Zobrazují se příspěvky se štítkemLaskavé vzpomínání. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLaskavé vzpomínání. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 13. května 2016

Jak se žilo v městě na Severu

U příležitosti Světu knihy přidávám ukázku ze Zatraceného kysela o tom, jak se žilo v 80. letech na Severu...když je to téma severské literatury :)



Knížka mi vyšla na konci minulého roku a můžete si ji objednat třeba zde. A kdo ještě nezná první díl Cukr na nitku, tak taky:

Kontakty byly ještě důležitější, než jsem si
byla ochotna přiznat a než mě dopředu napadlo. V Praze
jsem se o ostatní nájemníky nijak nezajímala, natož o to,
zda se oni zajímají o mě. Ale v menším měřítku na Seve-
ru to ani jinak nešlo, jen mě to dlouho překvapovalo. Ne-
byla jsem na takovou pozornost zvyklá.
"Tak tys byla s kočárem včera nahoře?" zeptala se tře-
ba sousedka, míníc, že jsem jela na konečnou autobusu
do hor.
"Bylo hezky, tak jsem to zkusila - ale jak to víš?"
"Ále, švagr tě viděl..."
A já třeba vůbec netušila, že nějakého švagra má a že
ten mě dokonce dokáže identifi kovat.

Brzy jsem pochopila, že je člověk mimoděk sledován
na každém kroku, není v tom žádný speciální úmysl, jen
se lidi nemohou nepotkávat a nevidět. Taky jsem zjistila,
že nesmím v hovoru říkat, co a jak chodilo v Praze, uží-
vala jsem raději výrazy jako u nás, doma, dříve... na slovo
Praha byli místní často alergičtí.
Chybělo mi plno praktických zkušeností, co a jak tam
chodí - kde je čistírna, dobrý holič, kdy se co vozí do
obchodů, jak významná je partiovka s textilem, že ně-
kdy je trh. V době konání velkých akcí, jako byl vele-
trh spotřebního zboží i bižuterie či celorepublikové ly-
žařské závody, a před nějakými režimními svátky byly
místní obchody přednostně zásobovány nedostatkovým
zbožím!
Již zmíněná spolužačka z vejšky mě do těchto tajů za-
svěcovala: "To si nakoupíme, až tu bude mistrovství."
"???"
"To budeš koukat, co se tu všechno v krámech objeví...
Jo a do toho kadeřnictví na náměstí nechoď, tam jsou na-
myšlený a přitom používaj ručníky opakovaně..."
"Jak, to jako pro několik lidí? To snad není ani možný,
přece se vždycky hned vyhodí do špíny..."
"Jo, možná v Praze, ale tady si je sušej a šetřej na
tom."


Najdete tam dobové recepty, pro vás mladší jsou to ty, které si pamatujete z dětství i od babiček: ze sladkostí zejména strouhaný koláč, hraběnčiny řezy, tříbarevná buchta, řezy Margot...krom původní verze ale uvádím i různá vylepšení předpisů z těch mnohem chudších dob.
Stačí to porovnat s blogem, jak moc se vaření změnilo! A o kolik jsme mlsnější...




pátek 8. dubna 2016

Vzpomínka výletní

Na jarní dálkový pochod kolem města jsem se vypravi-
la s dítkem asi rok a půl starým, ještě v hlubokém kočá-
ře. Dlouho jsem přemlouvala muže, abychom šli - vždyť
jsme si před svatbou slibovali, že do přírody budeme jez-
dit pořád, tady poznáme aspoň nějaké nové cesty v oko-
lí... ale jemu se nechtělo. Nakonec svolil, jenže v den po-
chodu odmítal včas vstát - a já už si zoufala, že se zase
nikam nedostaneme. Vyrazila jsem napřed s příslibem, že
nás přece za chvíli dožene, že s kočárem budeme poma-
lí. Dostihl nás až před cílem, zatímco jsem se celou dobu
ohlížela, jestli už nejde. Na udivené poznámky, kam jako
se to ta ženská vydala sama s kočárem, jsem reagovala,
že se muž jen zdržel...

Pochodníci si to se mnou užili i jinak. Na severním
svahu ležel ještě sníh, stezka byla zrovna úzká a svažova-
la se razantně dolů, a tak mi pomáhali přenášet kočár na
kritických místech. Musím říct, že vcelku ochotně.
Cítila jsem se trapně: "Jé, děkuju, to jste hodní, on
nás muž musí každou chvilku dohnat, víte..." Ale brali to
jako povyražení.

I na kontrolách se k nám chovali vstřícně, dostali jsme
více pití, tatranek a bižuterních drobností, kluk byl asi
nejmladším účastníkem. V cíli, když jsme byli konečně
kompletní, pak na mě dokonce někdo volal: "Mladá pani,
tak se našel?" A já horlivě kývala.


(J. Kadlasová - Zatracené kyselo, 2015 Motto).

středa 30. prosince 2015

KŘEST Zatraceného kysela

KŘEST se koná 14. ledna v 18 hodin v Městské knihovně na Mariánském náměstí, Praha 1 (hala vlevo-směrem do Valentinské).

Přijďte se seznámit s knížkou i několika dobovými recepty. Křtít bude Patricie Strouhalová, rovněž milovnice kysela.


Více v článku:

středa 16. září 2015

Zatracené kyselo

Na nový článek hledám pořád čas a síly, ale mám solidní výmluvu: dělala jsem korektury své další knížky Zatracené kyselo a nějaké práce kolem mě ještě čekají.


...a uvařila jsem své první kyselo z kupovaného pekárenského kvásku.
To pro mě jako přivandrovalce představovalo dlouho zcela tajemnou věc, o níž jsem se dozvídala jen útržky, jako by ji domácí tajili - jen v několika obchodech bylo u pultu s lahůdkami občas vidět velké kelímky záhadného obsahu s papírem připlácnutým navrch. Prodavač to celé ještě zabalil do dalšího papíru. A taky byl kvásek hned pryč, než jste přišli na řadu, a vy jste zas nevěděli, co to tam vlastně bylo. Kdo věděl, měl jasno, ale popisky a návody u toho nebyly.
Ten polotajemný stav trvá dodnes, sice se někdy kvásek prodává u pečiva zabalený v mikrotenovém sáčku, ale opět bez dalších vysvětlivek. Podle nedávné zkušenosti se dá koupit dokonce v květinářství!
Postupně jsem pátráním u domorodců zjistila, o co v případě "kyselo" jde. V kuchařských knihách jsem tehdy nepochodila. Moje nejbližší sousedka a kamarádka, ač rodilá horalka, prostě kyselo neměla ráda, a tak o něm mluvila s despektem a vágně. V dětství ho totiž musela jíst nejméně jednou za dva týdny, tak ji už nelákalo. Ani jsem ho nemohla nikde ochutnat, většina známých se na Sever též přistěhovala, včetně mužovy rodiny. Vyptávala jsem se i kolegů ve škole.
Ale dozvěděla jsem se zas jen něco: "Kyselo neni špatný, když je dobrejch brambor, trochu libečku, nebo aspoň houba…"
Nebo od mladé kolegyně z Podkrkonoší: "No, jako polívka to není, je to spíš jídlo. Mamča po kyselu vždycky ještě vařila knedlíky plněný jabkama, tak si to z dětství pamatuju. To víš, já se o vaření nezajímala - ty se máš, že umíš vařit," povzdechla si.


Po Cukru na nitku, ve kterém jsem vzpomínala hlavně na své kuchařké začátky s babičkou i matkou, se místo děje přesouvá na sever a do vlastní samostatné domácnosti 80. let, doby pomazánek a levných pokrmů. Jaká propast tehdy zela mezi nimi a nejprostšími kulinářskými zážitky z prvních cest na vysněný Západ! Vyprávění provázejí recepty osvědčené a vylepšené, přitom snadno proveditelné a dostupné.
Totiž původně jsem je v Cukru vnímala jen jako ilustraci doby a překvapilo mě, že mnoho čtenářů/ek podle nich skutečně i dnes vaří. Připomínají jim totiž kuchyni jejich dětství. A dnešní třicátníci zase najdou svoje oblíbená jídla v Kyselu...
Kniha vyjde na konci listopadu v Mottu (Albatros media).

Kvásek si pořád kupuju na Severu a z toho letošního jsem zase začala péci pravidelněji chleba, na kyselo nemám zatím žádnou houbu!


Další věc, která si žádá více mé pozornosti krom běžných povinností, je listopadový Restaurant Day (21. 11.) Už jsme pořádali jeden před rokem a jeden v květnu. Komunikace na FB, stránky, info, podklady na plakáty a taky příprava vlastního menu nějaký čas spotřebuje. Zatím váhám mezi několika variantami, ještě nejsem rozhodnutá, ale něco do skleniček bych potřebovala "nacpat" co nejdříve!
Ani nemluvím o tom, co všechno jsem už musela vynechat, holt se všechno nedá. A co vy, stihli jste už lajkovat stránku Vilemínina zátiší na FB? Díky.

čtvrtek 9. dubna 2015

Jedeme na výlet!


Už jsem dlouho nevzpomínala...
Od jara do podzimu jsme jezdili na výlety, neumím si život bez nich představit. Aspoň v dětství tomu tak vždy bylo, výlet nebo vycházka bez ohledu na počasí patřil k rodinným víkendům.




Jak jsme se sestrou rostly, výletní trasy se úměrně (a někdy i neúměrně) prodlužovaly. Jezdilo se vlakem do Posázaví či na Brdy, v zimě aspoň na nějakou konečnou tramvaje. Pak se v rodině objevilo auto a jezdilo se autem, ještě později na víkend pod stan.To byla zlatá šedesátá mého dětství.




Na jednodenní výlet se moc nevařilo, stačil namazaný chléb a jablko, mrkev nebo kedlubna, tatranka, i něco doma pečeného. Na autovýlet se vyrobil bramborový salát a naložil do dvou plastových sandwichových krabiček z NDR s hlubokým víkem, takže na louce stačilo jen rozložit čistou utěrku (na této etiketě matka trvala), krabičky otevřít a rozdělit porce do nich. K tomu hromada bůčkových placek, tehdejší velká móda a z nouze ctnost, bůčku bylo k dostání dost. Placky jsme plácaly den předem a ráno je matka rychle usmažila. Vzpomínáte?



Bůčkové placky

1 kg bůčku (tučnějšího)

1 vejce

Voda

Sůl

Maso umeleme nahrubo, přilijeme sklenku vody a osolíme. Promícháme a dáme do druhého dne odpočinout do lednice. Tvoříme karbanátky a smažíme po obou stranách dozlatova.



Finta byla v přidané vodě a v hrubém mletí, z kupovaného to nějak nešlo. Placky se samozřejmě hodně vypekly, dělaly na pánvi velké bubliny. Bůček byl velmi sádelnatý. Někdy jsme opékali na lískovém prutu buřty. Otec nás učil je nařezat a neříznout se, opékat ne v plameni, ale nad ním, aby hned nezčernaly. Když nějaký buřtík skončil v ohništi, to bylo povyku: "Co s tím děláš? Nemůžeš dávat pozor?" "Počkej, já ti ho vytáhnu, než se celej spálí… pozor na ty uhlíky… no, je to trochu od popela, to se otře. A je horkej, nešahej na to, ukaž, tohle se trochu odkrojí…" Opečený buřt bylo třeba stáhnout z prutu a nechat schladit na připraveném chlebu, do kterého se pěkně nasákla mastná šťáva - lahoda, kterou buřty v dospělosti už nikdy nepřekonaly.

Pití bývalo málo, v nejlepším případě musel stačit litr ochuceného čaje pro celou rodinu na den. Láhev netěsnila nikdy spolehlivě žádná. Těžší skleněné se nikomu nechtělo s sebou vláčet, ty z umělé hmoty zas mívaly divný čuch, který se žádným mytím nedal odstranit. Tekutiny jsme někdy doplnily ještě u přírodní studánky. Na místa vybavená hospodami, cukrárnami či stánky jsme často ani nepřišli. A když ano, nic moc se tam nekupovalo, to se prostě nedělalo, navíc zbytečné utrácení a pochybná kvalita! Žízeň se měla zkrátka vydržet, kdepak nějaký pitný režim: "Nemusíte furt něco lemtat! Proč jste se nenapily doma? A vůbec, napijte se slin!" Pozdější varianta byla: "Zálesáci si daj do pusy dva křemílky…" Z důvodů dnes naprosto nepochopitelných se pitím šetřilo.

Jako moučník jsme připravily hned ráno do velkého ešusu piškoty slepované džemem a zalité pudinkem, to už jsme my holky ovládaly. Do půl litru mléka se dávalo 8 kostek cukru. Nakonec lžíci rumu nebo kousek másla, obojí chuť úžasně zlepší. A ovšem nepřipálit! A nenechat si mléko překypět, aby nezamořilo puchem celý byt! Učila jsem se vystihnout ten správný okamžik, kdy plamen stáhnout - když to bylo moc brzy, muselo se zas déle čekat na var, cukr se začal připalovat. Ani nevím, kdy mě konečně napadlo přidat cukr až do pořádně horkého mléka, ale aby se ještě stihl rozpustit. Je to trochu lepší.

Otec vanilkový pudink miloval a někdy ho taky připravoval. Vždycky dal vařit všechno mléko a prášek pak rozmíchal ve vodě, "aby toho bylo víc". Ale matka to neomylně poznala: "Je to bez chuti! Že jsi tam zase přidával vodu?" Vždycky zapíral.




V Jabkenicích, kam jsme jezdili aspoň jednou ročně, se krom krásné obory nacházel i rybník na koupání. Když jsme tam na jeden jarní výlet vzali i babičku, nachystali jsme všechna jídla "na s sebou": salát, placky, pudink i nějaké koláčky či ovoce, piknik jak malovaný. Měl být. V okamžiku, kdy jsme se po vycházce vrátili k autu pro zásoby, žádné tam nebyly! "Kde je ta taška?" zoufale přehrabovala věci v kufru matka, měli jsme jich s sebou dost, deky, plavky, ručníky, svetry a pláštěnky, balón nebo badminton. "Ta s jídlem?" tázala se znovu, aby bylo jasno. "Já nevím, já ji tam nedával." "Ale tos měl, kdes ji nechal?" "Já se o vaše tašky nestarám…" "Jaký vaše, pro tebe to snad nebylo? Zrovna když vezmeme matku na výlet..." Pak ještě jsme byly zpovídány my, kde jsme tu tašku viděly naposled, jak to, že jsme si nevšimly, že v autě není a podobně. "Tak to zůstala na chodníku, to je jasný, no to o všechno přijdem," zoufala si matka, "co v tý tašce ještě vůbec bylo? Taková škoda…" "Tak to nevadí, pojedem do nějaký hospody, ne," zkusila to babička. "Jestli nějakou najdem," oponoval otec, který hledání hospod z duše nesnášel. "Nějaká tu snad bejt musí," uzavírala debatu matka. "Tak se ještě vykoupem a pak se pojedem najíst."

Po koupání jsme byli už všichni náležitě hladoví a vydali jsme se hledat něco k jídlu. Nikde v okolních malých vesničkách nic nebylo. Našli jsme nakonec otevřenou jen nějakou obyčejnou hospodu, kde se nevařilo. Ženské si daly kafe a my pití, ale k jídlu tam měli jen postarší zvlhlé slané tyčinky, takové ty silné, a trochu jsme se zaplácli nějakými sladkostmi. Celý výlet byl zkažený, přes krásné počasí jsme se vrátili brzy.

A taška s jídlem? Na chodníku nebyla: "No jo, to ji někdo odnesl, já to říkala…" sýčkovala matka, "Co jsme tam jen ještě měli?" Taška stála v předsíni hned za dveřmi. Piknik doma byl skvělý, všechno jsme snědli a chutnalo nám ještě dvakrát tolik než venku!

Jindy jsme si vzali na výlet třeba květákové placky nebo sekanou, pomazánku z vajíček, pečené kuře. To ale matka neměla nastudeno ráda, stejně jako smažené řízky, které třeba na školním výletě měly s sebou snad všechny děti krom nás!

Zakously se do nich, sotva jsme vyjeli. Jen jsem zírala, že se pak okamžitě vrhaly ke každému stánku, nakoupily si všechno možné, a to pro ně znamenalo užívat si výletu. Bonbóny, žvýkačky, limonády, buřty, cukrová vata, zmrzlina, čokoláda, všechno se to lepilo...
(úryvek z Cukru na nitku, mojí knížky vzpomínek od dětsví do svatby, zejména zaměřené na vaření - pokračování vyjde na podzim, smlouva je podepsaná, nebojte)

pátek 6. února 2015

Zima ve městě

"Ať jsem tu knížku otevřela kdekoli, začetla jsem se a všechno sedělo...asi si ji koupím," překvapila mě předminulý týden jedna vzdálenější kolegyně, moje vrstevnice.

Tak to jsou ty nejlepší odměny pro nás, co už jsme něco vydaly. Mám zatím jen tu jednu, Cukr na nitku, ale letos přibude druhá, třetí už vzniká...už jsem dlouho nepřidala žádnou ukázku, tak při této příležitosti vybírám něco zimního s dědečkem:

Odpoledne jsme chodili na procházky po blízkém okolí i po Praze. Do šesti let jezdily tramvají dvě děti na jeden lístek, ale směly zabírat jen jedno místo. Na botách musely mít vlastní textilní návleky, aby neumazaly ostatní cestující. V starých dřevěných tramvajích se topit nedalo, v zimě v nich dost protahovalo. Průvodčí stál na plošině nebo procházel. Často nás strašil, že nám kleštičkami procvakne nos nebo ucho, jestli jsme zlobily.
Hodně jsme s dědečkem chodili pěšky, aspoň jednu cestu. Celá rodina se tomu smála, když jednou vyprávěl, že z nějaké procházky do města chtěl jít s náma na tramvaj, ale že to z té Kampy už nestálo za to - vždyť jen projít pod Letnou, kolem Dopravních podniků do Argentinské a jsme doma…měly jsme trénink.
S dědečkem jsme dělaly všechno - chodily na písek, houpaly se na dřevěných plošinových houpačkách, hrály kuličky, pouštěly vyrobené draky i se psaníčkem, sbíraly kaštany a žaludy na zvířátka. Taky nám četl pohádky a pověsti, nic současného, to se nedalo.
Bruslily jsme od tří let nejprve na šlajfkách, které se připevnily k obyčejným botám, pak na různých poděděných bruslích po předchozích generacích. Některé neměly zoubky ani vyztužený kotník a dost podkluzovaly a podvrkávaly se. Dědeček bruslil elegantně na černých jacksonech a uměl i nějaké figury, překládal dozadu a vytáčel kroužky. My se s tím dost mořily, nejdřív nás táhl a ukazoval kroky, vyžadovalo to dost trpělivosti. Učily jsme se i s rodiči, a tak nakonec to nějak šlo. Kluziště bývala na hřištích, bruslilo se ve Stromovce, na Staré říčce, V Libni, Bráníku, v zátokách či poldrech Vltavy, na jiných rybníkách v okolí Prahy, na "zimáku" na staré Štvanici. Umím překládat jen dopředu a jízdu vzad jsem se nikdy nenaučila. Výuku bruslení provázelo mnoho bolestivých pádů!
Sáňkovaly jsme rády s dědečkem a taky s rodiči, jen musel být svah pořádně uježděný - třeba na Rokosce, ve Stromovce i jinde, nejlépe v pěší vzdálenosti, aby se nemuselo se sáňkami do tramvaje. Učily jsme se rejdovat, brzdit, vyrovnávat náklony. Nebylo ještě silonové oblečení a boty do sněhu, tak se nesmělo tolik padat. To se dospělí na nás zlobili. Jak se boty nebo kalhoty promáčely, šlo se domů.
Ve Stromovce na svahu zvaném Na kolíkách jsem ale nikdy nesáňkovala. Byl hodně prudký, uježděný na led a obsadili ho starší kluci se svými tzv. boby, vyrobenými z prkýnek a starých bruslí. Pozorovali jsme je odspoda, jak se vrhají po břiše ze srázu a co všechno na těch svých pekelných strojích dovedou.
Během zimy jsme prolézali i muzea. Pamatuju velrybu v Národním, indiánské sušené hlavičky v Náprstkově, lokomotivy v Technickém. Před ním v sezóně fungoval i historický kolotoč, figury zvířat byly potažené pravou kůží a měly svá jména. Na tom jsme se svézt mohly, ale na pouť by s námi dědeček nikdy nešel. Vzal nás však jednou na Maroldovo panoráma - Bitvu u Lipan. (z Cukru na Nitku, viz odkaz vlevo).



K zimnímu počasí v masopustu patří vydatnější jídla, už jsem z těch typičtejších upekla koleno syrové s hořčicí a zeleninou, i uzené se zelím i černou omáčkou, krkovici s fazolemi a rajčaty, zcela nefotogenický segedin s domácím knedlíkem, kapustičky se slaninou či bramboráky.

Z tropických plodů jsem použila pomeranče na zásobu marmelády a avokáda na zmrzlinu.

čtvrtek 25. října 2012

Sladké vzpomínání

Nepsaným pravidlem naší výchovy byl každodenní pobyt na čerstvém vzduchu, i za hanebného počasí aspoň hodinku. Jen výjimečně jsme v neděli nikam nešli. Je to i taková prevence, matka dobře věděla, že být celý den s dětma doma není k vydržení.
Recept na flammeri - teplou zmrzlinu měla matka od jedněch přátel, ke kterým jsme jezdívali na zahradu u Mníšku. Ochutnala ho při návštěvě a připravila doma. Teplá zmrzlina? Jako holky kolem deseti let věku jsme nad tím v údivu žasly! Flammeri nám zachutnalo. Bylo to typické z ničeho NĚCO. Připravuje se takto:
Potřebujeme 1 l mléka, 2 vejce, 5 lžic krupice, 2 lžíce kakaa, 5 lžic cukru, ½ vanilkového pudinkového prášku.


Uvaříme hustou kaši z ½ l mléka, krupice, kakaa a 2 lžic cukru. Ze 2 bílků ušleháme pevný sníh a vmícháme ho do kaše, vtlačíme do misky vypláchnuté studenou vodou a necháme vychladnout.
Připravíme si krém. Umícháme v kastrolku 2 žloutky s trochou mléka, 3 lžícemi cukru a půlkou pudinkového prášku, dolijeme zbylé mléko a uvaříme. Můžeme ochutit rumem. Vychladíme.
Kakaovou hmotu vyklopíme. Polijeme krémem buď celou a servírujeme, nebo krájíme jednotlivé porce a ty poléváme.
Vynikající! Zmrzlinu to sice moc nepřipomínalo, zvlášť když v kaší byly pro lepší chuť i rozinky, ale chtěly jsme tomu věřit.

Další mls, když jsme něco dobrého loudily, bylo karamelizované kondenzované mléko. Recept na něj před pár lety znovu ožil, hlavně s příchodem medovníku. A dnes se prodává už hotové, jenže znalci tvrdí, že to není ono.
Plechovka slazeného mléka se zavřená ponořila do vody a vařila se mírně tři až čtyři hodiny! Málokdo věřil, že to nevybouchne, když jsme mu to líčily. Může se to urychlit vařením v tlakovém hrnci, to stačí necelá hodinka. Do hrnce se vejde i víc plechovek najednou.
Otvírat se musí po schladnutí - pamatuju, jak jsme karamelově zbarvenou a voňavou hmotu, ještě vlažnou, vybíraly lžičkou a spokojeně ulizovaly. Však jsme si tu dobrotu musely hezky dlouho vyčekat! Byl to mls snadno dostupný. Kondenzované mléko slazené i neslazené jsme měli doma v zásobě stále. Skutečně se dalo naředit a uvařit z něj kaši nebo pudink, přidávalo se do omáček i do kafe.
Když zbylo pár rohlíků, upekla z nich matka rychlé suchárky. Plátky se namazaly dobře máslem a daly do trouby, pak se obalovaly ve skořicovém cukru. Horké se úplně rozplývaly na jazyku!
Pudink jsme kombinovaly nejen s marmeládou a všelijakými kompoty, ale hlavně s piškoty. Daly se namáčet do silnější kávy, lepší byly dlouhé cukrářské. Kakaový pudink byl taky chutnější z kakaa a vanilkového prášku, ne z ochuceného. Karamelový pudink matka vyrobila tak, že upražila karamel, rozvařila s vodou a přidala do mléka. Ve školní jídelně servírovali třeba růžový pudink utopený v rozředěném ovocném sirupu. Takové ovocné příchutě jsme doma nemívali. A že se jich prodával výběr! Mandlový, ananasový, citrónový, kakaový, jahodový, malinový… když vanilkový pudink nebyl, koupily jsme nějaký neutrální. Otec zas měl umělé ovocné chutě rád, tak je domů propašoval. Zkusili jsme to, a opravdu chutnaly dost hnusně. Pro příště byl přehlasován.

Často se z jablek či hrušek uchovávaných ve sklepě vařil kompot, to taky rád dělal otec. "Tak jakej je?" dožadoval se pochvaly. "Moc vodovej a málo koření, žes tam nedal hřebíček? A skořici? Badyán?" Otec koření nesnášel, zatímco matce bez něj kompot nechutnal. Jablkového kompotu jsem dokázala sníst veliké množství a v kombinaci s pudinkem a piškoty z něj nebyl špatný moučník, zvlášť když se k němu začala přidávat i šlehačka.
Líná odpoledne za pošmourných nedělí dokázaly projasnit i takové jednoduché sladkosti. Tehdy jsem ještě nemohla tušit, že při vzpomínání mi budou symbolizovat mnohem více.

neděle 5. srpna 2012

Vy nejezdíte na chatu?


Za studií jsem s jedním hochem jezdila po dvě léta na chatu na Sedlčansku a samozřejmě jsem tam i vařila. Používali jsme dopravní prostředky rozmanité škály: dosluhující žuk, motorku 125, ba i služební tatru 613, zvanou papalášfároš. Jezdili s ní generálové, tedy generální ředitelé velkých podniků. Hoch ve funkci panského kočího sjezdil kde co. Dokonce se párkrát v té roli dostal i do vládní prodejny v Holešovicích. Prodávalo se tam luxusní zboží, zejména ze Západu, a to pouze vyvoleným. Přinesl mi odtamtud jablíčkový šampón, naprostý trhák, po kterém všichni toužili. Na výsluní zájmu se udržel dlouho. Moc mě po pár letech pobavilo, když se jeden stranovládní představitel vytahoval, jaký zájem má prohnilý Západ o naše jablka. Zapomněl dodat, že si je kupovali jen na tu kosmetickou vůni, jak se říkalo.

V chatě se topilo naftovými kamny, ale stál tam i sporák na dřevo. Ten jsme nikdy nepoužívali, jen vařič. Když tam náhodou jednou přijeli i hochovi rodiče, jen jsem koukala. Co byla pro něj nepředstavitelně složitá věc, tedy zapálit onen sporák, měla paní matka za pět minut, prostě vzala pár třísek a už to hřálo. Z tašky vytáhla zbytek uvařených brambor z domova, nastrouhala je, přidala vajíčko a mouku, zalovila v kapse pro pár švestek sebraných cestou u silnice a ve chvíli házela do vody švestkové knedlíky. To byl koncert! A ta ekonomika! Utkvělo mi to nezapomenutelně.

Dlužno podotknout, že tehdy pracovala v bufetu velké projektové firmy, kde byla velmi oblíbená, i když si přilepšovala třeba tím, že na hemenex použila vejce menší velikosti, než účtovala. Vidím tu ceduli: hemenex z vajec A, B, C a o desetníky jiné ceny - příklad šedé ekonomiky v sedmdesátých letech. Od této paní jsem se naučila ještě jednu věc, a to před vařením mléka vypláchnout hrnec studenou vodou. Funguje to.

Vařila jsem tam docela hodně, zatímco hoch pečoval o dopravní prostředek: opravoval žuka, myl tatru nebo něco montoval na motorce.

Vzpomínám na pstruhy, které jsme byli chytat do ruky - tedy já spíš přihlížela, byla to pro mě atrakce, ale on je uměl najít pod kameny v malém potůčku, skoro strouze, a chytit. Měli jsme jich asi šest a uložili jsme je večer vykuchané i s kastrólem ven, pěkně do chladu, že budou druhý den. Ráno tam nezůstalo nic! "Tys ty pstruhy někam přendal?" "Ne, copak tu nejsou? Hm… že by si udělali srandu kluci z vesnice?" Kluci to nebyli, zato kočky z okolí si pošmákly! Našli jsme pak kolem roztahané zbytky z jejich nóbl večeře.

Napodruhé jsme pstruhů už tolik neměli, ale kočkám jsme je už nenechali. Obyčejně opečení na másle byli vážně výborní (Cukr na nitku).

středa 13. června 2012

Apple pie, tedy páj

Tenhle koláč pamatuju od dětství, pekl se velmi často. Býval na stole i v neděli ráno, kdy ještě rodiče spali a my děti měly ráno hlad - směly jsme si samy ukrojit už před snídaní. Posilněny koláčem jsme se pouštěly do her nebo čtení, a tak o drobečky v posteli nebyla nouze.
S koláčem jsme taky pomáhaly.

Jablka byla dobře dostupná, buď jsme měli nějaká od různých známých uskladněná ve sklepě, nebo se dala koupit za nízkou cenu horší jablka na štrúdly.
Z dalších surovin je už potřeba jen mouka, tuk (či raději máslo) a pár lžic vody. Křehké těsto se zpracuje úplně jednoduše. Na velkou kulatou formu nebo plech potřebujeme 400 g hladké mouky, 250 g másla, 5-6 lžic vody, špetku soli.
Na dortovou či koláčovou formu stačí 250 g mouky, 150 g másla a 3-4 lžíce vody.
Matka z něj vyválela velkou kulatou placku 2-3 milimetry silnou a tu válečkem přenášela do formy, aby vznikl i okraj. Přebytky se odkrojily, díry zalepily. Na těsto se rozprostřela vyšší vrstva strouhaných jablek, dobře ochucených. Do těsta se cukr nedává, tak náplň může být sladší. Byla-li jablka moc šťavnatá, přidávala matka strouhanku. Podle možností nechyběly rozinky a nasekané ořechy. Navrch přijde druhá placka a okraje těsta se k sobě přitisknou. Povrch páje se může propíchat vidličkou, to jsem dělala ráda, lze vytvářet i různé vzory.


Koláč se peče v předehřáté troubě dosti dlouho, to kvůli té vrstvě jablek, a samotné těsto musí chytnout pěkný odstín, nesmí zůstat bledé.
S tímto koláčem matka předváděla i vyklopení přes další dvě mísy - na jednu překlopit a na druhou umístit. S novodobou rozkládací formou nebo patentní dortovkou je to přece jen snazší, při překlápění se křehké těsto snadno poláme. Navrch se může sypat moučkovým cukrem. Byla-li jablka kyselá, cukrovalo se více, případně skoro vůbec. Teplý páj chutná velmi dobře, ale drobí se. Ale není špatný ani po proležení, vydrží několik dnů.
Kdo má ještě nějaká zavařená nakrouhaná jablka, využije je s výhodou - matka z nich dělá páj vždy ráda, protože pak je hotový raz dva. I všechna její vnoučata si ho oblíbila a pravidelně vyžadovala.

úterý 15. května 2012

Bůčkové placky

Bůčkové placky se pekly v nouzi v 70. letech, když tučného bůčku byl všude přebytek a řezníci ho přidávali jako povinnou položku snad ke každému nákupu. Některý se aspoň optal, ale jiný třeba jen neurčitě poznamenal: "A ještě kousek bůčku...", rychle vše sečetl, sbalil do jednoho balíku a podával - nebylo radno maso znovu rozbalovat a dívat se, co tam všechno je. Dohadování nemělo moc smysl, řezníci to podle etikety nebrali. "A co byste chtěla, mladá pani, " mohla zákaznice slyšet. Pokud se ozvala, že něco libovějšího, bohorovná odpověď : "Jo, to by chtěl každej", byla vše, čeho se dočkala.

Bůček koupený dnes byl až moc libový, tak jsem byla zvědavá, zda se placky z něj budou trochu podobat těm dávným. Při smažení dělaly velké bubliny a vlivem nějakého tajemného procesu nám moc chutnaly. Jedli jsme je teplé i studené, na výletě v chlebu nebo s bramborovým salátem.


Maso jsem vykostila, odřízla kůži, pokrájela na velké kusy a umlela doma na elektrickém robotu. Vybrala jsem desku s velkými otvory. Mlelo se snadno.
Do mísy jsem přidala 1 vejce a vodu, na 1 kg masa jí má být 200 ml. Osolila jsem a promíchala, hmota byla hodně morká. Ale ve chvíli se voda vstřebala a já jí přilila ještě trochu - začínám chápat přitažlivost těchto praktik v obchodě! Maso jsem dala odležet do lednice.


Nechala jsem ho tam déle z časových důvodů, k pečení jsem se dostala až za dva dny. Ale mletá směs vypadala i chutnala stejně. Pár placek jsem udělala větších a zbytek malých. Při pečení nepěnily nijak dramaticky, zato pěkně voněly. Chuťově taky nezklamaly, dost ty původní připomínaly. Nepřidává se žádná strouhanka ani mouka, ba ani cibule, tak je chuť masovější a jemnější. Ty malé placičky opět posloužily jako testovací materiál - hádejte kam.


Postupně se asi ze základního receptu vyvinuly i další verze, do kterých se dává místo vody mléko, navíc třeba strouhaný sýr, cibule - myslím, že v použití mléka a vody velký chuťový rozdíl není. A s dalšími variantami si může každý pohrát - chtěla jsem však vyzkoušet právě ten původní recept v nejjednodušší verzi.

pátek 13. dubna 2012

O Cukru na nitku

Knížku zakoupíte u všech dobrých knihkupců,

e-shop např. zde: Motto


Ukázky z knihy hledejte v rubrice Laskavé vzpomínání.

Upoutávka na knihu

Adventní autorská čtení

Polední menu na Světě knihy - 20. května 2012

Křest a další odkazy


Článek Dnes vaří paní Vilemína
Noviny Prahy 12 - Duben 2012, 2. 4., s. 6

A co Jaroslava Vilemína Kadlasová zařadí na jídelníček 18. dubna v Husově knihovně v Modřanech? Určitě
prvotinu Cukr na nitku, kterou vydala v roce 2011 jako svoji první tištěnou knihu. Napsala ji stylem
foodwritingu, protože vaření a psaní o něm je její celoživotně největší koníček. Proložila ji 130
autentickými dobovými recepty z minulého režimu, podle nichž si kdokoli uvaří například "sacher" z kefíru, bůčkové placky, domácí debrecínku, socialistické špagety po milánsku či tříbarevnou buchtu. V knížce plné osobních vzpomínek s milým nadhledem vypráví, jak ji od kolébky ovlivňovaly nezdolné ženy předchozích
generací, které si dovedly poradit v každé situaci, a prozrazuje i to, k čemu je dobrý cukr na nitku.
Spisovatelka, jejíž profesí měla být kantořina, léta pracuje v Městské knihovně v Praze a než vyšla její první knížka, byla již hodně známá jako blogerka. Píše weblog o vaření, který po jedné ze svých babiček pojmenovala
Vilemínino zátiší. Kromě receptů do blogu přidávala i své barvité vzpomínky na dětství v poněkud netuctové
domácnosti, které si zapisovala již v dobách, kdy ještě nebyl internet. Z internetové komunikace se čtenáři tak
vznikl základ knihy Cukr na nitku, která je pro autorku spíše hezkým dárkem a tečkou za jednou životní kapitolou.
Ale čtenáři se o svůj blog nemusejí bát, ani o to, že by paní Vilemína dál nepublikovala. Podle jejích vlastních
slov už začíná psát pokračování. Jak je daleko, to jistě prozradí návštěvníkům Husovy knihovny 18. dubna
v 18.00 hod. K laskavému vzpomínání na vaření a jídlo v šedesátých a sedmdesátých letech jistě přidá i některý
ze svých osvědčených jednoduchých receptů. Třeba na skvělou bábovku, jakou napekla i na křest své knihy.
"Opravdu se hodí jen pár věcí do mísy a zamíchá. Nepoužívali jsme žádné složité technologie ani nedostupné
suroviny," říká paní Kadlasová, která se již těší na své modřanské posluchače a posluchačky. -red-

A jak to tam dopadlo, čtěte zde.



středa 28. března 2012

Teplá zmrzlina čili krupicové flammeri

Jak tu propaguju lehčí vlnu, určitě bych mohla přidat i něco sladkého.
Recept na flammeri-teplou zmrzlinu měla matka od přátel, myslím, že při návštěvě u nich nám to zachutnalo. Bylo to typické z ničeho NĚCO. Charismatická paní domu dovedla náležitě přesvědčivě vylíčit, jak báječná věc to je: "Už jste, holky, jedly teplou zmrzlinu? Ne? Tak to vám ukážu. " Přinesla mísu s žlutým krémem, v níž byl potopený větší sytě hnědý bochánek. Připravuje se trošku složitěji, ale není to nic obtížného.

Flammeri
1 l mléka, 2 vejce, 5 lžic krupice, 2 lžíce kakaa, 5 lžic cukru, ½ vanilkového pudink. prášku
Uvaříme hustou kaši z ½ l mléka, krupice, kakaa a 2 lžic cukru.
Ze 2 bílků ušleháme pevný sníh a vmícháme ho do kaše, vtlačíme do misky vypláchnuté studenou vodou a necháme vychladnout. Můžeme přidat rozinky, lžíci rumu.

Připravíme si krém. Umícháme v kastrolku 2 žloutky s trochou mléka, 3 lžícemi cukru a půlkou pudinkového prášku, dolijeme zbylé mléko a uvaříme. Můžeme ochutit rumem. Vychladíme.

Kakaovou hmotu vyklopíme. Polijeme krémem buď celou a servírujeme, nebo krájíme jednotlivé porce a ty poléváme.


Vynikající! Zmrzlinu to sice moc nepřipomínalo, ale chtěly jsme tomu věřit. Moc jsme si tenkrát pochutnaly, to si pamatuju. bylo to v letech ještě poměrné bídy, tak vytvořit z dosstupných surovin nápaditý moučník, který měl šmrnc, se rovnalo malému zázraku.
Doma jsme flammeri občas dělávaly, bylo u toho dost příležitostí k pomáhání - šlehání sněhu, míchání pudinku. A většina surovin byla doma běžně dostupná, tak se moučník mohl připravit i neplánovaně.
V receptech se na netu dá najít plno verzí hlavně s ovocem, základ se dělá i z jiných obilovin, třeba jahel. Ale tenhle kakaovovanilkový jsem snad ani neobjevila, tak přidávám.

pátek 16. března 2012

Vzpomínání o chalupě

Jak začne jaro, vzpomínám na bývalou chalupu, kterou už skoro dvacet let nemáme.
Na chalupu naše rodina začala jezdit na začátku 70. let, to jsme obě, sestra i já, chodily na gympl.
Proti malému bytu tam bylo dost místa, a to i na uskladnění zásob a pečiva. Vánoční cukroví se tu báječně uleželo a někdy vydrželo i do Velikonoc, jak se dříve říkalo s nadsázkou, že má to cukroví vydržet. Dokud jsme chalupu neměli, nevěřili jsme tomu: "Teď jsou ty perníky konečně akorát, a ty zázvorky krásně vláčné, tak takhle to má vypadat? Fakt to vydrží do Velikonoc!" pochutnávali jsme si. Brambory a jablka občas namrzly, když jsme to neodhadli s počasím. Taky voda se musela vypouštět, ale průtokáč jsme uchránili před zničením.

Na chalupě jsme po příjezdu takhle při prvním oteplení na jaře začínali nejdřív topit, vařit čaj nebo grog. I svařené víno se tu často připravovalo. Po cestě byl vždy hlad, něco jsme vybalili a u rozehřívajících se kamen jedli, až pak se vynosil z auta ostatní materiál. Otec to často počítal, jednotlivých zavazadel bývalo od devíti do patnácti, což mu vždy přišlo moc.


Když už na zahrádce něco vyrostlo, chystala matka ráno často pomazánku s bylinkami, z tvarohu s máslem, někdy z taveného sýra či obojího. Trs pažitky, který patřil k inventáři chalupy, si přesadila hned na dvorek, aby byl po ruce, časem přibyla přírodní dobromysl, od sousedů estragon a taky libeček, ten pro nás byl do té doby věcí neznámou. Jak říkal onen starousedlík, když jsme se ptali, co že je to za víc jak metrový keřík? "To líbeček, tróchu na ten pólifka," Z toho množství, co měl, by bylo polívky pro regiment! Dal nám rozemnout list, a opravdu: silná vůně maggi…začali jsme ho pěstovat z kousku oddenku a používat do ledasčeho - pomazánek, polévek, omáček, brambor, sekané. Kopr jsme pěstovali ze semínek, ale málokdy se dařil. Šikovné bylo mít aspoň pár cibulek na nať, trochu petrželky. I další byliny matka sháněla do sbírky, ne vše se osvědčilo. Ani na pěstování zeleniny tam nebyly podmínky, ředkvičky nebo mrkev nám při občasné péči moc nerostly, to nemělo smysl.

Zpočátku se na našich pozemcích našlo kopřiv dost a dost, a tak jsme několikrát na jaře zkusili udělat z nich špenát. Té práce s praním, obíráním a spařováním! Pak vše matka ještě umlela na masovém mlýnku, ale když nebyly kopřivy úplně malé, měly už silnější vlákna, a to k jídlu moc nebylo. Výsledná chuť se mi zdála ještě o něco horší než tehdejší mražený špenátový protlak…ten na jaře už nebyl k dostání, ale kopřivy ho u nás nenahradily! Ve velikonoční nádivce je máme rádi, ale samotné ne.


Vařily jsme tu jednoduchá jídla, ale už z vícera čerstvých surovin než na letních bytech: polívky, sladké knedlíky, palačinky, lívance, bramboráky, lečo, květákové placky, francouzské brambory, zapečené těstoviny, kuře, filé, guláše, zelné fleky.


V té době už jsme byly na pomáhání vyškolené, ne že by to byla vždy ta nejlepší zábava, ale když jsme se do vaření pustily všechny tři a práci si rozdělily, bylo to za chvíli, oběd býval do půl hodiny na stole. Za hezkého počasí jsme mohly plno prací udělat venku na sluníčku, hlavně těch, se kterými se více "nadělalo". Čistily jsme tam zeleninu, škrábaly brambory, něco strouhaly. Když se moc oteplilo, bylo naopak příjemněji v chladnější kuchyni.

To samé se stolováním. Záhy jsme zjistili, že to není taková idylka, jak si člověk představuje. Tu do jídla napadalo něco ze stromu, tu tam přistál a přilezl nějaký hmyz, otravovaly vosy, vše rychle chladlo nebo osychalo, vítr i něco shodil, přihnala se přeháňka…málokdy bylo počasí akorát! Ale pít kafe a u toho kouřit se tam dalo, to tehdy stačilo.

A ti mravenci! Na jaře přijedeme a koukáme po kuchyni: "Jé, tady jim vede dálnice přímo do skřínky s potravinami! A odkud sem choděj?" "Hele, tady mizí mezi trámy ve škvíře!" "A druhou cestu mají tudy…" ukazujeme jedna za kredencí na opačné straně kuchyně. "No jo, našli lahev se sirupem! Nejspíš byla trochu opatlaná zvenčí," rozumuje druhá. "Však zas odejdou, a tohle jim zatím zabavíme, lezou jen zvenku, zavřený to je naštěstí dobře," pravila matka a umyla lahev. "To je jen teď na jaře, uvidíte." Někdy nalezli až dovnitř do zcela nepochopitelných věcí, ale opravdu tam byli jen na jaře, několik roků za sebou. Pár týdnů jsme je mořili, jak se dalo, ale moc to nepomáhalo. A jak přišli, zas odešli. Náhle.

I myšce se tam občas zalíbilo, v rohu za již zmíněnou kredencí byla nachystaná pastička. Taky se stalo, že jsme na chalupu pár týdnů nejeli a chycenou myšku našli až po delší době. Vyčistit pastičku jsem tedy nezvládala...

(ilustrační foto z vl. archivu)

V sobotu dopoledne jsme často ještě obrazily pár místních obchodů a dokoupily, co bylo k mání, třeba uzeniny k opékání. V 70. letech tu prodávali běžně liberecké párky, v Praze velmi vyhledávané, musel mít člověk štěstí, aby je ještě měli - byly prostě lepší, na opékání se kupovaly jen ty! A když jsem se v 80. letech přestěhovala do Jablonce, byly tam preferované naopak párky pražské, ty se sháněly, a liberecké tam ležely bez povšimnutí, považovaly se za podřadné. Připadalo mi to dokonale absurdní! O těch druhých se totiž vypravovaly vždy ty stejné fámy - třeba o kuriózních součástkách, useklých prstech, protézách i pivních zátkách v nich nalezených, o údajných krysách a švábech, spadlých do masa a semletých dohromady.
Nihil novi sub sole.
A jestli vás vzpomínání baví, najdete ho více v knížce Cukr na nitku - odkaz vlevo.

neděle 12. února 2012

Polevy a vaření cukru

Když mě a sestru v předškolním věku hlídali prarodiče, často jsme s babičkou pomáhaly u vaření. Na četné dotazy, co to vlastně je ten cukr na nitku, podle kterého jsem pojmenovala svoje vzpomínání na vaření, uvádím ukázku z knížky:

S polevami jsme zažívaly napínavé chvíle - buď se něco nespojilo, nebo tuhlo moc či málo, suroviny nebyly vždy kvalitní a bez dnešních zlepšováků, kdepak něco instant! Hlavně se muselo "pilně tříti asi půl hodiny", jak uváděly kuchařské recepty, což bylo nad lidské síly! Ani tu trpělivost babička neměla, proto se jí bílková poleva moc nedařila, málo tuhla. Polevu zvanou ledovou, jako se dávala na řezy "od Jedličků", stačilo tříti kratší dobu.

Babiččina oblíbená kakaová poleva se skládala ze stoprocentního ztuženého tuku, který se prodával jako čtvrtkilová kostka zabalená v pergamenovém papíře se zeleným potiskem. Používala i máslo či směs obojího. Tuk se utře s kakaem a postupně se přidává cukr svařený na nitku. Ten kakao rozpouštěl a nesmělo se moc spěchat, aby se ze směsi tuk zase nevyloučil. Když se váhalo, poleva tuhla předčasně a nebyla hladká. Když zůstala nitka slabá, cukr málo svařený, zase netuhla vůbec. Babička polevu nejprve zkusila tak, že jednu lžíci nalila na moučník a chvíli počkala, co to udělá - případně ještě povařila, přidala kousek jiného tuku. S máslem je poleva měkčí, se ztuženým tukem tužší. Ale přidávat do polevy namočený škrob, to se neuznávalo a nedělalo.

Kakaová poleva
50 g másla (100%ního tuku)
10 g kakaa
100 g cukru
1/8 l vody
Cukr svaříme s vodou na nitku a pomalu přidáváme do másla utřeného s kakaem. Když poleva na okraji tuhne, ihned poléváme dort.

A jak se vaří cukr na nitku? Babička na okraji vařečky opatrně dvěma nasliněnými prsty zkoušela, zda již je cukr dost hustý a dělá nitku, která se netrhá - slabou nebo silnou. Rozlišovat stupně vaření cukru představovalo jednu z důležitých disciplín kuchařských škol, může jich být až sedm. Nebo osm, až po uhlí… Kdo dnes vůbec tuší, k čemu je to dobré? Ani moji vrstevníci to už neznali. Svařený cukr se používal do různých cukrovinek i k zavařování. Další stupně babička v praxi sice moc nevyužívala, ale vypravovala o nich. Slabá a silná nitka se také nazývá malá a velká perla, následuje bublinka neboli řetízek, který se tvoří, když foukneme do cukru nabraného drátěným okem. Po něm se cukr svaří na velkou bublinu a lom, kdy už tuhne a nelepí, těsně než začne žloutnout a karamelizovat. Byla v tom poezie i řád, něco starosvětského. A pro mě i symbolického.

Když jsem o svařování cukru diskutovala na prvním představení knížky, jedna účastnice, zkušená to žena, která vykládala, jak používá cukr na nitku do sněhu na kremrole, mi radila: "A víte, jak to udělat, abyste si nepálila prsty? Zkuste to jen vařečkou, to taky jde. Já dřív měla vždycky prsty spálený...už to tak nedělám." "Ale to není ono, to se tak nepozná, stačí takhle " a olízla jsem si palec s ukazováčkem a naznačilaryhle lehké omočení ukazováku na vařečce a oddálení prstů, jako že to je jen okamžik..."a je to." Diskutérka vyjekla: "Ale to mi nikdo neřek!!" "A co, jako?" nechápala jsem. "No olíznout, že se musej ty prsty, ahá, to je jiná, tak to jsem vážně nevěděla, olíznout, no jo..."

Cukr dnes svařuju už vlastně jen na jablkový sýr, polevy dělám dávno jinak.

sobota 7. ledna 2012

Co napsali první čtenáři

Cukr na nitku


Knížku si už na křtu dávalo plno lidí podepsat s tím, že to je vánoční dárek, a bylo jasné, že číst začnou i další její majitelé až o Vánocích. Jejich první reakce jsou si překvapivě podobné, vybírám z pošty:

"Kniha je vtipná, baví mě postava prababičky, obdivuju detailní vzpomínky, které mně samotné připomenou spoustu věcí (tu uherákovou svačinku jsem si kupovala taky..) a už jsem i udělala makovec dle Vašeho receptu.....poprvé."

"Jediný, co bych knize vytkl: při její četbě dostáváme hlad a v sobotu jsme museli jít po půlnoci do večerky a koupit něco na něj. :-D"

"Knihu jsem dostala na Vánoce. Bylo to asi poprvé, co jsem měla pocit, že mě manžel opravdu zná! Možná ani netušíte, kolik radosti jste mi způsobila. Četla jsem ji dost dlouho-tedy ne, že bych byla tak špatná čtenářka, ale u každé kapitoly se mi vybavily vlastní vzpomínky, vůně i chutě, takže jsem co chvíli zavřela oči a vzpomínala, jak i moje babička seškrabávala těsto příborovým nožem z mých dlaní , na recepty, které si nosila domů i moje maminka učitelka od kolegyň ze sborovny..."

"...knihu k podpisu předložíme už opotřebovanou, protože jsme se o ni včera
s mužem přetahovali celý večer a v dalších dnech to nebude lepší. Kniha se krásně čte a krásně
se při ní vzpomíná. A ještě se přitom dostane chuť k jídlu."


"Chtěl bych Vám PODĚKOVAT za tak hezké vzpomínky na "naše" dětství. Vzpomínky jsou to
NEOTŘELE pojaté -
jako "dějiny" jídla a gastronomie.Ty recepty jsou většinou pro mě dost pracné;
možná že je vyzkouší má
přítelkyně...která knihu přečetla za jediný večer!
Mj. mi Vaše kniha osvětlila, proč mi - po letech - laskonky už nechutnají. To víte, jako dítě předškolního
věku, kdy jsem je jedl poprvé (v Brandýse n/L na náměstí v cca roce 1958), nezpytoval jsem, zda jsou
v
nich pomleté oříšky, či jako nyní - jak jste byla napsala ve Vaší knize - "jen" kokos..."

Na opakované dotazy, proč se tak málo v knize vyskytuje otec, je odpověď snadná: protože kolem kuchyně se tolik nemotal, doma vzhledem k své práci moc nepobýval a jeho vztah k nejrůznějším pokrmům zveřejněné historky ilustrují dostatečně:)
Několika ženským čtenářkám přišlo zvláštní, tedy divné, že používám důsledně jen výraz "matka", nikdy žádnou citově zabarvenou podobu, ač je zřejmé, že k ní mám vztah vřelý. Při oslovení to je jiné, ale od určitého věku, nejspíš dosažení dospělosti, to přišlo samo - dokonce se o tomtéž jevu v nějaké knize psalo, že to tak je, ale podrobněji si to nepamatuju. "Matku" mám zkrátka zafixovanou.

O tom všem se bude mluvit i na autorských čteních, první termín je

18. ledna (st) v knihovně Hradčany od 17 hodin

26. ledna (čt)v knihovně Opatov od 17 hodin



Více najdete odkázáno pod obrázkem v levém menu.

sobota 10. prosince 2011

Křest Cukru na nitku

Když se chystá knížka, nejdřív je to nejisté - napište, ukažte, uvidíme, času se zdá moře, není nic striktně dáno - pak smlouva, první přibližné termíny. Náhle korektury, které musí být hotové co možná hned. Ještě rychle fotku, vizitku - a to už jsem začala přemýšlet i o křtu.
Místo bylo jasné, kde jinde než v domovské knihovně - knížky tu křtíme rádi. S tím problém nebyl.


Pro mě bylo vzhledem k povaze knihy nejdůležitější vymyslet vhodné občerstvení, protože kniha o jídle si o to přímo říká. Co ze zařazených receptů stylově vybrat, aby to charakterizovalo dobu děje? A aby se něco dalo připravit předem, protože najednou to není zvládnutelné, co vybrat, aby to sneslo transport, dalo se dobře servírovat a ještě zaujalo?
Vytipovala jsem si plno věcí a postupně je redukovala, též v závislosti na dalších podmínkách a zdrojích. Je to fáze příprav, kterou si užívám, prodiskutovala jsem vše s vícero osobami, zejména pak matkou jako pamětnicí.
Chtěla jsem zařadit nějaké typické cukroví. Vybrala jsem jablkový sýr, ten málokdo zná. Je třeba ho připravit asi s měsíčním předstihem, aby dobře vyschl. Marcipánky rovněž potřebují čas na rozležení. Cukroví s vínem můžu udělat tak týden předem. A jedna přítelkyně nabídla krabici lineckých koleček, ta nabídku šikovně doplní.
Ráda bych měla i nějaký druh s cukrovou polevou, ale to ve větším množství je příliš pracné. Upéci den předem několik bábovek by ale šlo, ty přenosné jsou.
A co slaného? Líbilo by se mi podávat i bramborový salát s malou bůčkovou placičkou, ale domácí přípravu většího množství jsem si nedovedla představit, ani servírování, tento nápad jsem brzy opustila. Krom toho s bramborovým salátem jsem si zasoutěžila zase v OnaDnes.
Z úsporných důvodů vyhrála falešná humrová pomazánka, tedy z mrkve. Tam je pracnější jen namazání, ale s tím mi snad nějaké kolegiální ruce pomohou...doplním nejlépe turisťákem, jestli se vůbec prodává. Taky sýrové kostky v paprice patří ke klasice. Přidám ještě pár dobových tyčinek, bonbonů a křížal, které slíbily dodat kamarádky. Pár křížal bych mohla použít i na ovocný čaj a neřešit další nápoje, už jen víno a určitě nějaká káva, když budou sladkosti.
Tolik plány.

Se zajištěním a logistikou surovin a všeho pomocného materiálu pomohl vydatně osoba blízká, nakupovali jsme na etapy.
Cukroví jsem mohla upéct s předstihem, pekla se mnou hodně matka - a pravda, zrovna se nám moc nedařilo. Marcipánky dost "zlobily", ale nakonec to nějak dopadlo a uvlhly. Jablkový sýr jsem sušila poctivě měsíc, několikrát převalovala, až byl ve výsledku akorát. Cukroví s vínem se nám taky nejdřív drobilo, než jsme těsto trochu zkrotily! Přitom jsou to osvědčené a vyzkoušené druhy, přesto se nemusí vždy dařit bez problémů! Troubu se mi podařilo celkem uhlídat, plechy jsem ani nepočítala.
Den před křtem jsem ještě pojistila pomocníky, rozmyslela postup příprav, a odpoledne se dala do bábovek a mrkvové pomazánky za pomoci techniky, tak to mi práci ušetřilo.


Ještě jsem musela vše nabalit do krabic a tašek, aby se to ráno dalo už jen odvézt. Cestou jsem koupila rohlíky. Doufala jsem, že mám vše.
V knihovně jsem vrazila sekt do lednice a ostatní přípravy začaly kolem druhé. Křest se konal ve veřejně přístupných prostorách, tak jsme si našli jednu kuchyňku s přilehlou malou zasedačkou.




















Spřátelené kolegyně a kolegové se ujali napichování párátek a mazání jednohubek, za chvíli byl stůl hezky zaplněný. Dostatkem táců mě zásobovala další kamarádka. Když jsme přípravy dokončili, nastal transport pomocí knihovnických vozíků.


Ještě ten sekt a skleničky - ale ouha, láhev byla zmrzlá skrz naskrz! Copak tam není žádný alkohol? Překvapilo mě to, co teď ? Rozmrzne - půjde použít? No co, bude muset stačit víno, cítila jsem zklamání... v tom se přitočil jeden kolega: "Čistě náhodou, tedy kdybyste chtěla, mám tu v jedné lednici Bohemku..." "Jé, no jasně že chci, to by šlo? To budu ráda..." Situace byla zachráněna a mně se ulevilo, že se snad už nic horšího nestane.

Prostory byly už připravené, plakátky rozvěšené, přinesena i váza, narovnáno nádobí i mísy, připravené knihy na prodej. A já zjistila, že na kafe nemám lžičky ani žádná míchátka! Do papírnictví, naštěstí jen přes ulici, se nabídla skočit další kolegyně - uf, teď už tedy musí vše klapnout!


Po půl páté se začali scházet hosté, nejprve kmotra a zástupci Motta a Albatrosu. Přišla spousta lidí z knihovny, včetně pana ředitele. Dostavili se známí a spolužáci, část příbuzenstva i další neznámé osoby. Vypadalo to hezky, všichni krásně mluvili, já jsem taky něco říkala, ale vůbec nevím, co. Kmotra Věra Nosková četla fejeton, který mi napsala (zveřejním později) a byli na mě moc milí a laskaví. Paní Romana Přidalová z Motta zase vzpomněla, jak objevila můj blog.


Když jsem se zmínila o přípravách občerstvení a celé tabule, uvědomila jsem si, kolik lidí mi pomáhalo, co všechno bylo třeba připravit a zařídit.
Krom již zmíněných pomocí mi další kamarádka poslala ubrus z kanavy, vyšívaný v 60. letech a ještě v barvách obálky! Dostala jsem i barevně dokonale ladící kytky od své šéfové - strelizie. Byla to ona, která mi také pomohla s kontaktem na kmotru a uváděním celého křtu. Syn se ujal prodeje knížek za onemocnělou manažerku z Albatrosu.
Dostala jsem plno dárků. Moc všem děkuju a vážím si tak široké podpory, to jsou vzácné chvíle. Celou přátelskou atmosféru, doufám, vnímali přítomní stejně.


Psala jsem svým škrabopisem věnování do knížek, dávala rozhovor, fotila se - vše, jak má být. Tedy všichni fotografové si stěžovali na divné světlo, čímž omlouvám kvalitu fotek!
Kupodivu ta obyčejná "retro" jídla dosti chutnala, nejvíc kladných ohlasů měla asi mrkvová pomazánka a jablkový sýr.
O úplně všech událostech a překvapivých setkáních ani psát nechci, přece jen si něco nechám jen pro sebe. Snad jsme Cukr na nitku vypravili do světa s patřičnou pompou a knížce se bude dařit!

Píše se o ní třeba zde: