Nostalgická myš

Jak jen tohle místo přiblížit? Spíše už jen starší ročníky budou znát rozhlasové pořady Ondřeje Suchého. Ty se pořád ještě natáčejí jednou měsíčně na kouzelném místě nedaleko Prahy, v Šemanovicích.

Bratři Suchých zde zřídili z bývalého vepřína jakýsi kulturní stánek, v kterém uplatnili řadu uměleckých rekvizit a sbírek z garderóby umělců semaforské generace. I tady najdete zeď s podpisy slavných návštěvníků a řadu zajímavostí k prohlížení.

Název objektu je pokačováním tradice myších karikatur O. Suchého. Na natáčení zde bývá plno, ale v hospůdce, kterou zde provozují nájemci, už tolik lidí, aby objekt nechátral, není.

Přitom je to zajímavá zastávka při výletech Kokořínskem, blízko vedou i značené cesty.

Šemanovice jsou stranou všeho ruchu, i když nejsou od Prahy (Mělníka) daleko. Dostupné jsou například z Želíz nebo města Kokořín. V okolí zaujmou malebná zákoutí....

...nebo daleké rozhledy do rozmanité krajiny.

Můžete se zde v neotřelém prostředí slušně výletně najíst. Paní hostinská ekonomicky kombinuje vlastní jídla s mraženými polotovary. My si pochutnali na bramboráčkách s uzeným a se zelím, na výběr krom několika druhů knedlíků s tímtéž byla ještě rajská omáčka.

Pohár jsme chtěli poloviční, ale takový se prý nedá udělat! Udolali jsme ho, ale on nás taky...

Pro další informace i obrázky se podívejte sem.

Více o nostalgické chaloupce Ondřeje Suchého

zde.

Maitrea, vegeteriánská inspirace

V Týnské uličce, ne ulici, jak upozorňují propagační materiály, se nachází vegetariánská restaurace Maitrea, sesterský podnik Lehké hlavy na Boršově. Je součástí projektu Dům osobního rozvoje, vycházejícího z buddhismu, a tak se tam propagují jejich akce. To je možná fajn pro jejich stoupence, ale pro ostatní lidi spíš trochu moc. Více o projektu.

Semtam si vegetariánské jídlo nejen uvařím, ale i na něj zajdu, prostě už pro tu změnu.

Prostředí je příjemné, interiér zakázkový a designově pojatý dle zásad feng shui. Za chvíli vám dojde, že tam není jediný pravý úhel a možná překvapí, že deska barového pultu je i ve vodorovném směru šikmá. Příjemné je, že se tam z podstaty věci nekouří.

Jak už se objevilo v profesionálních recenzích, s typem kuchyně si tu trochu nevědí rady. Jídla z různých koutů světa se mísí s pokusy o českou klasiku ve vegeteriánském provedení. Na placičky z řepy či seitanovou svíčkovou jsem si vážně netroufla.

Předkrmy či saláty zkusím třeba jindy, jejich nabídka byla snad lepší než hlavní jídla.

Mexická kuchyně jim jde dobře, u jednoho jídla byla v menu i poznámka, že je nejoblíbenější. Vsadila jsem na fazole, z nichž burritos sliboval ještě rajčatovou salsu, guacamole, zakysanou smetanu, rýži a zelený salát. To byla kombinace hezky upravená a velice chutná, maso mi v ní rozhodně nechybělo, jen mírňoučká pálivost mi vyhovovala a čerstvý koriandr navrch vše chuťově završil. Suroviny byly čerstvé, jen rýže ohřívaná. Opravdu jsem si moc pochutnala, porce byla veliká. Musela jsem ale jíst rychle, jídlo nebylo úplně horké a brzy vychládalo.

Quesadillu s boloňskou směsí ze sóji, rajčat a sýra jsem aspoň ochutnala, ale ta mě nenadchla, ač jinak jídlo vypadalo také hezky a suroviny se zas tolik nelišily. Vyfotit se pořádně nenechalo!

Trochu problém byl s nápoji, nebyla vzhledem k počasí chuť na nic studeného. Dali jsme si čaj, měla ho být konvička, ale přistál nám na stole jeden velký půllitrový hrnek. Ve stejném tam nosili i čaj z čerstvé máty či zázvoru.

Spíše ze studijních důvodů než z hladu jsme zkusili moučníky. Limetkový koláč byl s tvarohovou náplní, nijak neoslnil. Mrkvový dort ( hmota s ořechy, rozinkami, jáhlami a zázvorem) byl jen zlehka opečený navrch, uvnitř spíše nechaný polosyrový, nevím, zda to tak patří. Ořechy trochu chroupaly, byly syrové a rozmočené. I mrkev trochu chroupala, ale zda by rozvařená či rozpečená byla lepší? Vcelku jsem očekávala, že to opravdu bude takové, jak pamatuju z dávné ochutnávky zdravé výživy, kdy se podávalo něco podobného s mákem, rozmočené s ostatními surovinami. Tady dojem zachraňovala čokoládová poleva, ta byla kvalitní. Oba zákusky měly ledničkovou teplotu, byly prostě trochu moc studené.

Naše obsluha byla nová, ne ve všem zběhlá, ale snažila se být milá. S postupujícím odpolednem se restaurace zaplňovala a na večer je radno mít rezervaci. A to i ve všední den, jak jsem si ověřila při další návštěvě. Do půl šesté skoro prázdno, od půl sedmé plno.

Domácí čokoláda je výborná, hodně se podobala té polevě z minula. Ale stačí menší porce, ta větší je pro normálního člověka snad nezvládnutelná! Předkrmy jsou dobré, ověřili jsme - zajdete-li, určitě je nepřehlédněte, třeba výběr z předkrmů nebo plněnou bramboru. A ve všední den se podává i obědové menu, polévky prý jsou vždy skvělé.

Strava špitální

Tento příspěvek mě přiměl přece jen rubričku znovu přejmenovat. Zároveň odhaluje, že blog byl nakrmen předem a já tu byla-nebyla přítomna. Popisuji tu svou zkušenost z tří týdnů v jedné fakultní nemocnici.

Pokud má někdo pocit, že nejí právě zdravě a vhodně, měl by si zkusit špitální menu. To normální, bez zdravotních omezení: obsahuje sice málo tuků, ale taky minimum bílkovin či zeleniny, zato spoustu sacharidů a též průmyslových polotovarů. Za pár dnů si začnete připadat jako moučný červ!

Snídaně sestávala pravidelně ze dvou rohlíků, míněn jeden k snídani a jeden k svačině. Dle mně neznámého klíče někdy byla i porce Flory light nebo sladké loupáky, jednou týdně tvarohové šátečky, k tomu bílá káva.

Doba podávání hlavních jídel byla poněkud absurdní, oběd již před 11. hodinou a kolem půl páté večeře. Začínalo to příjezdem auta a rachocením skříní s tácy. Jídlo v nerezových termoobalech bylo teplé spíš díky hezkému počasí, ale prý už brzy budou nové tablety - barevné, termo, a těsnící. Třeba takovéto? Polévka už prý cestou nevyšplouchlne. Tak honem ještě záběry na autentický industriál 80. let :)

Obědy se od večeří lišily polévkou. Pár zahuštěných nebylo špatných, zelná, gulášová. Převládaly ale šedé s česnekem, vývar z prášku byl zase bez chuti, velmi slaboučký. Knedlíky hotové, brambory vakuované a regenerované. Někdy dobré, jindy ne. Kaše se časem vylepšila.

Když bylo z továrny i další jídlo, obalované filé, holandský řízek, plněné vepřové, uzená rolka, dopadlo to ještě dobře. Omáčky s kousíčkem laciného masa byly horší, škrobovité, bez chuti.

Křenová, znojemská, bramborový guláš našly své fandy a odpůrce, ale dobré to nebylo, taková závodka z hodně hubených let. Hovězí játra chutnala ještě hůř, byla spíš uvařená, tvrdá, dusivá a bez chuti.

Koprovka bledá, tak jsem v jménu foodstylingu aspoň překrojila vejce - jak jsem tím barevnosti pomohla, ukazuje foto :( Křenová byla čirou náhodou na barevném talíři.

Nejméně úspěšná však byla jídla zeleninová! Není divu, květákový mozeček vypadal tak indiferentně, že dobrá polovina strávníků nemohla ani přijít na to, co je to za jídlo, všude se ozývalo: Je lečo! Nevěřila bych, kdyby na čísi dotaz i sanitářka, letitá místní strávnice, nenadzvedla víko a neřekla: Lečo!

Těstoviny s brokolicí též působily potíže už při identifikaci, dokonce i po jejich konzumaci byla spousta lidí přesvědčena, že měla kapustu, a rozebírali, jakáže to divná kombinace...brokolice byla hodně rozvařená a rozšmelcovaná, lehce spojená bílou škrobovitou jíchou se stopou nedobrého sýra, nemastná, neslaná.

Překvapilo obávané rizoto - v porovnání s těmito opusy chutné, s masem, zeleninou (mraženou), sýrem a červenou řepou. Filé s tzv. bylinkovou omáčkou bylo poživatelné již méně.

Jmenovalo-li se něco zeleninový salát, znamenalo to maličkou mističku prakticky plnou lehce sladkokyselé vody, tak s půlkou rajčete či nějakou řezankou a čerstvou cibulí.

Odpolední svačina sestávala z rohlíku a krabičky mléka. Každý si ještě rád rohlík vzal, i kdyby si ho měl nechat na večer. Dvakrát týdně byl i celozrnný!

Nezachrání to ani dobře míněné Rady pro návštěvníky. Na nástěnce se dočteme, že mají pacientům nosit hodně ovoce a mléčných výrobků, minerálky a šťávy. Jenže při tomhle menu zatoužíte po pikantních a tučných pokrmech velice brzy! Také potřebujete něco k pozdější večeři. Že by zde fungovala rafinovaná obchodní dohoda s místním bufetem, kde zakoupíte ony chlebíčky, smaženky, pikantní majonézové saláty i kyselé ryby, dortíky a zmrzlinu? Něco na doplnění se rozhodně hodí, naštěstí v tom panovala mezi pacienty solidarita - vždy se našel někdo, kdo rád přinesl nákup i těm, kteří to sami nezvládli, vařila se společně káva.

Nešla jsem do tohoto podniku poprvé, a tak jsem nepodcenila přípravu - vlastní příbor je povinný, to ano, k tomu se hodí utěrka a nějaké mikrotenové sáčky. Vody, konvici, hrnek (z UH pít nemůžu), čaj a kávu, sůl! A nějaké ty zásoby, společná lednička je k dispozici.

K snídani jsem si přidala většinou žervé a zeleninu, nejlépe cherry rajčátka, uvařila čaj dle svého zvyku a stačilo to. Po slabém obědě jsem si dávala větší porci ovoce nebo jogurt, k svačince přišlo na řadu něco pikantnějšího, přinesený domácí koláč nebo salát, i kupovaný zavináč, zákusek. Podle poživatelnosti večeře přišel na řadu kolem sedmé další obložený chléb či rohlík a zelenina ze zásob.

A odpověď nuriční terapeutky na otázku, proč se tedy brkaše dělá z prášku? Každý chce vydělat!

Upřímné. Jenže pacient nemá na vybranou - proto se mi zdá nemorální vydělávat na jeho úkor. Těžko říci, zda lze za daných finančních limitů uvařit lépe.

Někdy by stačilo málo - použít víc koření, dodržet technologii. Proč je chléb jen pro "cukráře"? Proč někdy dostanete slušný balený šunkový salám, ten načechraný, a jindy nejlacinější svačinku, která se ani nemůže jmenovat paštika? K čemu sladký smetánek jednou za týden? Dvoucentimetrový čtvereček light sýra? Jablko, které se nedá ukousnout, ani když máte vlastní zuby, což je ve špitále spíše výjimka?

Cibuli v omáčce nenajdete, nepoužívá se prý z důvodů nadýmacích - ale že je v salátě syrová, že dostanete jeden den květák a druhý brokolici, že skoro každá polévka je plná česnekové pasty, to už nikdo neřeší. Po stížnosti na nechutnou klihovitou kaši se tak napotřetí začala dařit, naposledy byla už docela dobrá. Úspěch!

Opravdu není nutné nechat si dělat na hlavu, jak je v Čechách zvykem.

Není to totiž všude stejné. Slyšela jsem i chválu na některé nemocnice, někde je na výběr i více jídel. Když dva dělají totéž...kdo zná špitál, kde se jí dobře?

Ano, vím, nechodíme tam kvůli jídlu atd., ale nemocní zažívají už tak dosti diskomfortu, proč tedy by aspoň jídlo nemohlo být příjemné?

V oblacích

Zaujala vás večeře v oblacích na plošině, jejíž foto jsem přiřadila na závěr k večeřím výtvarným?

Můžete si ji prohlédnout podrobněji se Zdenkem Pohlreichem, uniklo-li vám:

Plošina nad Vltavou

Epochální večeře

A jaká jiná, když se restaurace jmenuje Epocha? Navštívili jsme ji v létě již vloni a letos jsme si to chtěli zopakovat. Nebudeme zklamaní, jako se nám to stalo už jinde?

Když jsme vcházeli do zcela prázdné restaurace v době večeří, pochybnosti hlodaly...jsme tu správně?

Interiér se zdál stejný jako před rokem, designově dotažený, čistý, udržovaný a upravený. Prostírání z náhrady textílií bylo jiné, zajímavě poskládané. Kombinace několika barev i vzorů nepůsobila rušivě, naopak pomáhala členit prostor na jednotlivá intimnější zákoutí. Vybrali jsme si čtvercový stolek pro dva s přídavným úzkým stolem, a dobře jsme udělali. To místo navíc se moc hodilo!

Číšník přinesl jídelní lístek a zapálil svíci. A myslím, že to byl ten samý jako před rokem - dobré znamení!

Po chvíli přišel pro objednávku nápojů.

Vybrali jsme si růžové Svatovavřinecké, vodu a nealko pivo.

K němu se podávala vymražená sklenice, k další třetince nová.

Víno lahodné chuti, příjemně vychlazené, chutnalo k jídlu dobře. Nebylo kyselé, spíš lehce voňavé.

Jídelní lístek s mezinárodním záběrem byl letos obsahem i formou zjednodušený, bez poetických popisů, které pamatuji od loňska. Zmizely některé francouzsky znějící názvy, přibylo zajímavé denní menu.

Měli jsme chuť na hovězí, ze stálého lístku jsme zvolili pfeffer steak s fazolkami a steak plněný čabajkou a sýrem, s hranolky. Jak propečené? Medium, ano, děkuji...

Obsluha byla profesionální: proběhla výměna nožů, odstranění předkrmového příboru, donesení pečiva s bylinkovým máslem. Že mě číšník oslovoval "Madam," působilo vzhledem k úrovni podniku zcela přirozeně.

Na jídlo jsme čekali necelých dvacet minut. Bylo svěže upraveno na velkých talířích, přílohy ve štědrých 200 g porcích zvlášť, v malém omáčníku šťáva ke steaku, košík dochucovadel. Ta nebyla potřeba!

Plněná kapsa vypadala chutně, rozpečená čabajka přidala masu na chuti i ostrosti, sýr vše doplnil.

Steak byl propečený akorát středně, fazolky na skus, ale přece jen by mohly být i měkčí.

Na šťavnatém mase jsme si pochutnali za zvuků nevtíravých melodií. To zasluhuje zdůraznit, s neurážející a nerušící hudbou se totiž setkáváme málokdy.

S účtem se číšník kapku zdržel, neb tam něco kutil - a opravdu, nesl na tácku dvě likérové sklenky s čímsi růžově zbarveným - pěna z jahodového džusu a nealkoholického jahodového likéru s výtažkem z mořským řas, ukázka zážitkové gastronomie jako sladký bonus na závěr. Spíš než o chuť šlo o efekt, o snahu předvést něco z novějších gastronomických trendů.

Během naší večeře přišly další dva páry. Když jsme pak ještě párkrát projížděli kolem, před restaurací pár aut stálo. Chodí se sem spíše při výjimečnějších příležitostech, široko daleko se podnik stejné úrovně sotva najde. To samé platí i o toaletách.

Epocha nezklamala. A doufám, že jsme tam nejedli naposled.

Red or green? Christmas!

Ale ne, nezbláznila jsem se a neposunula v čase o bezmála půl roku, jen mou kuchyni navštívil s novomexickým jídlem kuchař mi nejmilejší, pan syn, který ve zmíněných místech sbíral zkušenosti právě před rokem.

A uvařil červené i zelené čili, čili Vánoce. Tenhle vtípek, který jsem použila v názvu, jinak tzv. oficiální otázka státu Nové Mexiko, odkazuje na barvu omáček, nikoli na vánoční dobu. A když tam takhle správně odpověděl v restauraci, jsa předem teoreticky vybavený, získal u spolustolovníků mnoho kladných bodů.

Chile (v NM se píše takto, neb je opravdu jen z paprik-chile) tvoří základ řady pokrmů, skládajících se z pečeného masa, zeleniny, fazolí, kukuřice, vajec, přílohou jsou nejrůznější tortily. Novomexické chile neobsahuje na rozdíl od jiných druhů ocet a je o něco méně pálivé než mexické. Papričky tu rostou ve vyšší nadmořské výšce - kolem 1000 m, což jim prý dodává ty neopakovatelné chutě. Oblíbenější je zelené chile, převážně z čerstvých pečených paprik zbavených slupky, na červené se používají hlavně papričky sušené na slunci nebo přímo prášek z nich.

Přidávají se rajčata, tykvičky, cukety či lilky různých druhů, česnek, cibule, koriandr, fazole, další bylinky a "vše, co je doma po ruce".

Papriky můj kuchař pro jednoduchost opékal i se slupkou. Pracoval současně na několika pánvích a virtuózně to zvládal. Začal masem - nudličky z vepřových řízků nejdřív neosolené, ale opepřené opékal na cibuli, na další pánvi rozdusil zelenou papriku a cuketu se zelenou natí z cibulky, na poslední rajčata čerstvá s konzervou sekaných a červenými fazolemi a se sterilovanými pálivými papričkami, ale dal jich jen tolik, aby to bylo pro všechny přijatelné. Kořenil bylinkami, pepřem, olej použil slunečnicový. A netrvalo to ani dlouho, za nějakých dvacet minut bylo hotovo.

Mezitím ještě nakrájel a ochutil ledový salát, otevřel zakysanou smetanu a připravil si balení tortil. Na talíře navršil hromádky z obou chiles a masa, a teprve když seděli strávníci u stolu, hodil na rozpálenou plotýnku nahřát každému tortilu, je to v momentě, peče se jen po jedné straně. Svoji placku si v dlani ohnul a naplnil směsí z talíře, přidal trochu smetany a salátu, zamotal a jedl...my ostatní jsme se ho pokoušeli napodobit s menšími útržky tortil, ale pomáhali jsme si i příborem. Kombinace všech zelenin, fazolí a koření byla moc dobrá, mírně pálivá, čerstvá a sytá.

A proč tomu říkám pochutnání jinde? Nevařila jsem sama a bylo to jako na návštěvě, jen přišla tentokrát za mnou. Navíc to byl pokrm odjinud. A to by mělo patřit do téhle rubriky, kterou zatím dost opomíjím. Fotodokumentaci jsem, řekněme z organizačních důvodů, nemohla pořídit - tak aspoň ilustrace:

Šumava na talíři

Recepty staré Šumavy se dají najít v stejnojmenné knize, výběr jídel podle ročních období je také k mání hned ve čtyřech příslušných brožurkách v každém informačním středisku.

Jak se však jí dnes na Šumavě, té turistické? Co se tu předkládá v hospodě nižší i vyšší kategorie? Předkládám několik autentických pohledů do talířů z naší dovolené.

Samozřejmě nyní před sezónou je nabídka ochuzena o borůvky a houby, ale ty už z praktických důvodů stejně nebudou vždy nutně z toho lesa, co je nejblíž.

Sladké knedlíky a lívance či palačinky na cedulích podél cest málokdy chybí, zrovna tak bramborák-cmunda, nejčastěji s kyselým zelím a uzeným, tedy po kaplicku. Všude jsou "z továrny", mražené. Rozšířeným pokrmem je grilované vepřové koleno. Nabízí se i polévka kulajda nebo nějaká jiná zahuštěná, nyní třeba bramboračka či zelňačka, gulášovka, boršč. A polévka v chlebu. Leckde se inzeruje i zvěřina, např. daněk-jelen-kanec, jehněčí, dokonce vodníkovo žížaly! Aha, to budou ty třeboňské kapří hranolky, o nich dále. Čepuje se kofola. Hospod a restaurací není mnoho nebo mají omezenější otvírací dobu.

Teplá jídla po celý den - to je samoobsluha Rankl. Na tradičním místě na Horské Kvildě nabízí i po přestavbě pocestným možnost se rychle a nedraze najíst. Na výběr je asi 15 jídel, většinou z mražených polotovarů - kapustové karbanátky, kuřecí nugety, lososové filety, bramborák, lívance, ovocné knedlíky, k tomu knedlo-vepřo-zelo, guláš, polévka. Na focení je tu tma, škoda, lívance s povidly a šlehačkou by mohly být fotogenické.

Další samoobslužnou jídelnu Panenka najdeme v Srní. Nabídka dle situace, jak poznamenala paní šéfová, je těžké odhadnout, kdy strávníci přijdou: "Myslíte, že je hezky, že jich tu bude - a oni ne, jsou celý den na výletech a hospoda prázdná!" Pár jídel je hotových, pár opět mražených. Nabízí se řízky, hranolky, smažený sýr, nějaká omáčka, moravský vrabec, a právě i kapří hranolky, zde pod původním názvem. Zaujme mě to - pamatuju z doby před asi už patnácti lety, když je z Třeboně dováželi až na jih Prahy, byly to vlastně proužky z filetů, bez kostí, prostě čisté maso…nu, tak nevím, zda se změnila technologie nebo něco jiného během let. Moje kapří hranolky byly sice dobře obalené a osmažené a na první pohled nevypadaly špatně, obsahovaly však hodně kůží a taky tuku, což mě zaskočilo…nepochutnala jsem si.

Vyzkoušeli jsme pár jídel v hotelu Modrava. Kaplická cmunda na talíři vypadala famózně, se šťávou, hezkou oblohou a s dvěma plátky uzeného. Velký bramborák "z továrny" měla vylepšit ta štáva navrch, též nějak průmyslově vyrobená, ale na bramboráku oceňuju právě tu křupavost. Tenhle by nekřupal ani bez šťávy. Zelí dobré, sladší, tak když člověk neměl příliš vyhraněnou představu, jak by to mělo chutnat, dostal teplé, chuťově celkem vyvážené jídlo a bylo ho dost. Na vyzkoušení téhož v jiné restauraci nedošlo. Klasika uzené se zelím a s bramborovým knedlíkem se lišila právě jen použitou přílohou, i v tomto případě bylo vše polito stejnou šťávou. Pokrm byl osobou blízkou pochválen.

Špenátové gnocchi se ukázaly být překvapivě dobrou volbou, noky byly báječné - akorát tak vařené, se spoustou smetanového listového špenátu ochuceného česnekem, navrch skrytým pod rozloženými proužky šťavnatého opečeného kuřecího masa, hoblinkami parmazánu a úhlednou oblohou z pěti druhů zeleniny. Chuť harmonická, jemná, celý pokrm působil mnohem čerstvěji než česká jídla popsaná výše.

Všechny porce byly obrovské, a to nejsme nijak upejpaví jedlíci! Jídla byl téměř dvojnásobek toho, co porce v samoobsluhách. Tomu odpovídaly i ceny, rovněž dvojnásobné.

V tuto nesezónní dobu se patrně všude šetří na personálu, nabídka je méně pestrá, méně čerstvá, tu něco dojde, tam bez vysvětlení právě dnes zavřou, jako se nám stalo v Prášilech. Mimo sezónu na začátku června nefunguje vše naplno, to je pochopitelné. Myslím, že ty služby, které se nabízejí, by ale měly mít i mimo sezónu stejnou kvalitu - ceny totiž žádnou mimosezónnost nevykazovaly…Pro nás je však hlavním lákadlem takořka liduprázdno i v místech, kde v srpnu sotva projdete, ticho, a jak dokládá zooomovaný obrázek, "zvěřina" na dohled (nebo na dostřel).

Severní provincie

Výlet na sever znamenal i příležitost najíst se v nějaké hospodě pro pocestné, bez přípravy a dlouhého vybírání, na které zkrátka nebyl kvůli nabitému programu čas - zastavili jsme se tedy rovnou na frýdlantském náměstí a vybrali ze tří restaurací v zorném poli tu, kde bylo na zahrádce nejvíce lidí, návštěvníků z okolních zemí. Zahrádka byla vybavena standardně, obsluha rychlá, nabídla nápojů široká.

Bylo již kolem druhé, čili po obědě, ale v Snack baru Nábytek nám ještě nabídli všechna hotová jídla. Nevypadalo to nijak nápaditě:

Ale co to vidím, ta koprovka je s uzeným? A karlovarským knedlíkem? No vida, že by přece jen nějaká regionální rázovitá specialita? Hm...tak tedy sem s ní, uvidíme, jaká bude!

Snad by to i šlo, vždyť smetanová křenová omáčka se k uzenému dává...a kopr je i v okolních zemích (Lužice, Polsko) v kuchyni hojně využíván, ba i dále na sever, ve Skandinávii...tak to mi celkem zapadalo do kontextu.

Knedlík byl docela povedený, maso - nějaká rolka jen ohřátá, ale ta omáčka, ta tedy byla nějaká práškovitá, z čerstvých surovin určitě nebyla.

Dovedu si ji představit lepší, tohle byla taková zcela laciná, hospodská verze. Ale najedli jsme se, o to šlo, a já aspoň zkusila pro mě neobvyklou kombinaci a dovedlo mě to i k seznámení se s lužickou a polskou kuchyní...

Uvnitř restaurace jsme ani nebyli, ale při pohledu na fasádu nad slunečníky se mi zdálo, že původní název Nábytek tam k rozeznání je, což tedy vysvětluje onen podivný název podniku...

Eureka!

Tu hospodu jsme neobjevili spontánně a náhle, ale na začátku byla taková klasická situace, řekněme dva tři roky zpět: osobu blízkou pozval kamarád do nedaleké hospody.Jelikož byla osoba blízká s touto volbou spokojena, rozhodla se následně zajít tam na oběd se mnou, a když i mně tam chutnalo, další úradek zněl, že tam budeme zkrátka chodit častěji, vždyť to máme blízko a vařit nemusím pokaždé. Takže jsme tam právě byli asi tak popáté

V prvorepublikové zástavbě kolem velkorysého náměstí se skoro všechny domy postupně přestavují a přistavují. I hlavní sál hospody je přístavba. Zato má hodně oken, sice neprůhledných-vitrážových, ale denního světla propustí dost. Nemám na poledne ráda prostory bez oken, tak se mi to hned líbilo. Fotím proti světlu, tma tam nebyla.

Mezi sloupy v hlavním sále semtam stojí paravany, umožňující variabilní členění prostoru na uzavřenější zákoutí. V jednom rohu je z nich vytvořen víceméně stálý salonek až pro dvacet lidí - při každé naší návštěvě se tam konala nějaká větší rodinná sešlost! Pro společnost deseti lidí je zase na opačné straně sálu oválný stůl nebo menší zákoutí s lavicemi. Lososová a bílá malba, tmavší dřevo, ubrusy ladící s malbou, na židlích a paravanech před pár lety oblíbený abstraktní vzor v hnědých tónech s tmavou zelení, stejnou jako na zátěžovém koberci, rustikální prvky - atrapa pece zakrývající klimatizaci a keramika a vazby z přírodních materiálů po zdech.

Vybavení není zcela bez chybičky, ale kupodivu takový ten jistý stupeň opotřebovanosti je během let stejný a dojem neruší, spíš svědčí o velké návštěvnosti.

Hlavním tahákem je dobré jídlo, vhodné k běžnému obědu i k výjimečnější příležitosti. Kolem čtvrt na dvě bylo ještě plno, ale během dvou minut se uvolnil stůl, obsluha otřepala drobky a mohli jsme si sednout.

Trefili jsme se do Dnů ruské kuchyně, ale to byla nabídka navíc. V tuto dobu již bylo pár jídel proškrtaných, a tak jsme ji bez lítosti zavrhli, jen jsem pouvažovala o blinách s tvarohem a ořechy jako o možném moučníku. Uvidíme. Vybírali si z denního i minutkového lístku. Ty jsou víceméně stálé, pár jídel se během let vyměnilo, občas je nějaká sezónní specialita, polévky se střídají. Tentokrát nabídku teplých předkrmů ozvláštňovali šneci. I v neděli jsou k dispozici hotová jídla se 150g porcí masa v cenách od 85 do 95 Kč. Nějaké omáčky, řízky, sekaná, játra, ale i anglický rostbíf s hranolky, vepřový talíř s více druhy masa, zelí i příloh. Mezi specialitami se najdou i jídla zeleninová, vegetariánská, exotická. Připravují tu různé druhy masa, pečenou kachnu, králičí, zvěřinu, klasické bifteky, turnedos, špízy, kapsy.

Tak co si dnes vybereme? Je zima, vypadá to na klasiku, nějaké maso.

Osoba blízká volí hovězí polévku a kuřecí kapsu pražského měšťana plněnou šunkou a sýrem, s hranolky a oblohou. Ani já dlouho neváhám, když vidím v nabídce již zmíněný rostbíf, neb mi je poměrně vzácný. K němu patří hranolky, tatarka, obloha. A pití? Nu, nealko pivo pro řidiče a dáma si dá tonic. Občas volím malé pivo, ale zkrátka mi po něm těžknou nohy, po sklence vína k obědu zase usínám. A voda s bublinkami či bez mi k jídlu nechutná.

Během čekání se znovu podivujeme, že tu je vždy plno, odhadujeme, kde se tu ti lidé vzali - jsou to místní, z okolí, z větší dálky? Aut parkuje venku dost, jsou tu rodiny s miminy v přenoskách, samotná mládež v kapucách, průměrní středňáci jako my, starší dvojice a skupinky, docela pestré spektrum. Tamhle mají na stole krabice s jídlem domů, naproti obědvá starší dvojice - a vážně, pán právě vytáhl z kapsy sáček a vložil tam zbytek řízku!

Nedivíme se. Porce jsou totiž obrovské. Když nám je přinesou, žasneme. Na větších talířích, přesto navršené. Masa spousta, hranolků kopec - minimálně dvakrát tolik, než se dává běžně. Jídlo je čerstvé, be zbytečného tuku. Rostbíf tenounce nakrájený, růžový, opepřený, chuťově výborný, ne sice jak dort, ale dobře rozžvýkatelný. Trochu omáčky na dně talíře, tatarka v mističce zvlášť, obloha. To snad nemůžu všechno sníst! Hodně hranolků jsem nechala, abych si mohla pochutnat na všem tom mase.

I kapsa je dobrá, šťavnatá, obrovská. Hranolky téměř padají z talíře. Ale když se jeden zapře, i tohle zvládne Maso z prsíček je navrch lehce opečeno, viditelně předtím poprášeno moukou. Zevnitř jeho chuť zlepšuje náplň, takže není suché.

Že máme veliké porce, si myslíme až do doby, než kolem nás proběhne číšník s něčím naprosto šíleným - ohromným dlouhým prknem plným hlavně masa všemožného druhu - škoda, ale vyfotit cizí porci se opravdu nedalo! Byla to obdoba těch kombinovaných talířů, pak jsme si to našli na lístku. Masa 400g, a to pečeného, uzeného, karbanátků, klobás, zelí, knedlíků, bramboráků…čili takové tři normální porce, a to za necelé dvě stovky. Půlka pečené kachničky, servírované rovněž na dřevě, vedle toho vypadala jako nic!

My jsme se rozhodně dobře a hodně najedli, a jestliže jsem na začátku přemýšlela o moučníku, nyní jsem na něj neměla ani pomyšlení…postačila káva a malá procházka.

eureka na webu

Jacket potatoes

Procházeli jsme kolem taveren a hledali, kam a na co zajít k pozdnímu obědu. Bylo větrné a vlhké počasí, řeckých chutí jsme již byli přesyceni, pizza či hamburgery taky nelákaly, zkrátka chtělo to nějakou změnu. A vida - nějaké zapečené brambory! Tak zkusíme, co to bude.

Sunset bar se zaměřoval zejména na anglickou klientelu. Nabízeli zde hned několik variant pravé anglické snídaně, sendviče s hranolky a samozřejmě i obrazovky s anglickým sportovním kanálem. V menu se nabízelo několik variant, seřazených pěkně vzestupně:

Brambora s máslem

Brambora s máslem a sýrem

Brambora s máslem, sýrem a smetanou

Brambora s máslem, sýrem, smetanou a žampiony

Brambora s máslem, sýrem, smetanou a slaninou

Brambora speciál s máslem, sýrem, smetanou, žampiony a slaninou.

Zvolili jsme ty dvě předposlední, jak vidno na fotce. Horké a výborné jídlo, servírované v zapékací misce, bylo lahodné a bylo ho dost. Na sychravý den vynikající. Brambory byly skutečně zapečené i se slupkou, což vůbec nevadilo. Chuťově dominovala smetana a balkánský sýr.

Čaj k jídlu byl dobrou volbou, silný a dobrý. Na místní zvyklosti byl servírován překvapivě elegantně, sladěn barevně i s ubrousky a sáčky cukru, prostě potěcha pro oko jako bonus!

Mousaka

Podle olivové nápovědy již je každému zřejmé, že přijdou na řadu kulinární zážitky ze středomoří, bližší určení Zante. Taverna hned u pláže byla obsazena jen jedním párem středního věku, který popíjel víno ze džbánku, chráněn ve větrném počasí roletami ze silného průhledného igelitu, běžnými v každém podniku kolem. Že se připojíme, rozhodl nový déšť, a my se usadili ke kostkovanému ubrusu. Ani jsem se nemusela dívat do jídelníčku, co si objednám - byla to po šesti letech první možnost dát si nefalšovanou musaku, která mi tehdy tak zachutnala. Sudové červené s chlebem a máslem přistálo na stole ve chvilce. Ani na jídlo jsme nečekali dlouho. K velké kostce lákavě nadýchané musaky se na talíř sotva vešla porce hranolků a zelenina na oblohu.

A bylo to právě tak dobré, jak to vypadalo. Ani sníst se ta porce nedala! Musaka nebyla mazlavá ani vysušená, ale šťavnatá a propečená, kořeněná spíše jemně, i skořicový závan byl sotva znatelný, vysoká vrstva směsi lilků s masem byla podložená bramborami, navrch zlatavá čepice bešamelové hmoty se sýrem. Právě takovou jsem si ji pamatovala a i chuťově byla stejná jako kdysi. V tom netradičně sychravém dnu dobrá volba! Ceny mírné, víno vyhovující.

Hotelová nabídka pro následující den též zahrnovala musaku, ale po téhle zkušenosti jsem ji ani nemohla mezi jinými pečenými pokrmy poznat! Tohle že je tentýž pokrm? Malé nizoučké čtverečky, navrch připečené dočerna, s pouhou stopou baklažánu a masa, jen bešamelová hmota na nevábných bramborách z toho zbyla, nemohlo to chutnat jinak než nedobře! Zkrátka kdo to zná takhle, nedivím se mu, že se musace raději vyhne. Když dva dělají totéž…

Chcete-li si ji vyzkoušet, z nalezených receptů se mi zdá nejvýstižnější http://www.cuketka.cz/?p=182

Ono to našidit moc nejde...sama jsem v minulých letech vyzkoušela jednodušší recept i polotovar v krabici, ani jedno však k žádoucímu výsledku nevedlo!

Restaurace na horách

Několikrát jsme si zašli na oběd či spíš pozdní oběd. Charakterem se restaurace velmi lišily.

První byla Rybářská bašta u přehrady ve městě pod horami. Původně nevelká panelová krabice na kraji sídliště, nyní přestavěná do podoby solidní klasické restaurace, kde se dá dobře najíst i večer a na zahrádce posedět u zmrzlinového poháru či piva. Tam právě byl za hezkého počasí velký nápor, ale obsluha to stíhala. Ceny mírnější než v Praze, jídla pěkně upravená, dobrá a vydatná. Plněný bramborák byl dobře propečený, masová směs se zeleninou příjemně kořeněná, obloha vydatná. Klasické knedlo-vepřo-zelo též klasické chuti, dobře připravené, velká porce.

Druhá vyhlášená hospoda v zámečku na louce uprostřed hor byla plná, ale na druhý pokus po třičtvrtěhodině jsme se místa dočkali. Dřevěný původní interiér působí příjemně omšele, důležité ale je, jak je doslova prosycen vůněmi těch dobrých jídel, která tu již leta s nasazením vaří místní šéfkuchař, jinak též nájemce. Rychlá obsluha, nápoje i polévka obratem. Dělává se tu nějaká vydatnější pro turisty, dršťková nebo zelňačka, boršč, gulášovka. Mezi jídly vede vyhlášený jelení guláš, s náležitě provařenou a okořeněnou omáčkou, k níž se nehodí nic než knedlík. I další jídla bývají ze zvěřiny včetně pár minutek jako srnčí medailonky. Najde se i něco jednoduššího, třeba rizoto nebo haše s bramborem a zelím. Nechybí nějaké sladké jídlo, mohou to být ovocné knedlíky nebo překvapivě žemlovka. Lidé se během dne rychle střídají, většinou hned jdou či jedou dál. Ceny mírné, porce velké.

Třetí jídlo jsme si dali v zcela nově zřízené luxusnější restauraci francouzského typu v městečku u sklárny. Jak jsem se dozvěděla z místních zdrojů, objekt koupila prosperující firma a v nájmu je tam šéfkuchař jr., který z dřívějšího působiště chce přivést svoji zavedenou klientelu. Podnik má sloužit pro různé oslavy rodinné i firemní, ale my cestou z výletu byli obslouženi profesionálně. Vybraný jídelní lístek, designově řešený interiér se zajímavými prvky, prostřené stoly s téměř látkovými ubrousky. Jídla rafinovaná, zajímavá. Cenypražské. Vybrala jsem si vegetariánský kuskus s nádechem šafránu, s grilovaným lilkem zajímavě naaranžovaným navrch i další zeleninou okolo, vše chutně okořeněné a šťavnaté. Báječně jsem si pochutnala. Staročeská vepřová obsahovala dvojí zelí, dvoje knedlíky i dvojí maso, doměkka upečené s lehkou šťávou, velmi uspokojující varianta klasiky.

Každé to jídlo bylo výborné, každé odpovídalo právě tomu prostředí, kde se podávalo. A že jsme byli všude spokojeni? Buď jsme si dobře vybírali, kam jít, nebo je to tady v kraji tak zvykem...