Kuřecí salát s ananasem

Něco lehkého k malému pohoštění - a rovněž bezlepkovému, to bylo zadání. Obložit nějaké pečivo tedy nelze, uzeniny vylučuju z vícera důvodů. Ale ten kuřecí salát s ananasem a smetanovou zálivkou, co tu mám v pořadníku, by to mohl být - v něm nic s lepkem není! Pečivo nahradím rýžovými chlebíčky typu polystyrén, však se jich nemusí jíst moc. A dokonce znám i lidi, kterým chutná (čemuž se, jak patrno, lehce podivuji.

Na takový salát s ananasem mám vzpomínku z šedesátých let. Po nějaké družební akci v Berlíně s ním přišla nadšená matka. Párkrát jsme ho jako slavnostnější jídlo nebo pro návštěvy vyzkoušeli, myslím ale, že otec měl k tomu ananasu výhrady, že je to jako škoda, však taky to nebyla věc běžně dostupná. Krom toho neuznává "ze zásady" žádné sladkoslané kombinace, je v chutích velice konzervativní.

Vařené bílé kuřecí maso se nakrájelo, přidal se ananasový kompot, sůl, trochu pepře a hodně majolky. Tehdy ještě to bylo odvážné spojení masa a ovoce, jak matka říkala, "americké chutě".

Mohla jsem použít ananas čerstvý. Přidala jsem i mandarinku, sůl, pepř, papriku a uvařená kuřecí prsa pokrájená na kousky. Zakápla jsem citrónovou šťávou a nechala odležet do druhého dne, kdy jsem na listy salátu navršila směs a přidala zálivku ze zakysané smetany a majolky. Nebylo to špatné. Osobně mi neseděla ta paprika, dala bych jí jen maličko pro barvu. Vařené bílé maso by bylo lépe nahradit "zbytkem" od pečení, ale celkově je kombinace masa, ananasu a majonézy velmi uspokojivá.

To bezlepkové občerstvení doplnila antižemlovka, o níž se také brzy dočtete.

Jak si poradit se salátem

Milovníci salátů a zeleniny nad tím mávnou rukou, pro ně to je běžná praxe. Zručně kombinují různé druhy zeleniny i další přísady, včetně klíčků či divokých rostlin, ale přece jen znám i dost těch, kteří čerstvou zeleninu nejedí a z domova neznají, a tak se jí tak nějak, z poloviny nevědomě, vyhýbají…

Mám na mysli salát převážně z několika druhů zelenin, ochucený dresinkem, podávaný k jídlu nebo maximálně jako předkrm. Není to opět nic obtížného a každé menu osvěží, i k běžným studeným večeřím, jednoduchým obloženým chlebům se dá podat miska salátu - nakonec bude-li čerstvá zelenina každodenní součástí stravy, špatně to nebude.

Francouzská zásada číslo jedna praví, že voda a cukr do salátu nepatří. A pak další, že nejlepší je salát natrhaný rukama mladé dívky, ne nakrájený. Tohle se doma opakovalo často, to s těmi dívkami vyloženě účelově, to je jasné:) a dokonce i v dobách, kdy nejběžnější typ salátu byl hlávkový se sladkokyselou vodovou zálivkou, jsme takové saláty dělali jen zřídka. Po návštěvě ve francouzské domácnosti před dvaceti lety byla matka unešena tím, jak se tam salát obvykle připravuje: koupená balená zelenina, čistá a pokrájená, se vysype ze sáčku a polije dresinkem z lahvičky…

I v tom doba pokročila a různé balené salátové zeleniny se prodávají všude, třeba polníček nebo špenát je výborný. I dresink se prodává v rozmanitých druzích a typech, stačí si vybrat…

Minulý týden mě zrovna napadlo si nějaký hezký hotový salát koupit cestou do práce. Vybírala jsem z docela dobře zásobeného chladícího boxu, až jsem vybrala jednoduchý zelený salát vícera druhů s červenou čekankou, přibalenou zálivkou v minikelímlku, spíš náprstku, lžičkou a v hezké krabičce, 150g bratru za 45 korun - zelenina zvadlá nebyla a lupení bylo dost, zálivka však jen sladkokyselá, celkem asi jedna lžíce - musela jsem si salát aspoň přisolit, bez trochy oleje to bylo však dost nestravitelné. Nemám ráda, jak salát vrže - příliš to připomíná chroupání na pastvěA nám lidem na to chybí ta soustava žaludků... S olejem tedy je aspoň pro mě poživatelný mnohem snáz a nevzdoruje tolik při kousání a polykání! Radši bych si salát připravila sama, ale nebyly zrovna na to podmínky. Balení bylo luxusní, obsah už méně.

Salát chystáme až před podáváním, i když máme zeleninu vcelku. Omýt a natrhat či pokrájet a postrouhat ji můžeme dříve, ale ochutit až co nejpozději, aby zůstala čerstvá. Mělo by jí být tolik, kolik se sní, zbytky nejsou žádoucí, uchovat nejdou. Za hodinu dvě je ze salátu tak akorát kompost…

Používám na zeleninu struhadlo s výměnnými deskami a ocelovým nožem, někdo i robot, má-li surovin více.

Když se pokrájí rajčata či okurky, je z nich šťávy dost, na samotné lupení nějakou zálivku přidám, ale lehce…základní předpis pracuje s jedním dílem octa a třemi díly oleje, trochou soli a pepře, které se rozšlehají pilně vidličkou či metličkou. U italské kamarádky se dělaly saláty raz dva, ještě jednodušeji. Sůl, pár kapek vinného nebo balsamikového octa či citrónové šťávy, lžíce olivového oleje a promíchat salátovým příborem - ten má něco do sebe, jde to s ním vážně líp. Mísa by měla být dostatečně velká, aby nám zelenina nepadala při tom míchání ven

obr letuce

Je to ve chvilce - a rozdíl v ochotě strávníků pojídat zeleninu vcelku a ochucenou jako salát je neměřitelný!

Pokud ještě někdo váhá, zda zařadit saláty do denního menu, pár jednoduchých tipů.

V menší domácnosti se nevyplatí mít spousty druhů zelenin, které rychle podléhají zkáze, ale stačí kombinovat i dva tři druhy a častěji obměňovat. Zeleniny hodně vodnaté, od rajčat po ředkvičky, nechávám na větší kusy, hranolky. Kdo snáší čerstvou cibuli, může si ji dopřát i v salátě, nakrájenou třeba na proužky. Možností, jak zeleninu nakrájet a zkombinovat, je určitě nepřeberně. Jen těch listových druhů - luxusnějších i dostupných, každý si vybere.

Pokročilejší býlojedi přidávají zelené bylinky, nejrůznější klíčky, divoké byliny jako lístky šťovíku, žebříčku, bršlice, popence, pampelišek, sedmikrásek, fialek, z posledních tří i květy. Do salátu se hodí i ovoce, pomeranč, ananas, mango, hrozny, jablka, ba i kombinaci hlávkového salátu s jahodami jsem už někde viděla. Jedna dvě kyselé okurky pokrájené na plátky či sterilovaná paprika chuť takového pekingského zelí zajímavě vylepší.

Saláty, podávané jako hlavní jídlo, nyní pomíjím. I do těch jednoduchých se může přidat skoro vše, stačí se podívat na nabídku každé pizzérie - na stole stojí jen ocet, olej, sůl, eventuelně další dresinky.

Špenátoví šneci

Víte, jak jsem se k nim dostala? To mi postupně uvízla v hlavě jedna informace o tom, jak udělat šneky z listového těsta naslano se sýrem, další od Šárky o tom, jak dělala pusinkové koláčky, no a k tomu nutkavá potřeba listové šneky někdy zkusit i upéci zas jednou slané a dobře přenosné pečivo.

Koupila jsem dva balíčky těsta. Babické máme rádi. K tomu na náplň pěkný kus Nivy (180g), jeden tučný tvaroh (Může být i tzv. jemný, jen připomínám, že tvarohy ve vaničkách se na vaření a pečení nehodí, obsahují moc vody, je lepší vybrat tvaroh balený v papíru či v střívku.) a mrazený listový špenát, cibuli a vejce doma mám.

Chtěla jsem náplň udělat hustší, aby ze šneků nevytékala. Rozmýšlela jsem, zda špenát a cibuli dát syrové nebo ne, aby se v té hmotě dobře propekla. Přiklonila jsem se k tomu zeleninu trochu předem odusit. Špenátu jsem vzala půl balíčku, jen nasucho jsem ho prohřála v teflonovém kastrolku, aby roztál, pak nakrájela dvě cibule a kousek česneku a bez tuku je nechala zesklovatět. Udělají v tom množství dobrou chuť a přidají i něco na objemu. Do mísy jsem vyklopila tvaroh, nastrouhala Nivu, vyklepla dvě vejce a podušený špenát a cibuli. Ochutila jsem lehce solí, pepřem, muškátovým oříškem. Zelené to bylo dost, dobré docela taky. Hustota celkem vyhovovala, náplň netekla. Ještě jsem do ní pro lepší konzistenci zamíchala velkou lžíci kukuřičného škrobu. Příště jsem použila špenát hrubě sekaný, nechala ho trochu odkapat, byl mokřejší, dva tvarohy a tři vejce, Nivy bylo o něco méně.

Dala jsem předehřát troubu na 220 stupňů.

Těsto jsem vyválela na stéblo silně do obdélníku asi 15 cm širokého, potřela půlkou náplně a co nejpevněji jsem svedla, ale tak, aby náplň moc nevytékala, zatočila.

Krájela jsem špalíky a rovnala na plech s pečícím papírem tak centimetr od sebe. Jak se ukázalo, bylo to tak akorát.

Tvary se roztečou i nafouknou, takže jejich úhlednost se pečením zvýší, zasyrova šneci totiž moc nedrží a hezky kulaté se taky nezdají.

Ale po upečení - radost pohledět!

Druhý plech mi šel už lépe od ruky, šneci byli akorát, za tepla úplně božský pokrm…zakousnutí pro návštěvu, a to i vegetariánskou, jako stvořené. Studené se hodí i na výlet. Starost o to, že pečivo z listového těsta dlouho nevydrží, můžete hodit za hlavu, je bezpředmětná!

Guacamole

To jsem zas takhle minulý týden nabídla pomoci osobě blízké s přípravou občerstvení na malou vernisáž - nejdřív jsem jen měla nakoupit požadované suroviny jako avokáda a chilli papričky, citróny, jarní cibulku, rajčata, čerstvý koriandr. Nebylo to tak úplně jednoduché, ale uspěla jsem. Avokádová omáčka-dip se podává k tortilovým chipsům.

Pro jistotu jsem si našla recepty na netu a udělala z nich jakýsi průnik. Česnek si syn nepřál, rajčata se nám ani jednomu nezdála, nevěřili jsme, že i s nimi zůstane výsledná omáčka zelená, ale nakonec kvůli objemu jsme je vzali na milost, když jsem je našla i ve složení hotového guacamole prodávaného ve sklenici. To už jsem se měla podílet i na přípravě samotné.

Ale popořádku.

Základní poměr je přibližně jedno avokádo, jeden citrón, jedno rajče, jedna cibulka, my to měli třikrát. Nejdřív jsem připravila rajčata - nechtělo se mi je loupat, neumím to - ovšem zkusila jsem to, co se dalo dělat, rozmixované šlupičky by asi drhly v krku, ještě aby se nějaký návštěvník zakuckal!

A šlo to: naříznout křížek, v misce polít vařící vodou a chvíli nechat, dokud se slupka nezačíná od křížku kroutit, pak sloupnout, ještě odstranit zrníčka i šťávu a samotnou dužinu přidat do mísy.

Avokádo by mělo být vyzrálé, měkké. Rozkrojí se k pecce, otočí, pecka vypadne, dužinu vydlábneme lžicí do mísy a zalijeme citrónovou šťávou, aby nezčernalo. Přidali jsme cibulku i s natí pokrájenou na kousky, sůl, koriandr, na jedno avokádo lžíci až dvě olivového oleje a opatrně chilli papričku bez zrníček. Ty skoro nepálivé zelené jsme tu nedostali, tak stačila jedna až dvě malé, dle přiložené stupnice prý nejslabší.

Zbývalo jen tyčovým mixérem vytvořit zelenou pastu, dochutit třeba i sójovkou, prý si ho každý stejně chutí podle svého. V této fázi mi vychvalované guacamole moc nechutnalo. Zdálo se mi dost kyselé, ale poměr jeden citrón na jedno avokádo se opakoval v každém receptu. Uložili jsme tedy do sklenic.

Konzumovalo se až druhý den s tortilami a bylo mnohem lepší, ba mělo úspěch, a já se mohla chlubit tou premiérou. Zbytek jsme dojídali až čtvrtý den od výroby, v ledničce vydržel bez problému a zachoval si i původní barvu. Dá se jíst i s pečivem a prý tak nějak ke všemu.

Paštika

Před paštikou jsem měla dlouho respekt, znala jsem jen takovou zasterilizovanou ve skleničkách. Líbily se mi vždy ty krásné paštiky v lahůdkářstvích spíše cizozemských než tuzemských, v keramických zapékacích miskách a s rosolem navrch na ozdobně vyskládaných přísadách.

Jaká má vlastně být? Trochu jsem zkoumala, co vše je za paštiku vydáváno, co do ní patří a co ne. Leč je to taková přemíra surovin i postupů, že uvádím jen obecnou definici, do níž se šalamounsky vejde vše: Upravují se z různých druhů mas, z jejich směsí a z jater. Vše bývá jak syrové, tak opečené či udušené předem. V Kuchařské knize Domácnosti je jich na výběr plno receptů, v nichž převládají husí játra syrová či vařená, doplněná téměř vždy štědrou dávkou lanýžů. Bez toho to prostě nešlo!

Časem jsem tedy pohledala nějaké použitelné recepty, vyzkoušela je, zkombinovala a dopracovala se k vlastní variantě. Chtěla jsem paštiku pečenou ve vodní lázni v troubě. Není marné si vše důkladně promyslet předem, i když samotná příprava se mi nijak složitá nezdá.

Našla jsem si vyhovující keramickou misku, ale jde to i v chlebíčkové formě. Pekáč nebo menší plech na vodní lázeň by neměl být zbytečně velký. Výška vody bude stačit do půlky až dvou třetin formy s paštikou, to je dobré prověřit předem. Navrch se paštika přikryje dvojitým alobalem a trochu propíchá nožem. Úskalím může být právě manipulace s pekáčem plným horké vody, nic se nestane, když se nechá v troubě trochu schladnout, případně můžeme vodu odebrat nějakou sběračkou či hrnkem.

Další důležitou věcí je paštiku po upečení řádně zatížit, aby se spojila a nedrolila. Tady jsem dlouho hledala, čím bych pak paštiku přikryla, aby to bylo rovné a menší než forma - našla jsem desku krouhače. Ta je lehká, ale lze na ni postavit konzervy nebo zavařovačky i s obsahem.

Podcenit se nesmí ani časový plán, nakoupené suroviny je třeba zpracovat tak do druhého dne, nechceme-li je ještě mrazit. Ochucenou směs necháváme jeden den, nejvýše dva odležet v ledničce, pak potřebujeme kolem dvou a půl až tří hodin na samotné pečení a další manipulaci. Paštika se musí proležet, mně chutná od třetího dne, jedlá je kolem osmi - deseti dnů.

Když tedy máme jasno, co a jak, můžeme se do toho pustit. Kupuji půl kila toho nejtučnějšího mletého vepřového, jaké je k dispozici, a přidávám půl balíčku, tj. 250-300g kuřecích jater, většinou (roz)mražených. Je-li maso libovější, přidává se syrové sádlo nebo více špeku.

Maso není třeba sekat ručně, zkoušela jsem to, ale výhodu jsem žádnou neodhalila. Je to pracnější. Dám maso a játra do mísy, přidám koření: pepř mletý i drcený, mleté nové koření, tymián, jalovec, muškátový oříšek, jednu cibuli, pár stroužků česneku, sůl. Kombinace dle chuti a fantazie, ale hlavně musí být okořeněno a osoleno hodně. Tolik, že se to bude zdát silně přesolené. K tomu 3-4 lžíce fernetu (brandy, koňaku, dezertního vína aj.). Tyčovým mixérem promíchám. Do masové hmoty zamíchám kostičky slaniny či špeku (kolem 100g), přidám na dochucení a pro ozdobu posekané ořechy, namočené sušené houby, kostičky uzeného jazyka, případně olivy, sušené švestky, sušená rajčata, kandované brusinky či pomerančovou kůru, zkrátka jak je libo, ovšem, málem bych zapomněla na lanýže! A to je vše. Žádná vejce ani škroboviny, jen maso a játra. Příprava je jednodušší než sekaná!

Další den vyložím formu plátky slaniny (ale nemusí to být, stačí trochu vymazat tukem-při pečení ho pak pustí dost), znovu ochutnám, zda je maso pořád ještě dost přesolené a kořeněné, případně přichutím. Nějaký plátek slaniny dám i navrch a přikryju-přimáčknu dvojitým alobalem.

Vodu do pekáče liju z varné konvice. Peču tak na 150-180 stupňů 2-2 1/5 hodiny, aby voda mírně bublala, je-li třeba, přiliju ještě trochu horké vody. Po vypnutí chvíli počkám, než paštiku i s plechem opatrně vyndám. Formu z vody vylovím. Maso se vypeklo a plave ve šťávě, z které během chlazení vznikne strašně dobrý rosůlek a taky sádlo. Část se vsákne do paštiky, ale pokud je šťávy moc (záleží i na cibuli), lze ji lžicí odebrat - nevylévat! Na chlebu i pod maso je skvělá. Paštiku zatížím přes nový alobal, jak popsáno výše, a nechám chladnout při pokojové teplotě, což může trvat nejméně půl dne. Kdyby z formy mastná šťáva po zatížení přetékala, podložíme ji pekáčem či jiným táckem.

Pak ji vychladlou umístím do ledničky - s alobalem nebo mikrofólií. Samozřejmě hned, jak není vařící, odloupnu nenápadně kousíček, abych zjistila, zda jsem dost solila a kořenila…ale chuť potřebuje těch pár dnů, aby se náležitě dotáhla, vím, jak jsem poprvé byla zklamaná! Nebude-li vám chutnat, dejte jí ještě další den.

Paštiku můžeme i vyklopit na mísu. Ze spodní strany je paštika rovná a úhledná. Přemíru rosolu, je-li jaký, můžeme odstranit, aby neroztekl. Profíci používají ještě jiné finty, želatinou počínaje.

Zdá-li se nám paštika tuhá, suchá, nesoudržná - dali jsme málo tuku nebo jsme ji málo zatížili. Měla by jít krájet i na slabé plátky.

Kdo ji dnes umíchá a zítra upeče, ten to ještě může do silvestrovské party stihnout.

Přines něco suchého k vínu

Právě touto větou končívá pozvání na návštěvu, případně se to otočí, ale výsledek je týž. Pozvaní řeknou: "Přineseme nějaké víno.". A odpověď je logická: "Tak připravím něco k němu." Pokud nejde o večeři a postačí nějaké slané pečivo, jistě je velký výběr ke koupi. Leč více ceněno a očekávání i budované pověsti vyhoví pouze vlastnoruční výroba!

Zelníky

Na zelníky jsem vzpomněla, když jsem přemýšlela, co nabídnout návštěvě k vínu vegetariánského. Krom chodu teplého a moučníku to chtělo ještě něco k zakousnutí.

Z dětství zelníky neznám, jen jsem o nich slýchala. Ty zprávy byly mírně rozporné, pečou se v troubě nebo na pánvi? Jak husté to těsto má být? Časem se mi sešly dva recepty, tak jsem záhadu rozluštila. Jeden druh je z litého těsta se zelím, smaží se jako lívance nebo bramborák. Další druh se z těsta vyválí a peče v troubě. Nedělám je často, ale chutnají mi oba. Možná o něco radši mám ty z trouby.

Nejlépe k zelí chutná sádlo, ale pro tuto příležitost jsem zvolila kombinaci másla a palmového tuku. Dávka na jeden velký plech se dělá z 90g, k tomu 250g vymačkaného sterilovaného zelí (ne kysaného), 300g hladké mouky a jedno menší vejce, sůl.

Tedy v původním receptu stojí "půl vejce", nejspíš relikt z nějakých horších časů. Či ještě prozaičtěji jen úprava receptu na poloviční množství? Tak abych vyhověla zadání, dala jsem celý žloutek, není totiž moc velký, no a část bílku oddělila zvlášť.

Nejlépe se těsto propracuje v míse, trochu se lepí. Solit je třeba dost. Na pečícím papíře jsem vyválela placku tak půl centimetru (na stéblo) silnou a celou přesunula na plech. Je-li plech menší, je lépe rozdělit množství na dva. Narádlovala jsem čtverečky 3-4 centimetry velké. Není-li po ruce rádélko, stačí samozřejmě nůž!

Dala jsem péci do trouby předehřáté na 200-220 stupňů. Nejlepší jsou zelníky do křupava vypečené a ještě vlahé. A jak se teď ponovu píše, ještě "tip k servírování": červené víno nebo pivo.

Slané rohlíčky

Na martinské recepty jsem se původně chystala, leč musela jsem tu zábavu odložit, tak jsem si je zkusila se zpožděním. Z nekynutého těsta, ale s droždím, jsem uplácala rohlíčky s náplní tvarohovo-sýrovou. Poměr je obvyklý: 1/2 kg mouky (hladké nebo polo), 1 Hera, 1 droždí, trochu mléka, 1vejce, sůl. Se solí opatrně, leč nepodcenit! Všechno jsem nadrobila na mouku v míse a zpracovala, pak jsem válela přibližně kulaté placky, bylo jich tak šest, a krájela je na osm dílů. V receptech foodblogerek (nejen ChilliJulie a Gurmánka Šárka) jsem vyčetla nejrůznější počty placek i dílů z nich krájených, zajímavé!

Plnila jsem náplní z jednoho tzv. hrudkovitého tvarohu, asi 200g balkánského sýra, 1 vejce, zbylého kousku pokrájené čabajky a snad tří lžic pažitky, kterou mám mraženou v lednici. Rozmělnila jsem vše vidličkou, nebylo třeba nic strouhat. Náplň byla slaná a mírně pálivá. A vyšla mi akorát...Motala jsem rohlíčky a potřela je dalším vejcem. Vypadaly velmi pěkně, tak jsem je naaranžovala i na zelený podklad a jsou to samozřejmě ty na pozadí stránky.

Stejně jako zelníky jsou dobré ještě vlažné. Chutnaly i odleželé další den i dva, ale mezitím byly suché až moc!

K vínu pasovaly znamenitě a nabídku předloženou hostitelkou dobře doplnily. A sluší jim to báječně, což?

Co na výlet?

Podzim je čas pěších výletů, dalekých výhledů, vysokého nebe a začínajících barevných explozí, zkrátka všechno táhne člověka ven (alespoň člověka mně podobné krevní skupiny), a tak se hodí i přibalit nějakou svačinku, aby při odpočinku na slábnoucím sluníčku bylo do čeho zakousnout...

Chléb se sýrem a kousek zeleniny ty skromnější snad uspokojí, ale co s námi mlsnými, když vynecháme uzeniny, byť kvalitní?

Máme-li nějakou šikovnou dózičku, která ani při otřesech nepropustí obsah ven, lze si nachystat nějakou pomazánku z vajec, sýrů, pomazánkového másla a podobně, je to lepší ji ujídat lžičkou než mít rozmočené housky s něčím vytékajícím kolem...Nebo trochu bramborového salátu jen se zeleninou, zakysanou smetanou nebo jogurtovou majonézou, není-li už moc teplo.

Osvědčily se mi výborně květákové placky či tvarohové karbanátky a k nim již jen čerstvá zelenina. Na květákovky nastrouhám nahrubo půl květáku, osolím, k tomu přihodím 2-3 vejce, zahustím moukou, nezapomenu na muškátový květ a pepř, je-li směs moc hustá, rozředím mlékem či vodou, to je na výsledku k nepoznání, a lžící tvořím na pánvi placky velikosti lívance, peču na oleji po obou stranách. Karbanátky z jednoho tvarohu (na pečení, ne ve vaničce), dvou vajec, cibule, kousku strouhaného salámu (50-100 g. lze vynechat), česneku, pepře (příp. vegety) a strouhanky se trochu lepí, tak je tvořím namočenýma rukama. Dají se zahustit, aby se nelepily, ale to jsem též jednou zkusila - nedělejte to, jsou pak samá houska, tuhé a bez té správné chuti. Peču je pomaleji, aby se propekly a nezůstaly uvnitř lepkavé!

Jinou šikovnou lahůdkou s sebou je cuketová nádivka, receptů je všude plno variant, vyzkoušeno mám, že se nemusí nic dávat předem potit, ždímat, opékat aj., jen se do nakrouhané cukety zamíchají zas nějaká ta vajíčka, sýr, salám, mouka a koření a peče se v pekáči nebo radši na plechu v nižší vrstvě, i studená je výborná.

Za chladnějších dnů se užije termoska s horkou vodou, z níž si na místě vyrobíme instantní kávu, polévku i bramborovou kaši, jak je ctěná libost...K tomu na několika dřívkách opečeme uzenku a pomějeme se královsky!

Místo kupovaných sušenek a oplatek, které mi moc nechutnají, raději udělám nějaký rychlý koláč s ovocem nebo tvarohem, nacpu do krabiček - a ovšem, lžičky s sebou...utěrku, na kterou vše prostřu, už taky uneseme. Piknik bych tomu ještě neříkala, ale zárodky tu už jsou!