Probírala jsem se svými recepty, které mám ještě pořád v takovém tom klasickém stavu - část psanou ručně v kroužkovém pořadači, do toho vlepované různé výstřižky a kopie, založené volně další recepty získané bůhvíkde...až na mě na malém lístečku vypadla ručně psaná Řecká čočková. Ano, to je ono, tu právě jsem chtěla zkusit už dávno...copak se tam dává? Zdá se, že vše je doma, balíček se zbytkem čočky vždy jen provinile překládám ze strany na stranu , občas pod ním utřu prach :)
Podle receptu jsem tedy do třílitrového hrnce vhodila asi 200 g čočky, zalila vodou a vařila do poloměkka. Vodu jsem musela ještě přidat. Pak jsem přisypala další ingredience- jednu mrkev na kolečka, cibuli, dva stroužky česneku, kostku bujónu, bobkové listy, pepř v kuličkách, nějaké středomořsky vonící bylinky, dosti vydatné množství soli a několik lžic olivového oleje a vařila dál, pak přidala konzervu loupaných rajčat a ocet - a výsledná chuť se mi zdála hodně podivná, nějak neladná, čočka s rajčaty se v tom prala. Ani jsem nevěděla, jak by měl výsledek chutnat, nic z řeckých jídel nedávno ochutnaných to nepřipomínalo.
Prošla jsem znovu recept, zda jsem snad na něco nezapomněla? Ale ne, bylo tam vše, ba i postup odpovídal...no byla jsem zklamaná, ne-li naštvaná, tak jsem milou polévku šoupla do chladu, že se na ni podívám zítra či pozítří.
"Na zázrak nestačí věřit, ale udělat si jej" - není to úplně přesné, ale když jsem polévku další den ohřála, stačilo ještě trochu přisolit a byla báječná! Nějak se to porovnalo, otupily příliš osobité chutě, čočka nasákla kyselostí, rajčata se zjemnila moučnatostí čočky, koření chutě zakulatilo. Hustotu jsem ani neupravovala, čočky bylo hodně. A já v zůstala v úžasu nad dalším všednodenním překvapením. Důkaz, že vaření může být tvořivé a radostné.
Žádné komentáře:
Okomentovat