O tomhle jednodenním festivalu jídla, kterého se může zúčastnit každý, už včera proběhla i malá reportáž na ČT, to je dobře.
Ale u redaktorů nebyla úplně dobře pochopena, prostě pořád tam cpali, že to někdo organizuje a podobně - to totiž ani není nutné, je to jen taková výzva. Každý se může připojit a nikde se organizovat nemusí. Jen je asi praktičtější, aby se pár lidí domluvilo na společné místo (pozor na zábor veřejného prostranství), někdy nabídne prostor nějaký jiný podnik příbuzného zaměření, ale vtip je v tom, že tento den prostě můžete vařit a nabízet své jídlo kdekoli a komukoli, bez daní, hygieny a dalších omezení, vše je jen na vaši zodpovědnost. Jediné, co musíte udělat, je registrace na facebookové mezinárodní stránce restaurantday.com.
Mně se to zdá být sympatická komunitní akce, ale ona není ještě natolik rozšířená - snad kromě severských zemí, kde vznikla.
Donedávna jsem o ní taky nic nevěděla, konala se v Česku počtvrté. Než v tomto směru zrealizuju další plány, chtěla jsem to vidět na vlastní oči.
Sledovala jsem na FB, jak přihlášené restaurace přibývaly. Obdivuju hlavně ty mimopražské donkichoty.
V Praze jsem si vytipovala dvě hlavní oblasti, protože vše bych si zvládnout netroufla. S kamarádkami jsme začaly na Žižkově v Pracovně. Je to sympatický, nově otevřený prostor. Běžně tu krom malé kavárny, kde jsem si dala výborné preso, pořádají různé aktivity a pronajímají i pracovní místa. Ve dvou místnostech byly rozestavené jednodenní restaurace s lákavou nabídkou. Krásné dortíky od Ivety soupeřily s neméně krásným sushi, snažily se i indické speciality a domácí zabijačkové lahůdky.
Na další štaci v Le Boudoir jsme se přesunuly už dost najedené, daly jsme si jen maličkost. Ve velmi stylovém prostotru se nabízely slané buchty s masem nebo houbami, naložené sýry s ochuceným olejem, dýňová polévka. Přesun do Vršovic proběhl za pomoci busu, tramvaje a krátkého pochodu - ale tady se nacházelo nejvíc restauratérů. V několika místních podnicích i před nimi byly zřízeny provizorně zařízené prostory k spočinutí - v Plevelu, Strojovně, Družině, Boho...nabízely se gulášky, teplé nápoje, slané koláče, sladké palačinky. Ale my už nic nemohly. Okoukly jsme atmosféru a posunuly se ještě dolů na takový plácek, kde se dokonce vařilo na otevřeném ohni. Kromě čajového minibusu tu měla svůj post i Eva La Cuoca, která vsadila na slané pečivo - dýňový chlebík, plněný koláč, ale byl i mazanec a paštika nebo na ukázku syrová strava.
Dojmy jsem ze všeho měla mírně smíšené. Celý Restaurant Day si svoji tvář ještě hledá, potřebuje trochu zaběhnout, najít si provozně schůdnější řešení. Nebyla jsem v Dlouhé, ale prostory Pracovny mi přišly šikovné, jistě lepší než přílišná provizoria v Krymské. Ale někomu se zas právě takové prostředí může zdát tím pravým - jistě se dočkáme i dalších nápadů. Pestrost a improvizované podmínky to dělají právě přitažlivé. Je to autentické vaření pro zážitek, i když zatím znamená spoustu dřiny a kompromisů pro všechny restauratéry.
Překvapilo mě, že se o RD zatím píše tak málo (i u Cuketky). Pravda je, že u lidí, kteří jídlo neprožívají tolik, moje nadšení nevzbudilo žádnou velkou odezvu. Nejčastější otázka byla: A proč to všechno dělají? Odpověď, že pro zábavu, pro komunitu, kterou to přitáhne, a aby si vyzkoušeli, jaké to je mít restauraci, jestli bude chutnat i jiným, jim nestačila.
Leč to je asi normální - já zas kupříkladu nechápu, co může někoho bavit na sledování Olympiády :)
Když však sníte o restauraci nebo bistru, nemáte na to podmínky a víte, že z mnoha důvodů to neuskutečníte, můžete si svou představu kultivovat a užívat právě o tomhle festivalu - další termín je 17. května, pak 17. srpna a 15. listopadu.
Žádné komentáře:
Okomentovat