Artyčoky

Artyčok se mi zdá překrásný, takhle jsem si ho vyfotila v Dendrologické zahradě na podzim 08. Čerstvý jsem nikdy nejedla, jen se o něm v rodině vypravovalo, jak se otrhávaly z vařené palice jednotlivé lupínky, máčely v másle, a ten malinký kousek, co byl měkký, se vycucnul...takové nijaké jídlo, spousta práce a ještě víc odpadu, to byl matčin celkový dojem.

Když jsem před dvacti lety ochutnala naložená artyčoková srdíčka v nakyslém nálevu, hned jsem si je zamilovala. Nedostanu se k nim víckrát jak jednou ročně, to je pravda. Bývají třeba na pizze 4 roční období. Italská kamarádka mě z nich naučila jednoduchou smetanovou omáčku k těstovinám. Zahřátá šlehačka se zahustí trochou parmazánu, přidají se nakrájené artyčoky, sůl, pepř - a je to.

Tentokrát jsem je ale použila ke kuřeti. Opekla jsem kousky masa i s kůží, opepřené, osolené. Přidala jsem cibuli a velkou červenou papriku a doplnila plechovkou artyčoků pokrájených na větší kusy. Musela jsem pracovat rychle, abych je mezitím nesnědla :)

Z obyčejného kuřete dušeného s "nějakou zeleninou" rázem byla delikátní a jemná směs, měli jsme ji s těstovinami. Ale hodila by se i rýže, kuskus, brambory.