Tohle patří k úplně prvním vlastním zkušenostem s vařením: mohlo nám být se sestrou tak kolem tří čtyř roků a hlídala nás babička s dědečkem, bydleli hned ve vedlejším bytě.
Babička se sice pyšnila svou rodinnou školou, ale na druhou stranu zas neuznávala jakoukoliv malost a úzkoprsost, k čemuž řadila i otrockou poslušnost k předpisům a pravidlům. K receptům a návodům přistupovala značně velkoryse, jak říkala, s fantazií. Zkrátka tvůrčím způsobem. Zkušenosti ze dvou světových válek a padesátých let k tomu přispěly značným dílem: dovedla si poradit s nápravou nevydařených jídel i s nahrazováním chybějících surovin. Drobné nedostatky svých pokrmů velkoryse přehlížela, na žádnou filigránskou zdobnost a úpravnost si nepotrpěla - ta byla dobrá tak pro ženské bez fantazie, kterým se v skrytu duše posmívala. Jen když byl výsledek chutný: "Trošku se mi to připálilo, zapomněla jsem to hlídat, tak to přehodíme do jinýho kastrólu a nikdo nic nepozná!" "Ten dort je trochu ke straně, tady ho podložíme, dáme víc polevy…chtěla jsem ho vysokej a nějak se spadnul, hlavně že to bude dobrý, no tak se trochu roztejká…" Dovedla nadělat spoustu zmatku, všichni lítali, křičelo se, o dramatické chvíle nebyla nouze, ale vlastně o nic nešlo, obratem se zase smála, někdy i trochu škodolibě. Dědeček byl pravý opak, typický cholerický pedant, milující přesnost a řád. Usiloval celoživotně o anglický životní styl a bůhví, že na konci padesátých let k tomu neměl nejvhodnější podmínky!
Ale k černému těstu.
V Holešovicích tehdy ještě čadily čtyři elektrárenské komíny a popílku mezi okny a všude byl pravidelný příděl. A to se prach utíral snad každý den.
Když už s náma nebylo dopoledne k vydržení, vzala nás, sestru a mě, babička do kuchyně. Ta byla malá, provizorně po rozdělení bytu umístěna v bývalé koupelně. Na mycím stole, ano, možná také vzpomínáte, takovém tom vyklápěcím s hnědým umakartem notně opotřebovaným a s ošklivě vykvetlými a zarezlými pozinkovanými dřezy, které nešly moc dobře umýt, tak přesně na tom rozložila babička velký vál a nás usadila na štokrlata po obou stranách, abychom se nepošťuchovaly. Uvázala nám do pasu utěrky místo zástěr a nejdřív jsme se dívaly, jak dělá bramborové těsto, jak uvařené brambory pasíruje velkým ručním lisem na malé žížalky a určitě se nám líbilo, jak z něj rozmačkané brambory vylézají a já si musela aspoň prstem sáhnout na ty nakadeřené vlny. Babička pokračovala: posypat hrubou moukou, trochu soli, vajíčko do důlku a už to bylo, my konečně každá dostala kousek těsta do ruky a mohly jsme si s ním dělat, co jsme chtěly. Zaklekly jsme, abychom dosáhly, a už jsme válely hady a žmoulaly točenice jako z plastelíny. A právě na samém začátku této naší spoluúčasti na vaření se stávalo, že těsto najednou v dlaních zcela zčernalo! Nebraly jsme dost vážně naučení, že si máme předem pořádně ruce umýt, a to kvůli vaření bez mýdla. Těsto se taky lepilo na prsty a nepříjemně nasychalo, takže jsem pak třepala zapatlanýma rukama a nevěděla, jak se toho nánosu zbavit: babička vzala příborový nůž a nejdřív z natažených dlaní seškrábla, co se dalo. Vím, že jsem na to hleděla s obavami, ale povedlo se. Pak nám babička pustila vodu ve vedlejším umyvadle a těsto se pomalu odmývalo, ještě lepilo a drhlo, voda byla studená a my hleděly to mytí rychle skončit. Někdy jsme dostaly těsta ještě jeden kousek, ale musely jsme už míň patlat, "aby nám taky něco zbylo k jídlu". Ty černé hádky se pak v rodině ještě mnohokrát probíraly!
