Zobrazují se příspěvky se štítkemMoje polévky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMoje polévky. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 16. října 2020

Domácí je lepší...část 2

U domácího jídla víme, co jsme tam přesně dali, nemusíme řešit dlouhodobou konzervaci nebo různé technologické problémy třeba s hustotou a plněním do obalů, můžeme si upravit množství soli, cukru či koření a přizpůsobit pokrmy chutím nebo dietním omezením členů domácnosti. Hůř ale napodobíme některé technologie, jídlo nemusí vypadat tak vábně, navíc si nárokuje náš čas. Kdo vaří více, půjde mu to lépe od ruky, než když občas teprve promýšlí, co v čem bude vařit, co dřív a co potom, jestli bude dost nebo málo - praxe má svou váhu. Jste-li v dobré kondici, uhnětete kynuté těsto snadno, uválíte placky na nudle a ruče přeložíte těsto listové, nakrouháte hlavu zelí a já nevím, co ještě. Ale může to být problém, když fyzička nestačí, záda či klouby bolí. Proto jsou dobré rady drahé, každý si to musí přizpůsobit svým možnostem.

Mně se osvědčilo dělat si doma zeleninovou bujónovou pastu (v článku pod risottem). Z kila kořenové zeleniny mám několik malých skleniček na dosti dlouhou dobu. Je pravda, že ji do omáček moc nepoužívám, neb to není třeba, do polévek ano, v nouzi je vývar hotový coby dup - stačí trošku zeleniny a pár nudlí.

Rady posledních let, jak si dělat vývar doma, jsou spíš rady knížecí. V malé kuchyni se vývar nevyplatí, to potvrzují i šéfkuchaři. Potřebujete ty zbytky, odkrojky. Maso je drahé, když už seženete pár morkových kostí, taky dost stojí, stejně tak hotový vývar ve sklenici nebo zataveném sáčku. Hovězí polévka je luxus a schovávat ještě vývar do vaření? Vydrží jen krátce, na častou přípravu nemá nikdo čas. Zkoušela jsem část vývaru odpařit asi o čtvrtinu a pak dát zmrazit v sáčcích na velké kostky ledu, tak šel celkem operativně použít. Ale rozmýšlela jsem, kam ho dát a kde stačí něco jednoduššího. 

Možná je i varianta z drůbežích kostí a odřezků, když kupujete celé kuře nebo vykostíte stehna či krůtí plátek - v tom případě shromažďuji kosti v mrazáku, až jich je více. Přidávám srdíčka, žaludky, krky či játra, jak kdy.. Dávám dost zeleniny. S tou není problém, ta mi naopak vydrží v lednici v dobrém stavu dosti dlouho. Celer používám spíš řapíkový, ale do polévky může být chutnější bulva. Schovávám i stonky od petržele, případně nožky z hub, košťály, zelené tuhé konce póru a podobně, vyvařit lze leccos. Ostatně játrové nebo drožďové knedlíčky polévku taky výrazně dochutí.

Dnes mi již dávný respekt před haluškami připadá nepochopitelný, ty ze sáčku bych už nekoupila. Na dvě porce stačí tak 300 g brambor, 150 g hladké mouky a jedno vejce, trochu soli. Z půl kila brambor jich je spousta. Víc by už měl strouhat stroj nebo pomocníci... 


O bramborových a jiných nokách jsem psala nedávno. I doma vařené bramborové knedlíky chutnají lépe, už proto, že ohříváním se jejich konzistence a chuť dost pokazí. I ty domácí z mrazáku jsou lepší. Stále používám osvědčený recept s dětskou krupičkou. Výhodné jsou domácí žemlové knedlíky, zvlášť pokud vám zbývá pečivo. I v tomto případě je možno starší housky nakrájet na kostičky a dát zmrazit, až jich bude dost, aspoň šest. Chlebové knedlíky se dělají stejně, ale ještě jsem je nevařila, nějak mi ten chleba nezbývá. Samoržejmě, že nesmí zplesnivět :)


U obyčejných "kynuťáků" váhám, zda je lepší domácí či dobrý kupovaný, nabídka je dostačující. Hotový knedlík ušetří čas i námahu, když strávníkům chutná. Stačí jen pár pokusů a povede se dobře i doma. Knedlům s práškem a z mikrovlnky moc nevěřím, ale jsou dost oblíbené..  

Ovocné knedlíky by podle mě měly být domácí, existuje jich spousta druhů. Jsou s nimi spojené i různé rodinné historky. Třeba můj otec je vyžadoval skoro ze všeho, a takové třešně nebo špendlíky se moc špatně balily! Tedy ne po jednom kuse, dávaly se zhruba tři, ale to se všelijak trhalo, darmo mluvit. Matka  u toho docela brblala, ale přesto mu je vařila. On byl na takové věci nešikovný, dovedl hrát na piáno nebo bušit do psacího stroje, ale i otvírák na konzervy bral do ruky obráceně.


 Budu ráda, když vás to mé nabádání k něčemu postrčí, i děti je možno zapojit. Vážně se není čeho bát - ale chápu, musí být chuť a čas. Času nyní nejspíš bude dost, když se nikam nemůže... 

Dalších témat na domácí vaření mě napadá více, ale - pozor - začínám chystat webovky na vlastní doméně, jak jsem už v létě avízovala. Bude to i hodně práce. Vypadá to, že tento blog ponechám jako konzervu a na nový přesunu přepracovaný výběr. Ono to tak rychle nebude, osoba poměrně blízká, co mi zařídí technickou stránku věci, je taky dost vytížená.


úterý 16. srpna 2016

Polévka z ředkvičkové natě: zdravě, levně, chutně!

Polévkám moc nedám, nejsem na ně totiž z dětství moc navyklá, u nás se moc často nevařily. A zvyk zkrátka přetrvává, i když občas si nějakou dám.



Ovšem na to ředkvičkové listí jsem se chystala několik let! Párkrát jsem už koupila vhodné ředkvičky s pěknou natí, ale uvadne rychle a já to nikdy nestihla...tak až nyní.
Polévka je asi jako špenátová. Podlde dostupných receptů se zahušťuje bramborou (syrovou) i nudlemi, zkrátka můžete zkusit, co vás napadne.

Jak jsem to pojala já?
Listí jsem pokrájela nahrubo a nechala na másle zavadnout spolu s cibulkou nadrobno. Přidala jsem vodu a dobrou zeleninovou kostku, trochu pepře a krátce povařila. Pak jsem vše trochu rozmixovala, ale ne na kaši, chtěla jsem zachovat kousky. K zahuštění by se hodilo i vajíčko či nočky, ale měla jsem v plánu vyzkoušet ještě nové kupované krutonky. Výsledek - skvost.


Polévka chutná jemně, ale přesto osobitě.
Má samá plus - je pro vegetariány i bezlepkáře, k redukci. Ředkvičky obsahují zajímavé, ba cenné látky.
Na čtyři porce polévky stačí lupení z jednoho svazku (tuším, že 10 ředkviček) a půl cibule, lžíce másla. Náklady minimální, doba přípravy krátká.

Dobrá je i bylinková jarní polévka podle MDR, i tím způsobem by šlo ředkvičkové listí použít. Francouzská verze je hustší, např. zde.
Až budete mít pěknou nať, určitě ji nevyhazujte - radši ji strčte do hrnce!

úterý 21. června 2016

Dumlíkačka

Znáte tuřín čili dumlík čili kvačku? Patří ke starobylým druhům zeleniny, i v našich krajích se pěstoval už od pradávna a v podhorských oblastech byl kdysi spolu se zelím hlavní zeleninou ještě před bramborami. Je nejbližší vodnici. Roste i v chladnějších polohách, není náročný na pěstování, vyroste za tři měsíce. Vyniká odolností i po sklizení, vždyť jen doma v lednici jsem ho měla od dubna, kdy jsem začala tenhle článek psát! Dnešní odrůdy jsou jemnější a dají se jíst i zasyrova.

zdroj:Chou-navet blanc Vilmorin-Andrieux 1883.png



Začala jsem s receptem krkonošským, velmi jednoduchým:

Dumlík jsem nahrubo nastrouhala, dala vařit do osolené vody, když změkl, zahustila jsem máslovou jíškou a dochutila octem, cukrem a solí, i dobromysl jsem našla.
Samotná polévka po uvaření nebyla dobrá vůbec, druhý den se to trochu zlepšilo.
Myslím, že ani ten vyškvařený špek a brambory, jak je v původním receptu, by to nevylepšily.


Tak jsem vyhrábla ještě pojizerskou kuchařku a našla v ní přece jen jiný recept na dumlíkačku: vpodstatě jako bramborová polévka včetně hub a česneku, ale s tuřínem. Dala jsem vařit kořenovou zeleninu s kořením, přidala tuřín a houby, které jsem zrovna čerstvě nasbírala, a trochu jíšky, dochutila majoránkou a česnekem.
Nu, druhý pokus tedy dopadl již lépe, taky potřebovala den odležet.


Dumlík je tak chuťově nevýrazný a celkově vodnatý, že sice neurazí, ale ani nenadchne. Ještě mám myšlenku použít ho do sladkých receptů jako třeba dýni a další podobné nedominantní zeleniny. V nouzi by se dal používat místo zelí a brambor, případně jím něco nastavit, když se tak snadno vypěstuje.

Ostatně v minulosti ho jedli hlavně chudí a vařil se i v koncentrákách, tak se stal doslova symbolem bídy a utrpení. Proto asi byl odsunut na okraj zájmu, až skoro upadl v zapomnění. Myslím, že je dobré o něm vědět a občas ho zařadit už kvůli tradici.

sobota 16. dubna 2016

Bylinková polévka od Retyšky

Je to jednoduchý recept, který ve své době, kdy se vařil průběžně nějaký vývar z odřezků a zbytků masa a zeleniny, nebyl problém připravit.

Dříve byly domácnosti početnější, vařilo se i pro personál, a tak při úpravě masa se našlo materiálu na vyvaření dost. Klidně se kombinovala drůbež, zvěřina i hovězí dohromady. Dá se to nějak smysluplnně nahradit? Hovězí polévka je dnes docela luxusní záležitost a stačí sama o sobě. Vyzkoušela jsem následující postup, při kterém se vše z koupených drůbežích porcí dobře využije.


Obvykle vykosťuji kuřecí čtvrtky, nepeču je s páteří a běžně v nich nechávám jen malou kost v horním stehně, velkou z paličky taky vytahuji. Maso se lépe a dříve propeče a snáz se s ním manipuluje v hrnci i na talíři. Kosti a odřezky (krom kusů drůbežího sádla, které vyhazuji rovnou) střádám v mrazáku, a je-li jich tolik, aby naplnily pětilitrový hrnec, vařím vývar.
Tentokrát jsem měla kostí z dvanácti čtvrtek, které jsem pekla na jednu akci. A to už byla pořádná hromada. Do vývaru se ale může i nějaká horší porce masa přidat, aby měl sílu.
Nejprve jsem dala vše zapéct do trouby a potom nasypala do velkého hrnce a vařila se zeleninou a kořením pomalu několik hodin, nejméně tři. Není nutno vývar moc hlídat, ale ten čas potřebuje. Když ho zapnete po večeři, před spaním ho akorát vypnete... Je lepší ho nechat trochu vychladnout, protože manipulace s horkým a mastným vývarem není právě snadná. Pár holých kostí vždy vyhodím rovnou a je-li navrchu moc tuku, seberu ho také hned. Přes velký cedník vše přeliju do nového hrnce, kde zůstane čistý vývar. Musí vystydnout, aby z něj šel sebrat zbylý tuk. Když chci vývar uchovat mražením, ještě ho redukuji (vařím se zapnutým větrákem, až se svaří aspoň o třetinu). Kosti si nechám vychladnout také a pak je obírám, to je ta nejméně příjemná práce. Obrané maso stačí nejen do polévky, ale poslouží i k přípravě dalšího jídla - třeba nějakého rizota. Minule jsem ho použila na salát s tuňákovou majonézou a kapary, protože do polévky jsem ho nepotřebovala.

Když je vývar připravený, stačí ho zahřát a nasypat do něj dostatek nasekaných bylin, které právě rostou - šťovík, fialky, sedmikrásky, řebříček, popenec, bršlice, kopřivy, smetanky, lichořeřišnice, divoký česnek. V pokročilém jaru či létu můžeme použít nať celeru a cibulky, petržel, pažitku, majoránku, libeček, dobromysl i lupení od ředkviček. Byliny necháme jen prohřát, nevaříme je na kaši. Nakonec se polévka zahustí žloutky se smetanou, na litr polévky doporučuji tak 4 žloutky a 100 ml šlehačky. V původním receptu od Retyšky bylo 18 žloutků na žejdlík (0, 35 l), ale už v dalších vydáních cca po 30 letech upravovatelka Dušánková uvádí, že stačí polovina, a dnes tedy ještě méně. Se žloutky již polévku určitě nevaříme, jen připepříme, přisolíme. Může se do ní dát i osmažená houstička na kostičky.


Která nepřemýšlí u vaření, neměla by se do něj ani pouštěti, podotýkají všechny zmíněné dámy. Tak ani my nebudeme asi vyvářet zbytky z masa denně, vždyť Julie Svobodová radila už před 150 lety v Malé pražské kuchařce, že se pro malé domácnosti vaření vývarů nevyplatí. Na polévku doporučovala využít spíš jen ty nejedlé části z masa, zeleninu, luštěniny, houby. V kuchyni se využilo vše. Jeden recept bez dalších souvislostí může působit rozmařile a náročně - co dnes obtížně sháníme, bylo v domácnosti běžně dostupné: vnitřnosti, kosti i byliny. Neměli bychom zapomínat na dobové souvislosti a vařit i dnes s rozumem a v určitém kontextu. Pravý vývar se dá koupit, ale není nejlevnější. Z kostek se taky může vybrat nějaká přijatelná, on ani ten glutamát není takový strašák, jak se někdy tvrdí, spíš vadí moc soli.

úterý 20. března 2012

Tři zelené polévky na oslavu jara

Našla bych polévek zelené barvy víc, špenátovou, hráškovou, kopřivovou - na většinu je ještě brzy, ale přesto jsem v minulých dnech vařila hned dvě jiné zelené:
pórkovou a brokolicovou.

Není to žádné velké vaření, taková polévka. Receptů na ně tady na blogu nenabízím mnoho a vařím tak jednu týdně, proto využívám příležitosti, abych tu díru v menu trochu vyplnila. Právě tyto dvě polévky využívají každá jiný postup, široce přenositelný na další zeleninové polévky.


Pórkovou jsme vařily jako mladé matky i pro děti, ovšem bez pepře. Jak vzpomínám v Cukru na nitku, jedna kamarádka ji dělala ještě jednodušeji, než jsem znala z domova: jeden menší pokrájený pórek trochu orestovala na lžíci másla, zasypala hned dvěma lžicemi mouky, kterou tím též trochu opekla, zalila vodou, ale ne moc, osolila a vařila. Pak se přidalo již jen mléko a trochu pepře a bylo hotovo. Tedy - pórková polévka ráda utíká, jak vidno na hrnci, je třeba ji hlídat, když začne kypět. Ven mi nepřetekla.













Když se vaří s bramborami, trvá to déle - asi bych dnes už bramborami začala a orestovaný pórek přidala později. Přidávám taky vývar, může být i z kostky (používám někdy zeleninové bezglutamátové). A jíšku zase dávám instantní, je to dobrá pomůcka.
Stejným postupem vařím i polévku ze strouhané mrkve.

Brokolicovou jsem připravila tak, že jsem v osolené vodě uvařila balíček brokolice, rozebraný na větší růžičky, byl jich plný hrnec. Rozmixovala jsem je tyčovým mixérem - pár kousků jsem si dala stranou na ozdobu. Přidala jsem mražený vývar a přilila jsem smetanu - radši než 12%ní používám profi 19%ní. Dosolila jsem, opepřila a zjemnila mletým muškátovým oříškem. Může se dát i jen mléko.
A taková výborná polévka z dýně se připraví úplně stejně.


A na tu třetí se chystám - mám totiž nakoupené docela pěkné ředkvičky, tedy včetně listí. Zkusím něco takovéhoto:
polévka z bylinek nebo jiný způsob od Bali, kdy se listí nechá zavadnout na másle, vaří s cibulí a bramborou a rozmixuje se.

středa 1. února 2012

Dvě polévky, fazolová a zelná

Když už vařím polévku, což zas není tak často (někdy ani jednou týdně, ani jednou měsíčně), mám některé, u nichž dodržuju stejný recept - a rovněž jiné, u kterých naopak důsledně improvizuju.
K těm prvním patří zelňačka. Do té nic nového nepřidávám, i když už jsem slyšela či četla o ledasčems, od mrkve po švestky. Švestky bych zkusila ráda, ale vždy na to zapomenu.
Jak dělám zelňačku? Musím to sem napsat, aby mi zase příště potomek nevyčinil, že takový zásadní recept na blogu chybí!


V jeho dětství a mládí jsme zelňačku s nějakou uzeninou, nejčastěji drůbežím točeným salámem, dělali často k obědu i večeři, po vydatnější poléce již stačilo něco menšího, i sladké jídlo, a bylo to úsporné. Bez toho "točeňáku" se samozřejmě taky dá, určitě se objeví rady, čím vším ho nahradit. Ale my ji máme takhle nejradši, tak v tomto případě ho vyjímám z embarga. Dříve jsme s ním dělali skoro všechno, ale zůstal nenahrazen asi právě jen v zelňačce.

Nejprve dávám vařit brambory, vezmu tak dvě tři. K nim sůl a polévkové koření, taky jednu cibuli vcelku. Když jsou poloměkké, přidám půl kilogramu kysaného zelí, z něj pro jistotu vymačkám nálev do hrnku, kdyby byl moc kyselý. A vařím. Papriku přidávám později. Dříve jsem zahušťovala rovnou moukou rozmíchanou do zakysané smetany nebo domácí jíškou, obojí se musí provařit kolem 20 minut. Dnes používám instantní jíšku. Nezahušťuju moc. Přidám smetanu na vaření, na celý hrnec stačí 200 ml.lze použít i jen mléko. Vložím uzeninu na kousky, aby se prohřála, kolik mám, tolik dám, lze i vynechat. Dochutím - solí, odloženou kyselou vodou ze zelí, mletou paprikou. Zelňačka vydží dík kyselosti dosti dlouho, určitě pět dnů v chladu. Proleželá je ještě lepší. Dá se i snadno zamrazit.

Fazolová polévka zase přijde vhod, když doma nic pořádného na polévku nemám, jen nějaké divné zbytky zelenin - plechovku fazolí mívám v zásobě stále, tak se využije. I plechovka sekaných nebo loupaných rajčat či zbytek passaty se hodí.
Zeleninu dávám vařit od nejtužší po nejměkčí, začínám cibulí, mrkví, celerem - dala jsem půl sáčku mražené polévkové zeleniny a asi dva řapíky. K tomu sůl a polévkové koření. Ještě jsem měla půl papriky, šup s ní do polévky taky, udělá dobrou chuť. Pak fazole bez nálevu, rajčata, trochu jíšky.
Tentokrát jsem polévku výrazně vylepšila ještě přidáním uzených papriček z mexické konzervy, byly pálivé tak akorát a chuť polévky skvěle doladily.


Fazolová polévka se dobře přikoření rozmarýnem nebo tymiánem, může v ní skončit i nějaký masový zbytek, nejen kus slaniny. Dobře se hodí i kukuřice, samozřejmě.

Polévka v současném chladném počasí je to pravé, můžu doporučit! Zároveň taky plním svůj polévkový dluh, již jsem si vyslechla stesky, že na polévky uvádím nějak málo receptů...

čtvrtek 10. března 2011

Bramboračka

Taková pořádná bramboračka...když jsem pročetla, jak ji vaří Anuše Kejřová, mohla jsem si jen poblahopřát k tomu, že ji dělám úplně stejně - nejspíš ale je to tak známý recept, že se s ním ztotožní většina.
Jenže jak známo, recept není všechno, tak se bramboračky různých rodin přece jen liší - množství a podíly jednotlivých druhů zelenin, jíška, tuk - úplná věda.

Ač jsem se na jejím vaření podílele už tak od pěti let, není výsledek vždy stejný. Jak dopadla tentokrát?
Dobré sušené houby zbarvily bramboračku pěkně dohněda. Samozřejmě jsem je předem namočila. Mrkev mám ráda na kolečka. Brambory a celer jsem pokrájela nadrobno, cibuli nechala vcelku, petržel většinou nedávám. Chybět nesmějí kuličky pepře, nového koření a bobkový list, sůl. A už se to vaří...
Do bramboračky musí přijít dobrá tmavší jíška, nejlépe ze sádla. Měla jsem už jíšku hotovou, tedy studenou, jen jsem ji rozředila horkou vodou. Pamatujete si už tu správnou mantru proti žmolkům, ne? Studená jíška - horká voda, horká jiška - studená voda.
Dávám ji do polévky včas, aby se provařila dřív, než se zelenina moc rozblemcá. Nakonec možno přidat rozmáčknutý česnek, něco zeleného, majoránku, případně kousek másla.
Bramboračka je skutečná žitá tradice, když se vaří stejně už nejméně sto let! Poprávu je i symbolem bezstarostného dětství, klidné domácké atmosféry a poctivého vaření .
A určitě nedá tolik práce, aby bylo nutno ji nahrazovat nějakou pytlíkovou směsí...pro správnou chuť musí jen být dostatek zeleniny, s jíškou však to není třeba přehánět.

pátek 18. února 2011

Kaldoun aneb užitek z kachny 1

Kachnička byla dvoukilová, menší, nevypadalo to, že by na ní bylo kdovíkolik masa.
Zamýšlela jsem ji podávat o vánočních svátcích, jenže nějak na ni nedošlo. Ale skrývala i drůbky, což mě vedlo k myšlence uvařit i polévku.
Inspiroval mě recept na kaldoun u Zdeňka Pohlreicha, pro domácí užití jsem ho zjednodušila.

Začala jsem očištěním kachny - konce křídel jsem přidala ke drůbkům.

Drůbky jsem vyprala a krom jater dala vařit.
Nejprve se vaří drůbky v osolené vodě, pak se z nich sebere tmavá pěna. Mně samozřejmě polévka utekla, jak jsem se zabývala několika věcmi současně. Zato se tím manipulace s pěnou vyřešila sama - jen jsem otřela sporák :) Tento postup se však na nové varné desky doporučit nedá! Přidala jsem polévkové koření a zeleninu, tentokrát mraženou, a trochu sklovaté cibulky a dále vařila. Trvalo dost dlouho, než byly drůbky měkké, jistě tři čtvrtě hodiny. Vývar však měl dosti dobrou a silnou chuť.
Konečně bylo možno drůbky vylovit, schladit a obrat. Svalovinu z žaludku jsme pečlivě oddělila a pokrájela nadrobno. Krk jsem se snažila obrat co nejpečlivěji, nakonec z něj byla pěkná hromádka masa. Ze srdíčka jsem odstranila nehezké kousky a zbytek rovněž pokrájela.
Do polévky jsem zavařila domácí nudle a zahustila trochou jíšky (instantní). Tady jsem recept poněkud ošidila.
Nakonec se dává žloutek rozmíchaný v mléce, špetka muškátového oříšku a samozřejmě pokrájené maso. Měla jsem asi 1,5 litru polévky, i ty jedny drůbky na ni stačily.

Jiné varianty kaldounu obsahují květák, nočky či žemlové knedlíčky, leč vždy jde o drůbky, což snad je význam tohoto slova ze staroněmčiny. V povědomí jsem ho měla, ale k němu žádnou představu. Podobná polévka se doma někdy vařila, ale zase se jí neříkalo kaldoun. Pak se o kaldounu bavily jednou kolegyně, jak je to dobré, ale pracné jídlo, a ty právě mluvily o tom květáku.

Kaldoun byl výborný, proleželý ještě lepší.

pátek 14. ledna 2011

Polévka s čočkou

Tu porci uvařené čočky jsem si odložila na Nový rok, že z ní udělám nějakou polévku. Bylo třeba k čočce něco přidat, aby to vůbec stálo za to. Protentokrát jsem zvolila metodu ŽAVES, pamětníci si vzpomenou:
V době všemocných zkratek na ně vznikly i nejméně dvě písničky, jednu zpíval Mládek a jednu Smoljak. Tehdy také vtipálci vymysleli zmíněnou metodu - žádné velké s*, později rozšířenou o další stupeň, a to VUŽAS - vůbec žádné s*. Dokonce na nějakém školení kdosi prý se vší vážností soudruhům vysvětloval, jak tyto nové metody používá. Jelikož se neodvážili dát najevo, že něco nevědí, k velké škodolibosti zasvěcených to prošlo. Tolik legenda.
U nás se však tyto zkratky používaly jako součást matčina popohánění ostatních členů rodiny k svižnějšímu provádění domácích prací i postupu při studiu: Vem to ŽAVESem!

To na vysvětlenou, proč mi mozek ihned vygeneroval přiléhavý název - polévka žavesová. Do titulku jsem ho ale nedala :)
Do vody jsem vsypala necelou polovinu mražené lux zeleniny do polévky, je v malých kostičkách a brzy se uvaří. K tomu menší cibule, pár nových koření, sůl. Nechala jsem vařit několik minut, obohatila půlkou pixly sekaných rajčat a zmíněnou čočkou. Kdybych ji neměla, dala bych nějaké fazole z plechovky, ba i kukuřici.
Hm, zatím nic moc, ale jeden bujón zeleninový bezglutamátový to vylepší, taky pomůže, až se vše trochu provaří. Nudličky jsem přidala domácí (ne, nedělala jsem, je to dárek od přítelkyně). A kousek másla nakonec, vždyť tam žádný tuk není.
Polévka však byla moc dobrá, i zmíněné zbytky se v ní dobře využily - a při běžném domácím vaření v 21. století se bez ŽAVESU těžko obejdeme. Přikláním se k praktičnosti.

středa 28. července 2010

Polévka mexická

Tahle polévka by patřila i do sprintů, ale když tady to nejde technicky zařídit...tak bude v polévkách.
Měla jsem malou plechovku mexické směsi a zbytek sekaných rajčat - základ tedy byl po ruce.
Na kostičkách slaniny jsem opekla velkou pokrájenou cibuli, přidala směs i rajčata, sůl, pepř, doplnila trochu vody a krátce povařila.
mex polevka
Chuť jsem zvýraznila pár kostičkami mraženého vývaru, ale není to příliš třeba, suroviny ji zařídí samy. Komu by se polévka zdála řídká, může zahustit třeba lžící namočeného škrobu nebo instantní jíšky.mex polevka
K mírně pálivé i nakyslé polévce totiž báječně chutnají křupavé kukuřičné nachos. Je lehká a osvěžující. A velmi fotogenická!

úterý 19. ledna 2010

Rehabilitace dýňové polévky

Ta, co jsem ji vařila už předloni, nenadchla. Vše jsem udělala správně, nastudovala různé předpisy, ale jak se ukázalo, není dýně jako dýně. Aspoň mě o tom všichni přesvědčovali, ale dokud jsem to nezkusila, byla jsem skeptická...
Kolem jedné malé hokkaidó jsem totiž vydržela chodit tři měsíce, než jsem se do polévky pustila! Zdůvodňovala jsem si to tím, že zkouším, jak dlouho mi vydrží.
Tedy vydržela báječně, a to byla v teple - a v suchu, což jí svědčí mnohem lépe než vlhko a chlad, ale že vydrží až do ledna, mě překvapilo. Očekávala jsem, že buď zahnije, nebo zcela vyschne, ale ani jedno se nestalo! Tak už vím, co napřesrok udělám: osadím dýněmi nějakou skříň, rozuměj kuchyňskou, to bude nejlepší řešení. Nejdříve se jimi bude těšit oko, abych si užila jejich dekorativní vzhled, žaludky až v další fázi.
V studeném a sněhuplném dni jsem konečně sáhla po porci oranžové a pustila se do vaření. Nejprve překrojit a vydlabat, dužinu i se slupkou nakrájet na kostky, zalít vodou, aby byly potopené, osolit, uvařit. Rozmixovat, přidat trochu zakysané smetany a česneku, hotovo - oranžový hustý krém, opravdu lahodný, jemuž chuťově nic nechybělo. Okrášlila ho dýňová semínka - kupovaná, protože ta z dýně byla tak tvrdá, že se nedala vyloupat ani po pražení...
Skutečně vynikající chuť, jásavá barva ozářila zimní den. Skepse po předchozím pokusu byla pryč a jsem připravena udělat si na další rok již zmíněné zásoby. Chtělo by to nějaké zdroje, třeba něco jako tady!
A pokud někdo na dýni dostal chuť, zrovna jsem takové menší kousky velikosti grepu viděla prodávat i v jednom běžném supermarketu.

středa 2. září 2009

Americká kukuřičná polévka

Tahle polévka je tím lepší, čím více druhů zeleniny se do ní dá - a podle sezóny se může použít čerstvá nebo mražená, nakombinovat to lze dle libosti. Výslednou hustotou a texturou připomíná bramboračku, ale navíc zlepšenou smetanou. Teplá žlutooranžová barva zase prozrazuje, jaké suroviny byly použity. Kdysi jsem si recept vypsala z nějaké příručky pro zdravý život, ale nepřísahala bych na to, z které…byla to vegetariánská úprava receptu, do kterého se dávalo ještě maso a klobásy.
Vezmu velký hrnec, pětilitrový, vody natočím do tří čtvrtin, dám hřát a můžu začít: jeden sáček mražené směsi hrášek-mrkev-kukuřice (i s paprikou, ani fazolky nevadí), k tomu dávám další kukuřici podle toho, kolik jí bylo ve směsi. Kukuřice by měla být v převaze.
Dál dvě tři velké brambory pokrájené na malé kousky asi centimetrové, dva tři rovněž pokrájené celerové řapíky, velkou cibuli vcelku, česnek dle libosti - dávám jen pokrájený stroužek, nové koření a celý pepř, sůl.
Když se vše už chvíli vaří, přidám kostičky papriky jakékoliv barvy a rajčete, případně i zeleninový bujón.

V této fázi osoba blízká v údivu hledí do hrnce plného zeleniny a komentuje to: "A jak se to stane, že z takové hromady vpodstatě nedobrých věcí může povstat polévka? Tedy dobrá polévka, vždyť ty jiné ani nevaříš…hotový zázrak!" Samozřejmě že při takové a podobné podpoře je mi vaření tím větším potěšením!

Když se brambory uvaří či spíš trochu rozvaří, je čas na závěrečné dochucení. Celer i koření za podpory ostatní zeleniny se už o nějakou základní chuť postaraly. Nyní přidám mletou červenou papriku, jen tolik, aby nepřevládla a dodala trochu barvy, různé bylinky čerstvé nebo sušené - tymián, libeček, bazalku, výborné je pár lístků šalvěje, v původním receptu figuruje i kopr. Dál trochu sladké smetany nebo mléko a lžíci másla, dosolím, zahustím mírně instantní jíškou nebo škrobem. Klasickou jíšku nebo záklechtku z mléka a mouky bych musela dát hned na začátku, aby se mouka provařila.
Ještě nechám polévku chvíli "táhnout", aby se chutě usadily a spojily, ovšemže proležení jí prospěje. Navrch pažitka nebo cibulková nať ji dozdobí, i tak je krásně barevná…

středa 24. června 2009

Rychlá polévka jak ze Santa Fé

Co já bych k té večeři…aha, ten lilek jsem chtěla péct, hm, ale to bez česneku nepůjde, a ten bych radši dnes vynechala…ratatouille bych sice mohla taky udělat, mám i načaté bílé, no ale do toho se mi nechce, odložím to na příště…co nějakou polévku? Mám tu mrkev, mléko…mrkvovou? Ale ne, spíš nějaký vývar, zeleninu tu posbírám a zahustím nudlemi, to postačí…šup s mrkví do hrnce, tu dám určitě. Nastrouhám ji nahrubo, aby se uvařila rychleji, hned přidám vodu, cibuli, nové koření, sůl a může se začít vařit.
Co tu mám dál? Zbytek celerových řapíků, ty se hodí snad do každé polévky, takhle na kousky třeba. A co s tím teď? Nudle se mi najednou zdají příliš nudné, tak co třeba…fazole? Támhle je mám, v plechovce, no to by snad šlo - ještě pak můžu přidat pár rajčat a kousky uzeného, to vypadá docela zajímavě, že by jaksi mexicky (novomexicky)?
Zatímco se zelenina vaří, prolistuju autentickou santaféskou kuchařku - a opravdu, podobné kombinace tu jsou, co tam ještě tak dávají? Samozřejmě nějaké papriky, opečené na oleji - tak to už nedoženu, zkusím příště. Krom toho ale stačí přidat koření - oregano, tymián, rozmarýn, čili, trochu vína…to už se polévka skoro dovařila, nakyslá po rajčatech je dostatečně, nepatrně mexického koření doladí chuť, česnek záměrně vynechávám…a za nějakých dvacet minut od vhození cibule do vody servíruju. Polévka je barevná, mírně nakyslá a voňavá po bylinách, s bohatou texturou, a ač není tučná, je dík fazolím i masu celkem sytá. Další chod může být už téměř symbolický.

středa 25. března 2009

Boršč

Řepa již čeká, nabízí svou sytou barvu, alena pečení je jí málo, bude boršč, už dlouho jsem neuvedla žádnou polévku.
Boršč se dá udělat na řadu způsobů, pro vegetariány i všežravce, dokonce i pro ty, co řepu nejedí! Tím nechci říct, že ho bude jíst každý, boršč vyvolává řadu asociací a emocí, má milovníky i odpůrce…My v středních letech pamatujeme, jak se na něj chodilo na Příkopy do Sevastopolu, kde v módně střižené sámošce se servíroval na tác do misky tento symbol života spřáteleného sovětského lidu, mohl být se smetanou nebo bez, mohl se k němu zakoupit mastný piroh s náplní a bylo to naprosto světácky světové!

Recept získaný v komunitě sousedek na Severu byl poměrně složitý, takže jsem jen s mírnou nadsázkou říkala, že to je jako tři polévky dohromady: hovězí, zelná a rajská. Zvlášť se vařilo hovězí na vývar, zvlášť zelí se zeleninou. Odbočkou přes vegetariánské období jsem se dopracovala k mnohem jednoduššímu pojetí.
Do velkého hrnce dám vařit vodu, zatím jen něco přes půlku. Pak je potřeba tak půl hlávky bílého zelí - nakrouhat, hodit do vody. Jednu řepu - omýt, oloupat škrabkou a nakrouhat nebo pokrájet na hranolky, přidat k zelí.
Suroviny však můžeme obměňovat podle momentální situace a znám osoby, které i řepu vynechávají. Dál přidám nějakou polévkovou zeleninu, čerstvou nebo mraženou (směs na svíčkovou, francouzskou, jinou). Tentokrát jsem měla načatý sáček s polévkovou směsí a kus celeru. Pak přihodím pěknou cibuli vcelku, nové koření a pepř, bobkový list, dvě bujónové kostky a sůl.
A vařím, až nejtvrdší zelenina změkne, tak půl hodiny.
Barevně je tahle fáze vrcholná: řepa zbarvila vodu karmínově a ještě neobarvila ostatní zeleninu, která si ponechává původní barvy, vývar je čirý, nezkalený jíškou…pastva pro oči!

Tentokrát jsme si dokončení nechala na druhý den, protože mi to lépe vyhovovalo časově a protože také je zelenina druhý den lepší!
Dávala jsem dřív vlastnoruční jíšku, nyní vezmu instantní, ale nehustím moc. Přidá se ještě rajský protlak nebo sekaná rajčata (jen ne kečup), vše se dosolí, přikyselí, zjemní omastkem - nejlépe asi chutná sádlo, ev. máslo, přidá se rozdrcený nebo pokrájený česnek podle chuti. A samozřejmě se krom zbytku jakéhokoli masa dá přidat i kus klobásy či párků, pokrájených na kolečka. Poslední tečku udělá lžíce zakysané smetany do každého talíře.
K boršči je možno chroupat chipsy, chuťově ho báječně doplňují. Ani ty zmíněné pirohy nejsou špatné, stačí z "továrního" listového těsta a naplnit kouskem ochuceného mletého, může být dosti nastavené strouhankou, neb těsto i maso jsou tučné až až. Ohřívaný (i zmražený) je taky moc dobrý, a když se vrátíte vyfoukáni zvenku, přijde určitě k chuti!



pátek 9. ledna 2009

Rybí polévka, zvaná norská

Neodbytná chuť udělat konečně žemlovku znamenala, že k vytvoření použitelné večeře bude třeba ještě uvařit nějakou polévku.
Z neznámých mně příčin nevařím polévky moc často, proto si občas uložím to změnit a vařit ji aspoň jednou týdně. Ne že by v tom byl nějaký problém, ale nějak na to málokdy zbyde čas, nebo na polévku zapomenu, nehodí se chuťově k dalšímu jídlu či právě nemám po ruce vše potřebné, jaksi polévky snadno ztrácím ze zřetele… A bude to už dle vybledlosti písma dost dlouho, co jsem si na ledničku, aby byl po ruce, sepsala asi pětici zajímavých polévek, které bych chtěla v blízké budoucnosti uvařit - o některých jsem už i psala, o řecké čočkové a té s drožďovými knedlíčky, ale trvalo mi to, než jsem je konečně uvařila! Tak teď mi padl zrak na další ze seznamu, norskou. Těším se na ni dlouho, vážně, jen jaksi pořád nic. A hle - najednou její čas přišelJ
Tahle polévka je na hony vzdálena vánoční rybí-kapří polévce. Je samozřejmě z mořských ryb, tedy nejspíše kousku filé, případně z tyčinek tzv. krabích.
K tomu poznámka: To znamená, že nejsou Z kraba, ale maximálně S krabem. Je jich více druhů, ty běžné obsahují jen krabí výtažek. Složení bývá psáno hodně malým písmem. Jedna kamarádka objevila, že opravdu krabí tyčinky se u nás dostat nedají, maximum myslím bylo 17% krabího masa. Ale mají je třeba ve Francii, a to že je chuťově úplně jiný zážitek! Ráda věřím. Udělat tedy polévku z těch našich ochucených není žádný luxus…

Dala jsem do hrnce to, co obvykle na polévku dávám: asi litr vody, cibuli, nové koření, pepř, jeden zeleninový bujón, sůl, půl sáčku mražené zeleniny - dobrá je mrkev-kukuřice-hrášek, ale dala jsem směs s paprikou, bylo to hezky barevné. Jen mrkve se jim v mrazírně nadávkovalo nějak moc, tak jsem přikrájela ještě kousek celeru. Když se zelenina chvíli vařila, přihodila jsem asi 200g na větší kusy pokrájené mražené ryby, pak jsem přilila tak půl litru mléka a nakonec přihodila kousky tyčinek, aby se moc nerozvařily. Zahustila jsem lžící instantní jíšky, dochutila muškátovým oříškem a zjemnila máslem - pokusila jsem se na sběračce naaranžovat všechny její barvy. Ehmmm…skoro jako norský svetr


úterý 11. listopadu 2008

Řecká čočková, tedy polévka

Probírala jsem se svými recepty, které mám ještě pořád v takovém tom klasickém stavu - část psanou ručně v kroužkovém pořadači, do toho vlepované různé výstřižky a kopie, založené volně další recepty získané bůhvíkde...až na mě na malém lístečku vypadla ručně psaná Řecká čočková. Ano, to je ono, tu právě jsem chtěla zkusit už dávno...copak se tam dává? Zdá se, že vše je doma, balíček se zbytkem čočky vždy jen provinile překládám ze strany na stranu , občas pod ním utřu prach :)
Podle receptu jsem tedy do třílitrového hrnce vhodila asi 200 g čočky, zalila vodou a vařila do poloměkka. Vodu jsem musela ještě přidat. Pak jsem přisypala další ingredience- jednu mrkev na kolečka, cibuli, dva stroužky česneku, kostku bujónu, bobkové listy, pepř v kuličkách, nějaké středomořsky vonící bylinky, dosti vydatné množství soli a několik lžic olivového oleje a vařila dál, pak přidala konzervu loupaných rajčat a ocet - a výsledná chuť se mi zdála hodně podivná, nějak neladná, čočka s rajčaty se v tom prala. Ani jsem nevěděla, jak by měl výsledek chutnat, nic z řeckých jídel nedávno ochutnaných to nepřipomínalo.
Prošla jsem znovu recept, zda jsem snad na něco nezapomněla? Ale ne, bylo tam vše, ba i postup odpovídal...no byla jsem zklamaná, ne-li naštvaná, tak jsem milou polévku šoupla do chladu, že se na ni podívám zítra či pozítří.
"Na zázrak nestačí věřit, ale udělat si jej" - není to úplně přesné, ale když jsem polévku další den ohřála, stačilo ještě trochu přisolit a byla báječná! Nějak se to porovnalo, otupily příliš osobité chutě, čočka nasákla kyselostí, rajčata se zjemnila moučnatostí čočky, koření chutě zakulatilo. Hustotu jsem ani neupravovala, čočky bylo hodně. A já v zůstala v úžasu nad dalším všednodenním překvapením. Důkaz, že vaření může být tvořivé a radostné.