Procházka od Masaryčky do Petrské čtvrti

Chtěla jsem jednu přítelkyni vzít na dobré kafe - a sama se taky konečně podívat do kavárny EMA.

---

Tedy Espresso baru, což představuje spíš rychlou kávu na stojáka, jak sami inzerují. Kupodivu jsme to nejdříve minuly, protože jsme přecházely nějak našikmo. A taky jsem si podle mapiček vsugerovala, že to bude někde ve vnitrobloku...obešly jsme tedy ještě i monstrózní Florentinum a na druhý pokus to trefily - ale ouha, bylo úplně obsazeno! Skutečně IN podnik...vymyslela jsem tedy pauzu v podobě obhlídky prodejny Nowaco za rohem v Havlíčkově - nějaké lahůdky by tu stály za to, hlavně výběr masa vypadal slibně.

A pak už jsme místečka našly na venkovní lavičce a to dobré kafe si daly. Minimalistický "berlínský" styl mě taky bavil, podobal se vlastně i Café 8. Klidné posezení tu sice nepořídíte, ale zajít sem bude určitě dobrá volba. Podnik má výborné recenze a hodnocení na více serverech. První dojem byl pozitivní.

foto EMA

Nabízí se i plno jiných nápojů, malá jídla a dezerty, ale to jsme registrovaly v tom cvrkotu jen okrajově.

Koukněte více tady.

Myslela jsem, že bude na klidnější popovídání lepší změnit lokál - ale sledujte to martýrium!

Co takhle Černá labuť? Tam býval klid, vyhlídka..prošly jsme jiným průchodem k divadku Archa a ještě si prohlídly Gočárův excelentní kubismus. Jenže místo Café je galerie a místo knihkupectví veganská restaurace...aspoň socha pohovky nás pobavila. Projekt Sculpture line probíhá až do konce září.

Pokračovaly jsme po Poříčí směrem k Imperialu, ok, ale nehodil se nám, i když jeho výzdobu kamarádka také velmi oceňovala. Pak bývala celkem útulná pizzerka na dalším rohu na Petrském náměstí, ale nový podnik nebudil důvěru. Míjely jsme i jiná místa. Další, Zlatá ulička, byl rovněž změněn, zůstal jen název a hospoda na malé posezení nelákala. A hele, vyhlášené Sansho, tak tam jsem taky nebyla...od dvou do šesti mají pauzu, takže momentálně ani nenakouknem.

Vedle Maso a kobliha, hm, též jsem slyšela..."řeznická hospoda", další projekt Paula Daye ze Sansho. Tak zkusíme, kobliha by šla...usedly jsme do zajímavého, leč prázdného interiéru. Nejspíš jsme se trefily do nějaké hluché doby. Začaly zkoumat nabídku, dívaly jsme se i k pultu, kde ceny rozhodně nebyly průměrné, jak uvádí scuk.cz. Asi neznám ty nejvyšší... Zmíněná kobliha se žloutkovým krémem stála 55 Kč, koláč víc než dvojnásobek. Tak to jsme mohly už jít do Imperialu (dorty od 85,-). Též se nabízelo nějaké pečivo, chleby i od Maškrtnice. Houska se šunkou, toust, skotské vejce, nic nelákalo. Dala jsem si něco k pití, tedy šípkovou limonádu, jakože přírodní. Skládala se hlavně z vody, chuť se mi zdála velmi slabá: třetina vyluhovných šípků, třetina jablečného moštu a třetina vody. Tak jsme ještě zkontrolovaly sociální zařízení a podnik opustily, pocit to byl trochu divný. Snobárna?

www.fototuristika.cz

Za kostelíkem jsme narazily na obyčejnou pekárnu-cukrárnu, kde měli pár stolků. Taky žádná hitparáda, ale na asi hodinové posezení, na jaké se nám odpoledne tou štrapácí smrsklo, to úplně stačilo. Nostalgický šunkový chlebíček a čaj nám už postačil. Konečně jsme si v klidu sedly, a já z té euforie zakoupila i malý pražský koláč...no jo, nic není ideální: náplň vykazovala sytě žlutý odstín použitého pudinku a holt byla poněkud zkyslá, jak jsem doma zjistila.

Závěr? Jít jen tak městem, kde je podniků na vidle, a očekávat, že najdete místo, které vám bude právě vyhovovat, je zkrátka naivní. Mám s tím spíš špatné zkušenosti, nakonec člověk skončí někde, kam by normálně asi nešel...

Měla jsem i záložní plán, ale scéna se mění rychle, těžko vše usledovat. Těch obecně dobrých podniků je pořád jak šafránu.

Restaurant Day - uvařeno a snědeno

Tentokrát jsem s kamarádkami knihovnicemi připravila Restaurant Day na dvou místech. Knihovna Hradčany na Pohořelci nabídla zahradu na exkluzivním místě a hlavní budova na Mariánském náměstí taky nechtěla zůstat stranou... Počasí bylo překrásné, a ačkoli se konalo snad milion akcí ve stejném termínu a my nakonec měly trochu obavy, zda po všem úsilí lidé přijdou, vše dopadlo velmi dobře. Děkuji tak všem pomocníkům.

---

Piknik v retro stylu, Hančiny dortíky včetně tamarindového chessecaku, VeVeRaw dezerty, Tartaletkový ráj, autentické toskánské risotto s červenou čekankou, domácí čaje zastudena, káva přímo z Kolumbie...ani se to nedá všechno vyjmenovat. Lidé se trousili postupně a kolem poledne zahradu dost zaplnili. Raději ať mluví fotky.

tamarind - foto Dortíky od Hanky

Tartaletkový ráj (foto jejich)

Mezi vidličkou a nožem - piknik

Marcovo risotto

Dortíky od HAnky-avokádový raw krém

Ve vestibulu knihovny na Mariánském náměstí zase úderem jedenácté vtrhla dovnitř silná vlna návštěvníků, že ani kuchařky nestačily obsluhovat.

Pěknou řádku stánků daly dohromady Knihovnice v kuchyni, úspěch měly zeleninové pomazánky i tlapičková série. ALe nejvíc zabodovaly klasické buchty, to už jsme viděly na podzim. Další vegetariánské dobroty včetně raw od Zdeny byly také žádané, ti prakticky vyprodali kolem třetí, stejně jako Gâteau monde. Krom dortů nadchly i domácí pralinky. Zařídili jsme také kapslovou lepší kávu.

foto H. Kubicová

Nechybělo ani Vilemínino zátiší - krom již osvědčeného vinného želé jsem nabídla i dva válečné recepty - tvarohový koláč z bramborového těsta a na ochutnávku krupicovou pěnu (rcp v dalším článku) jako náhradu šlehačky. Oba byly hodně úspěšné, pěna vzbudila nadšeníi u mladých Angličanů, že to znají z dětství, jiným zase překvapivě skvěle chutnala.

U stánku jsem mohla být až odpoledne. Sekané řízky s hořčičným dipem a vinným želé se prodávaly dobře, česnek s domácím sýrem taky šel na odbyt. Nakonec mi zbylo pár kousků, lidé se trousili až do konce.

Tím reportáž o celém Restaurant Day v MKP končím a koho zajímá pohled do zákulisí, ať si počká na další článek...

Vaření chez Dagmar

Když mezi foodblogery a jejich sledovateli i na fejsku řeknete francouzská kuchyně, jistě každého napadne: Dagmar Derré. Koho ne, tak ať se rovnou podívá na její stránky nebo profil, aby si doplnil přehled!

---

A Dáša krom obchůdku začala nedávno nabízet i kurzy vaření. Její recepty vypadají svěže, suroviny používá převážně dosažitelné a umí jídlo nápaditě naservírovat a nafotit. Když tedy zveřejnila pozvánku na kurz s Votre plaisir, jejichž fotky dortíků mě taky dostaly, nemohla jsem se nepřihlásit už jen ze zvědavosti. Nových podnětů není nikdy dost. A není nad to, když si vše vyzkoušíte a přiučíte se trochu know how a savoir vivre.

MENU

Salát z polníčku se zálivkou vinaigrette
Gratinované čekankové puky se šunkou, domácím bešamelem a sýrem
Avokádový tartare s krevetami, vejci a domácí česnekovou majonézou
Filet ze pstruha lososového s vinným fenyklem a karotkou v papilotě
Sýrový talíř s grilovaným ovocem a domácí redukcí z balsamica
Čokoládovo-karamelové velouté s domácí máslovou sušenkou a lískovými oříšky

Během aperitivu (královský kir s kaštanovým likérem) a příprav prvního receptu, jimž byl dezert, se naše trochu nesourodá skupinka vyladila a dál jsme v družné atmosféře a hovoru o všem, co nás kolem jídel, surovin a podobně zajímalo, všechny položky menu uvařili a postupně i zkonzumovali.

Čokoládovou omáčku jsem už udělala i doma, byla skvělá i z méně skvělé čokolády než u Votre plaisir. To prostě uděláte karamel ze 100 g cukru, rozředíte ho 250 ml směsí vařícího mléka a smetany a nalijete na 100 g čokolády (vločky nebo nalámaná) se špetkou soli. K tomu byla máslová sušenka jen z mouky, cukru a másla, vyválená natenko.

K avokádovému tartaru jsem přispěla i svou znalostí majonézy umíchané tyčákem, neb ani Dáša nevěřila, že to je možné. Dala jsem po konzultaci s další účastnicí kurzu na jedno velké vejce 200 ml oleje ( a vinný ocet, sůl, trochu cukru a hořčice) a dopadla výborně.

Avokádo a vejce na kostičky stačí smíchat s majonézou, přidat krevetky, opepřit, přisolit a dozdobit. Předkrm jsme daly chladit.

Připravili jsme čekanku. Puky rozkrojené napůl jsme orestovali, neb při vaření by zůstaly plné vody a rozmáčely bešamel. Stačilo je obalit šunkou a zalít ve velkém pekáči poctivě provařeným bešamelem (aspoń 10 minut, na 4 porce budete potřebovat 30 g mouky a másla, 500 ml mléka), ochuceným pepřem i muškátovým oříškem. Navrch jsme nasypali sýr a čekanka šla do trouby, byla hotová asi za 20 minut. Tepelnou úpravou zmizí hořká chuť, bešamel dodá jemnost.

Vyzkoušeli jsme si klasickou zálivku vinaigrette s hořčicí, může být pěkně ostrá. Dáša přidává česnek i šalotku. Aby zálivka dobře držela na salátu, je třeba ho prohnat odstředivkou, ve francouzské kuchyni neodmyslitelným kusem vybavení.

Nad lososovitým pstruhem jsme si všichni mohli oči vykoukat, abychom odhalili, čím se vzhledem liší od lososa, ale jsou to tak blízcí příbuzní, že šlo spíše o domněnky. Dočetla jsem se, že se liší třeba tvarem ocasní ploutve - nu, my měli už filety... Rybu jsme pokládali na dušený fenykl s mrkví a vše zamotali do pečícího papíru. Balíčky se pekly či dusily v troubě asi patnáct minut. Ryba má zůstat uvnitř trochu nedodělaná, nesmí se vysušit. S mírně aromatickou zeleninou vytvořila zajímavou lehkou kombinaci.

Sýrové prkénko jsme doplnili grilovanou hruškou, Dáša litovala, že nedostala zrovna nikde fíky. K tomu ukázala redukci z balzamica na ozdobu a dochucení.

Lehké byly všechny chody - jako příloha posloužily jen opečené plátky bagety. Jednotlivé lahůdky jsme si náležitě vychutnali, ale cítili jsme se přesto přejedeně - shodli jsme se, že je to už oběd i večeře.

Bylo to fajn a pěkně jsme si to odpoledne užili, i když jsem osobně byla poněkud indisponovaná a nenaložená kvůli své bederce. Kdo to nemáte úplně z ruky, zde je tip na další Dášin kurz ve Stříbře.

Restaurant Day

O tomhle jednodenním festivalu jídla, kterého se může zúčastnit každý, už včera proběhla i malá reportáž na ČT, to je dobře.

---

Ale u redaktorů nebyla úplně dobře pochopena, prostě pořád tam cpali, že to někdo organizuje a podobně - to totiž ani není nutné, je to jen taková výzva. Každý se může připojit a nikde se organizovat nemusí. Jen je asi praktičtější, aby se pár lidí domluvilo na společné místo (pozor na zábor veřejného prostranství), někdy nabídne prostor nějaký jiný podnik příbuzného zaměření, ale vtip je v tom, že tento den prostě můžete vařit a nabízet své jídlo kdekoli a komukoli, bez daní, hygieny a dalších omezení, vše je jen na vaši zodpovědnost. Jediné, co musíte udělat, je registrace na facebookové mezinárodní stránce restaurantday.com.

Mně se to zdá být sympatická komunitní akce, ale ona není ještě natolik rozšířená - snad kromě severských zemí, kde vznikla.

Donedávna jsem o ní taky nic nevěděla, konala se v Česku počtvrté. Než v tomto směru zrealizuju další plány, chtěla jsem to vidět na vlastní oči.

Sledovala jsem na FB, jak přihlášené restaurace přibývaly. Obdivuju hlavně ty mimopražské donkichoty.

V Praze jsem si vytipovala dvě hlavní oblasti, protože vše bych si zvládnout netroufla. S kamarádkami jsme začaly na Žižkově v Pracovně. Je to sympatický, nově otevřený prostor. Běžně tu krom malé kavárny, kde jsem si dala výborné preso, pořádají různé aktivity a pronajímají i pracovní místa. Ve dvou místnostech byly rozestavené jednodenní restaurace s lákavou nabídkou. Krásné dortíky od Ivety soupeřily s neméně krásným sushi, snažily se i indické speciality a domácí zabijačkové lahůdky.

Na další štaci v Le Boudoir jsme se přesunuly už dost najedené, daly jsme si jen maličkost. Ve velmi stylovém prostotru se nabízely slané buchty s masem nebo houbami, naložené sýry s ochuceným olejem, dýňová polévka. Přesun do Vršovic proběhl za pomoci busu, tramvaje a krátkého pochodu - ale tady se nacházelo nejvíc restauratérů. V několika místních podnicích i před nimi byly zřízeny provizorně zařízené prostory k spočinutí - v Plevelu, Strojovně, Družině, Boho...nabízely se gulášky, teplé nápoje, slané koláče, sladké palačinky. Ale my už nic nemohly. Okoukly jsme atmosféru a posunuly se ještě dolů na takový plácek, kde se dokonce vařilo na otevřeném ohni. Kromě čajového minibusu tu měla svůj post i Eva La Cuoca, která vsadila na slané pečivo - dýňový chlebík, plněný koláč, ale byl i mazanec a paštika nebo na ukázku syrová strava.

Dojmy jsem ze všeho měla mírně smíšené. Celý Restaurant Day si svoji tvář ještě hledá, potřebuje trochu zaběhnout, najít si provozně schůdnější řešení. Nebyla jsem v Dlouhé, ale prostory Pracovny mi přišly šikovné, jistě lepší než přílišná provizoria v Krymské. Ale někomu se zas právě takové prostředí může zdát tím pravým - jistě se dočkáme i dalších nápadů. Pestrost a improvizované podmínky to dělají právě přitažlivé. Je to autentické vaření pro zážitek, i když zatím znamená spoustu dřiny a kompromisů pro všechny restauratéry.

Překvapilo mě, že se o RD zatím píše tak málo (i u Cuketky). Pravda je, že u lidí, kteří jídlo neprožívají tolik, moje nadšení nevzbudilo žádnou velkou odezvu. Nejčastější otázka byla: A proč to všechno dělají? Odpověď, že pro zábavu, pro komunitu, kterou to přitáhne, a aby si vyzkoušeli, jaké to je mít restauraci, jestli bude chutnat i jiným, jim nestačila.

Leč to je asi normální - já zas kupříkladu nechápu, co může někoho bavit na sledování Olympiády :)

Když však sníte o restauraci nebo bistru, nemáte na to podmínky a víte, že z mnoha důvodů to neuskutečníte, můžete si svou představu kultivovat a užívat právě o tomhle festivalu - další termín je 17. května, pak 17. srpna a 15. listopadu.

Obnovená tradice u Paukerta

Začnu od prostředka: tak báječnou hovězí polévku jsem snad ještě nejedla! Silný, 48 hodin vařený vývar z oháněk rudoleckých býků, jak stojí i v jídelním lístku, s křupavou čerstvou zeleninou a tyrolským knedlíkem mě zcela uchvátil, i když nejsem extra polívková. Návštěva to tudíž nebyla a nebude jediná.

---

Z kdysi elegantní Národní třídy, kterou dnes vnímám se smíšenými pocity, vás podnik Jan Paukert do oka nepraští, když o něm nevíte. Možná ho i minete.

Hned za vstupem jsou dva pulty s lahůdkami a pečivem i sladkostmi. Když kolem projdete do zadní části, objeví se po obou stranách prostory jídelny. A ne tak ledajaké, ale obnovené v původním stylu první republiky. Líbí se mi moc tapety s lososově růžovými rostlinnými motivy na olivově zeleném podkladě i stará zrcadla, na která se dnes "suše" píše denní nabídka. Najdete tu klidné místo k neformálnímu obědu či jídlu kdykoli během dne, můžete si vybrat něco z menu nebo si sem přinést studené lahůdky od pultu. Obsluha je velmi milá, dá najevo, že si hostů považuje, jak mohu po několika návštěvách potvrdit.

Že se sem chodilo a chodí na chlebíčky, které původní majitel vymyslel, nemusím asi opakovat. Překvapilo mě, když jsem teprve před několika lety zjistila, jak unikátní vynález to je a jaké lákadlo pro cizince! První republika je navíc v módě, a to i v jídle. Navazovat se bude i na tradici starého mocnářství, za kterého podnik vlastně vznikl. Punc luxusnějšího a kvalitnějšího lahůdkářství si podnik uchoval i za socíku, to až v nedávných letech získala jeho pověst šrámy - předchozí nájemci si prý libovali ve vaření z prášků a pixel, ale to je už je naštěstí minulost. Základem jsou čerstvé a kvalitní suroviny. Nájemci mají už svou síť malých dodavatelů, kteří se mimo jiného musí zavázat, že nepřejdou na velkovýrobu.

V menu je několik stálých jídel a denní nabídka. Cen se nebojte, hlavní chod přijde na 120-180 Kč, a to je na poctivě uvařené jídlo v centru Prahy skutečně přívětivá cena.

Krom toho se nabízí i plno jiných lahůdek, domácích i zahraničních. Vedle chlebíčků v různých cenových relacích již od 16 Kč se na místě vyrábějí i zákusky a sladké i slané pečivo a zákusky. Vyhlášené jsou jejich věnečky i koňakové špičky. Dík výrobně se může vše prodávat čerstvé. Připraví se tác chlebíčků a další jsou vyrobeny, až se tento vyprodá - jak prosté a přirozené.

Po polévce jsem měla trochu problém, co si dát dál. Jazyk s křenovkou ani kančí na víně s omáčkou bych nezvládla, tak jsem se uchýlila trochu netradičně k předkrmovému rostbífu. Ten jsem tu totiž už ochutnala při prosincové tiskovce a rovněž při dalších příležitostech - chutnal skvěle, byl vždy akorát polopropečený. Další možností je zajíst polévku chlebíčkem nebo nějakým koláčem, a tak je hned o důvod více zajít sem zas příště. Lahůdkářství Paukert můžu s klidem doporučit všem náročným a mlsným jazykům...

Čokoláda jako dárek

Dostala jsem dárek - degustaci čokolády. Samozřejmě čokolády těch nejlepších značek.

---

V místě konání už čekaly na patnáct účastníků potřebné degustační potřeby: nabídka s popisem vzorků, tužka, talířek, voda a kousky pečiva.

Jak se správně degustuje? Stačí umět zapojit všechny smysly - a nakonec pomalu ochutnat. Čokoládu jsme dostali bez určení a měli podle popisů hádat, o kterou se jedná. Některé druhy byly rozpoznatelné obtížně, jiné snadno. Pomáhaly v tom i zajímavé příchutě. Rozdíl byl i v jemnosti čokolády podle odrůdy, na chuť má vliv i umístění plantáže a pečlivost zpracování.

I u jiných potravin mě zajímá, z čeho mají být vyrobené a jak mají chutnat neošizeně, "správně", a to je u čokolády docela jednoduché: skládá se jen z kakaa, kakaového másla, cukru (třtinového) a sojového lecitinu coby emulgárotu, do mléčné se přidává sušené mléko. Žádné další přísady do ní nepatří, samozřejmě krom ochucených čokolád. Jaká příchuť byla nejexotičtější? Asi plod baobabu, podobný citrusům. Zaujala mě i bílá čokoláda s kardamomem a jogurtem - ta se vyrábí jen ze samotného kakaového másla. Zajímavé jsou i drcené boby, možná znáte příbuznou čokoládu s drcenou kávou.

Postupně jsme se dozvídali všechny zajímavé informace o pěstování i zpracování kávy, použití různých přísad. Že je největším producentem kakaových bobů Pobřeží slonoviny, jsem neměla nejmenší tušení...ale ty nejkvalitnější čokolády pocházejí naopak z malých farem a od malých zpracovatelů, často rodin, které si pěstují svůj firemní příběh a podobně jako u jiného značkového zboží vytvářejí legendu a všechen ten...divadlo? kolem.

Mezi přítomnými byla nejvíce ohodnocena hořká čokoláda s baobabem, vysokoprocentní mléčná, jemná mléčná s mořskou solí. Ale samozřejmě jsme neochutnali celou nabídku firmy. Když posloucháte o celém tom čokoládovém minisvětě, máte pocit, že je to obor zcela zásadní. Pyšní se dlouhou historií, mýty, vlastními technologickými vynálezy, módou, soutěžemi i falšováním.

Když jsem si předem četla, že ochutnávka bude trvat dvě hodiny, zdálo se mi to dlouhé - ale při zajímavém programu čas utekl rychle. Ještě jsem si nakonec rychle zapsala jeden receptík z čokoládové kuchařky. Obávám se, že takovým výborným čokoládám se podlehne snadno. Však se podívejte sami. Čas přání je právě tady...