně. Ale s tou základní trojicí jsem vydržela až doteď, stála na lince nahoře a já ji jen pozorovala...Švestky zůstaly krásně ojíněné a šťávy pustily jen málo. O rybízu a špendlíkách jsem měla pochybnosti. A taky byly zkvašené, nedobré.


Švestky ale zůstaly pevné, nijak nezaváněly a šly dokonce krásně rozloupnout. Ovšem jen co jsem to udělala, vzpomněla jsem si, že jsem z nich vlastně chtěla při dobrém výsledku uvařit knedlíky! Tudíž změna - ovocný cobbler.
K jedné sklenici švestek jsem přidala tři jablíčka a do pekáčku 20x30 cm jsem použila jen půlku těsta, stačí ho necelý centimetr, vyskočí. Ovoce jsem tam nalila se vší šťávou, vypadá to vždy děsivě, jak vše plave, ale nebojte, šťáva se vsákne a vypeče.


Můj pokus potvrdil tento jednoduchý způsob konzervace jen částečně: ale dostanu-li se zas ke švestkám, budu experimentovat dál. Zkusím je dát do třílitrové sklenice, to už by mohlo stát za to. A možná někdo ještě přidá svoje zkušenosti...?

úterý 8. listopadu 2016

Citróny - sirup i marmeláda

Musím se s vámi podělit o dobré nápady a jednoduché postupy: vyžadují jen trochu trpělivosti, neb za nás pracuje hlavně čas...




Minulý týden jsme zrovna nakoupila pěkné čerstvé citróny za dobrou cenu, tak snad na nějaké takové taky narazíte. Citrónový sirup jsem vyzkoušela už zjara, když jsem vymýšlela nějaké domácí limonády pro Restaurant Day a jiné akce. Je s ním pak už snadná práce, a to jsem potřebovala: dochutit se dá okurkami nebo mátou nebo jiným ovocem, a je to. Nemusí se stěhovat litry tekutin, pitná voda na místě bývá. Podle podmínek se samozřejmě hodí i led. Zbytek sirupu jsem testovala na výdrž - uchovaný v ledničce vydržel vždy nejméně dva měsíce, tak o to taky není starost. Krom toho všem tak chutná, že dlouho nepřežije. Uchovávám v barevném skle, tady kvůli barvě foto barelu:


Sirup: 4-5 citrónů omyjte a nakrájejte na kolečka asi 3 mm silná (používám mandolínu, V-krouhač). V hrnci nebo míse zalijte 1/4 litrem vody, aby byly citróny skoro potopené, zakryjte poklicí a dejte do chladu odstát na dva dny. Pak vše slijte na cedník s jiným hrncem, vymačkejte také pořádně všechny nakrájené citróny, aby v nich nezbylo moc šťávy, a pomalu zahřívejte. Přidejte 1/2 kg krupicového cukru a míchejte do rozpuštění, ale aby se sirup nezačal vařit. Pěnu shora seberte a můžete naplit d lahví. Z tohoto množství bude tak 1 a 1/4 litru sirupu.

Poměr citrónů a vody jsem upravovala, aby sirup nebyl moc slabý. Také jsem použila všechnu kůru. Kdo nemá mírnou hořkost citrusů rád, může z půlky citrónů dát jen šťávu.


Pod vlivem četby dalších receptů o zavařování jsem začala zpracovávat i zbylé citróny na marmeládu. Dělám leta pomerančovou, tak jsem to vzala podle stejného mustru.

Marmeláda:
Vymačkané citróny (1/2 kg) znovu zalijte vodou (asi 1/2 l) a dejte vařit doměkka přibližně jednu hodinu. Nechte stát do druho dne, aby se vyvinul pektin. Pak přidejte cukr - polovinu váhy směsi ovoce, tj. asi půl kila. Dobré je zvážit si předem hrnec, v kterém budete marmeládu vařit. Vyberte nějaký se silným dnem, aby se marmeláda nepřipalovala. S cukrem už vařte mírněji do zhoustnutí. Nevadí, že je kůra na větší kusy, překrájím jen ty největší. Zrníčka se téměř rozvaří. Kdyby se vám zdála marmeláda moc kyselá, přidejte ještě cukr a vařte dalších cca 10 minut. aby se dobře rozpustil.


Když budou citróny čerstvé, zželírují samy od sebe, ale jak to přesněji poznat, nevím: jednou se mi to povedlo krásně, stačilo povařit tak tři čtvrti hodinky a želé tuhlo jak divé. Většinou však ztuhne tak napůl nebo by se muselo vařit hodně dlouho (3 hodiny), až výrazně sníží objem. Ale můžeme přidat i trochu gelfixu, který krom pektinu obsahuje i konzervaci. Stačí tak polovina množství, než je v návodu. Směs ze sáčku promícháme s 2 lžícemi cukru a povaříme deset minut.

Marmeládu naplníme do skleniček, budou tak tři čtyři, otřeme, uzavřeme a otočíme na 5 minut. Jestliže marmelády bez konzervace chceme uchovat déle, raději je ještě zasterilujeme. Vařím klasicky ve vodě 20-30 minut.

Když marmeládu z citrónů ochutnáte, hned poznáte, že ta práce s ní se vyplatila!

pondělí 27. října 2014

Želé z vína

Zavařovat se dá různě. I elegantně.
Na letošní podzim jsem si schovala nápad na želé či rosol z červeného vína. Že ho zkusím, až bude nějaké období bez vhodných plodin, což u mě zrovna nastalo.



Totiž: když jsem chystala ne tak dávno (dva roky už utekly, ale to je mžik) dortík s jogurtovým želé a červeným vinným navrch, řekla jsem si, že by bylo dobré udělat toho želé i více, do sklenice. Vypadalo luxusně a stejně i chutnalo.. Pak jsem ještě našla podobný recept i na netu, asi na Pinterestu. Hlavně mě oslovilo jednoduché vyjádření, co pak s ním: použijte jako brusinky. To je přesné.

S vínem jsem zacházela jako s ovocnou šťávou, ale přece jen jsem dala více "želíru", než se dává na ovoce nebo protlak. Vyzkoušela jsem několik přípravků a v malé dávce i to množství: doporučuji cca 1,5 násobek než se uvádí, 1,25 bylo málo.


Želé z gelfixu i želírovacího cukru nebylo úplně tuhé, zato várka z ovocného želírovacího cukru se ani nehnula...pro další využití to sice není úplně podstatné, ale je dobré vědět, co tuží nejvíce.
Použila jsem španělské stolní víno, levnější, leč dobré chuti. Vařím s vínem dosti často - nemusí být kdovíjaké, stačí, když je opravdu z vína a nebojíte se ho napít, tedy nemá žádné pachutě. Červené vybírám jen z teplejších krajin.


Víno jsem smíchala s želírovacími prostředky a cukrem dle návodu, dala jsem tedy 1,5 dávky-sáčku na litr vína. Přidala jsem koření, skořici a hřebíček. Nakonec jsem po pětiminutovém provaření přimíchala i trochu kyseliny citrónové. Konzervant už ty směsi obsahují. Jak želé začne chladnout, rosolovatí hned, proto se musí svižně naplnit do vypařených sklenic a otočit. Je to asi důvod, proč se radí vařit vždy jednu dávku, ne více najednou.


Příprava rosolu z vína není nijak těžká ani zdlouhavá a krásně provoní příbytek za podzimních plískanic...na lívance, tousty i na svíčkovou nebo k paštice chutná skvěle. A jestli si netroufáte, přijďte na Restaurant Day do MKP, kde ho budu taky nabízet.

čtvrtek 10. července 2014

Od ořechu k rybízové čokoládě se zastávkou na Dvojce

Letos jsem si začala s myšlenkou na zavařování pohrávat kolem svatého Jána, když jsem si umanula vyzkoušet naložené černé ořechy jako kompot, ne v alkoholu. Nejprve jsem neměla kloudný recept, ve starých kuchařkách to vypadalo dosti zdlouhavě, ale začala jsem hned ořechy máčet a vyměňovala vodu každý den.
Do toho přišlo pozvání do Dvojky na téma zavařování a já začala vymýšlet, co tam asi tak neobvyklého předvedu? Nu, další pozvání, a to na návštěvu spojenou i se sklizní rybízu, mi odpověď hned nabídlo: rybíz bude.


To bych mohla zkusit ten recept, co jsem si našla v jakési čokokuchařce, kterou jsem listovala na čokoládové předváděčce v zimě! Kde ten recept jenom mám? Našla jsem ho, ale jen rozpis surovin na kousku papíru - aha, to asi jsem myslela, že je postup stejný jako u švestek, ono to půjde... Ještě jsem se vrhla na net, zda nenajdu něco podobného, ale samá voda, jen jedna rybízovočokoládová omáčka, která se vařila už z hotového želé a podávala ke zvěřině - hm, to mi moc nepomůže, ale tip to špatný není. Rybízová čokoláda má užití asi jako brusinky, tedy jako sladká pomazánka i pikantní omáčka k pečeným masům.
V důsledku okolností tedy jde o víceméně autorský recept:

Rybízová čokoláda

600 g otrhaných kuliček červeného rybízu dáme vařit se 150 g cukru, po dvaceti minutách přidáme 60 g hořké čokolády a tři velké lžíce kakaa, povaříme. Chceme-li rybízovou čokoládu použít nasladko, můžeme přidat trochu rumu, chceme-li ji použít naslano, přidáme trochu balsamica. Chuť po uvaření není zcela ohromující, směs potřebuje trochu proležet. Plníme do menších skleniček, uzavřeme, otočíme.


Připravila jsem si další recepty na stále oblíbený rybíz jako brusinky bez míchání, marinované lilky a přemýšlela o jednoduchých postupech bez vaření, bez cukru, i o tom, v čem všem je možné zavařovat...tyto úvahy dostaly dva dny před vysíláním pěkný šťouchanec v podobě možných otázek, a já začala horečně hledat různé odpovědi a dokonce jsem vyzpovídala i osobního technologa, abych měla jasněji. Docházelo mi, že se posluchači a redaktorka mohou ptát i na odbornější témata, o nichž nevím ani to zblo. Pravda, některé otázky mířily spíše na druhou diskutující, ředitelku skanzenu v Přerově n. L., ale i tak.
Cenné informace jsem nasbírala v knize Jídlo, dějiny chuti i ve Weckově zavařování Vař do zásoby! Tam na mě vykoukl konečně i použitelný recept na černé ořechy, žádné další tři čtyři dny vaření, ale za pouhé dva je hotovo, hurá.
Jak se věci dají do pohybu, dějí se tak nějak samy, a já dostala právě v den vysílání od své kolegyně ručně psané recepty po její pratchýni z Podkrkonoší - skvělý úlovek! Hned jsem nalistovala na zavařování a našla něco, o čem jsem ještě neslyšela:

Borůvky na slunci

Na pětilitrovou láhev borůvek se dá 1 kg cukru. Na dno se nasype cukr, pak borůvky, zase vrstva cukru, až je láhev plná - nahoře musí být cukr. Pováží se a dají na slunce. Až jsou borůvky nahoře (tedy pustí šťávu a vyplavou) a hodně kysají, svaří se a uloží.

Vím, že se kysáním připravovala malinová šťáva, tak to bude něco podobného, vzniklá kyselina by měla taky konzervovat. Třeba to někdo zná nebo vyzkouší.

V pořadu Patricie Strouhalové Jak to vidíte s datem 9. 7. jsme tedy zavařovaly, vykládaly o minulosti, a protože dr. Hrabětová měla také s sebou pár starých kuchařek, pěkně jsme si to užily. Dozvěděla jsem se i další detaily, třeba o tom, jak byla vymyšlena zavařovací hlava na víčka Omnia pro domácí použití, díky které se zavařování od 60. let hodně rozšířilo - teprve mi docvaklo, jak to do té doby bylo hrozné, staré sklenice a vytahané gumičky, zrezlé ocelové spony a problematický výsledek! Jako malá holka jsem u toho přece asistovala.
Rybízová čokoláda na ochutnávku byla přijata celkem kladně, i těch pár dnů rozležení jí pomohlo. Ohlas měly hlavně ty recepty bez míchání.
Zdaleka jsme nestihly pohovořit o všech zajímavých tématech a receptech, uteklo to rychle. Vůbec nepřišla řeč na zeleninu ani houby, ovocné hořčice či zavařené dárky. Zavařování bez cukru nebo bez konzervačních prostředků se jen zmínilo. Ale ještě se k tomu časem vrátím.
Po návratu domů jsem zjistila, že ty ořechy jsou už černé dost, tak jsem se rozhodla s nimi pokročit. Jaký je tedy celý postup?

Černé ořechy

Ořechy trhané kolem slunovratu propícháme např. špikovací jehlou a namočíme do studené vody, kterou denně vyměňujeme cca dva týdny, až jsou ořechy zcela černé. Pak je povaříme ve vodě doměkka, slijeme a zvážíme. Do přiměřeného množství vody dáme stejnou váhu cukru a svaříme ho s kouskem skořice a hřebíčkem. Přidáme ořechy a povaříme dvacet minut, necháme vychladnout. Druhý den ořechy vybereme do skleniček, sirup znovu svaříme a nalijeme na ořechy. Zavíčkujeme a sterilujeme dvacet minut (na 80 stupňů).

A protože jsem hned zaznamenala na blogu větší návštěvnost, spěchám s uveřejněním článku s recepty, jak jen mi to nejdřív vyšlo, tak ať se vše vydaří!

P. S. Dnes v sobotu jsem ještě doplnila foto rybízové čokolády, už je skoro proleželá, tak po počátečním váhání doporučuju zkusit! Ořechy také vypadají dobře, ty ještě proležení potřebují, ale budou dekorativní, co říkáte?

pátek 13. září 2013

Moje televizní zavařování

Splnil se mi jeden z blogerských snů, když jsem byla pozvána vařit do televizního Dobrého rána. Můžete shlédnout z archivu, podle obsahu všechna zavařování.



Tady uvádím všechny recepty, které jsem na místě navařila, i když o většině najdete na blogu i starší články s podrobnostmi:

Paštika

500 g tučnějšího mletého vepřového, 250 g drůbežích jater, 1 menší cibule, 2 stroužky česneku, 3-4 lžíce fernetu, sůl, vrchovatá kávová lžička nadrceného koření: pepř, jalovec, nové koření, tymián, muškátový oříšek.
Maso se všemi dalšími surovinami promixujeme tyčovým mixérem, silně ochutíme a necháme 1-2 dny odležet v chladu. Před naplněním do sklenic ještě ochutnáme, dosolíme, případne vmícháme další přísady (olivy, ořechy, sušené ovoce, pomerančovou kůru, měsíčky jablek, žampiony, kostičky jazyka nebo špeku atd.), dobře setřeseme, aby nezůstaly v hmotě bubliny. Plníme max. 1,5 cm pod okraj. Zakryjeme alobalem a pečeme ve vodní lázni na 160-180 stupňů asi 1 hod. Sklenice uzavřeme víčky a otočíme, pro delší uchování je další den sterilujeme 30 minut.

Ovocná hořčice

1 kg ovoce (slívy, blumy, švestky, hrušky, jablka), 300 g cukru, česnek, pepř, další koření (prášková hořčice, koriandr, skořice), sůl
Ovoce vypeckujeme či vykrájíme a dáme rozvařit. Promixujeme tyčovým mixérem na kaši, přidáme cukr, sůl a koření, dochutíme, ještě pět minut provaříme a plníme do sklenic, otočíme na víčko (stačí 5-10 minut).

Švestková čokoláda

1 kg švestek, 600 g cukru, 50 g čokolády na vaření, 3 lžíce kakaa, skořice, vanilka, 100 ml rumu
Švestky rozvaříme a rozmixujeme (nebo naopak), po 20 minutách přidáme cukr a koření a po dalších 5 minutách odstavíme, vmícháme kousky čokolády a kakao. Ideálně necháme odležet do druhého dne. Lze též pokračovat ihned a vařit dalších 20 minut. Nakonec vmícháme rum a naplníme do sklenic, na 5-10 minut otočíme na víčko.

Zelí kysané ve sklenicích

zelí na krouhání, sůl (20 g na 1 kg zelí), kmín
Zelí nakrouháme, promícháme se solí a kmínem a pomačkáme. Necháme nejméně dvě hodiny odstát. Napěchujeme do sklenic tak, aby nezůstávala volná místa. Plníme 2,5 cm pod okraj sklenice, uzavřeme a necháme stát na táce na teplém místě cca dva týdny. Víčka se vydují, a když splasknou, je zelí hotové. Uložíme na chladnější místo.

Hrušky ve víně

7 hrušek, 0,7 červeného vína, asi 300 g cukru, citrón, celá skořice, pár hřebíčků
Hrušky oloupeme a rozpůlíme, vykrojíme jadřinec se stopkou a vkládáme je do menšího kastrůlku s vínem. Přidáme cukr a koření a zvolna vaříme, až hrušky změknou a změní barvu a sirup se svaří zhruba na polovinu. Přendáme do sklenic, otočíme a necháme odležet, až hrušky dostanou barvu vína. Vydrží. Podáváme se šlehačkou, zmrzlinou či zakysanou smetanou.

Marinované lilky

lilky (na 1 velkou sklenici 2-3 kusy), cibule, česnek, pepř, sůl, olej, vinný ocet
Lilky nakrájíme na plátky 3-4 mm silné, solíme po obou stranách a skládáme na talíř. Necháme min. 3/4 hodiny vypotit. Osušíme papírovými utěrkami a na rozpálené pánvi na troše oleje opečeme po obou stranách. Zároveň orestujeme plátky cibule a česneku. Lilky skládáme do sklenice, prokládáme cibulí, česnekem a mletým pepřem. Nakonec zalijeme vinným octem, aby všechny pátky byly potopené, a necháme 2-4 dny proležet. Můžeme sterilovat (stačí 10 minut mírně vařit). Podáváme jako zeleninovou přílohu k masu nebo s jogurtovým dipem a pečivem jako předkrm či svačinku.


Od neděle jsem si připravovala suroviny, další vybavení, postup prací, nakládala maso na paštiky, co šlo, krájela a loupala předem. Natáčení probíhá v Brně, a tak to znamenalo vstát už po jedné hodině. Ale přípravy vyšly, na místě jsme byli včas, a potom už to šlo ráz na ráz - maskérna, mikrofon, kuchyňský pultík, moderátoři - a točí se. Mimo záběr chodili různí lidé a chválili, jak to tam voní. Na závěr servírovaná paštika i lívanečky s švestkovou čokoládou měly úspěch. Pak rychlý úklid, podpis na smlouvu - a rozloučení.
První živé vysílání je za mnou.

pondělí 3. prosince 2012

Ovocné hořčice jako jedlé dárky

S touhle novotou přišla letos na podzim moje švýcarská kamarádka - přivezla mi totiž z Ticina několik regionálních specialit, což i tam právě frčí, a mezi nimi i ovocné hořčice, skutečně se tak jmenují.


Není to čatní, spíš ochucená marmeládička velmi jemné struktury, sladkokyselá s lehounce ostřejším nádechem. Dostala jsem hruškovou a fíkovou. Podle etikety jsou určené k studeným masům, vařeným i pečeným, ale hlavně k sýrům, jak mi kamarádka doporučila a hned jsme vyzkoušely - inu symfonie chutí, takový vyzrálejší "starý" sýr, doplněný nasládkou jemnou hořčicí, je lahůdka. Oživí i sýr poněkud fádnější nebo sýr s bílou plísní.
Inspirace to je náramná - v létě jsem rozvařila hrnec mirabelek bezvýznamné chuti, že z nich bude to čatní - ale nakonec jsem výsledek pozměnila a připravila svou vlastní ovocnou hořčici.
Nejprv jsem tedy ovoce dusila s cibulí, česnekem, pepřem a solí, přidala jsem i ocet a daší koření. Když se vše trochu svařilo, rozmixovala jsem na hustší kaši.
Tu jsem nyní vrátila do hrnce, dosladila, dochutila práškovou anglickou hořčicí a ještě jednou umixovala, aby byla dost jemná. Malinko jsem pyré zahustila maizenou a výsledek - skvost. Opravdu z toho byla ovocná hořčice.


Chcete-li si nějakou zkusit, použijte třeba jablka, těch je pořád dost. Nebo nějaký fádní kompot, není-li moc sladký, by šel bez šťávy zpracovat. Ovoce duste s cibulí, česnekem, solí, cukrem, pepřem, octem nebo citrónem a dalšími druhy koření nebo přidejte trochu hořčice. Je-li rozmixovaná směs moc řídká, přidejte trochu škrobu. Kořeňte více, rozleží se.


Připravovala jsem i další vhodné pochutiny, nejdůležitější je asi zajímavé zabalení. Dávám si práci s etiketami i s obalením víček - že jsou skleničky různých tvarů, vůbec nevadí. V celofánovém sáčku vše pěkně vynikne, je do něj možné přidat i něco jiného, ozdobu či jinou osobní maličkost.
Vytisknout si etikety problém není, osvědčilo se mi úplně jednoduché pojetí. Hlavně můžete dobře vysvětlit, co za poklad ve skleničce je, jaké má složení a přibližnou trvanlivost. Ale jak je na sklo nalepit? Přišla jsem na oboustrannou pásku "bez nosiče" a brzy jsem zjistila, že stačí dát jen proužky na kratší okraje, není třeba lepit etiketu celoplošně. Je to jednodušší než třeba tisk na samolepky.


V minulých letech jsem na víčka dávala ubrousky s vánočním vzorem, pak červené, letos jsem zkusila žluté. První rok jsem se mořila s látkovými kolečky, ale čtverečky byly hezčí a ubrousek poddajnější než látka. Na podobné dekorace nejsem právě zručná, ale tenhle postup jsem si už přizpůsobila a vychytala. Dárečky jsou originály a pro mě je i mnohem snazší je připravit doma než něco nápaditého hledat v obchodní síti.