Bývalé letní byty

Na letní byty se v naší rodině z obou stran jezdilo vždy, prababička určitě už od přelomu století, a tak nebyl důvod v tom nepokračovat, když jsme byly se ségrou malé. Bydlení ve městě v létě příjemné nebylo.

Na jednom z prvních letních bytů u Sázavy jsem ještě nebyla na světě, budoucí matku tam hlídala její mladší sestra, tedy budoucí teta. "A to jsme zrovna dostaly koupit konzervu tresčích jater, k ní jsme si daly čerstvej chleba, měli tam dobrej, no a my ho k těm játrům snědly celej!" "Když ono to bylo tak dobrý…Bylo nám trochu těžko, to je pravda, ale to nic nebylo." "Ale celej bochník k jedný konzervě?" divila jsem se, když mi to vypravovala, "to jste se moc nerozšouply…" "Ona to byla taková větší konzerva než dneska sardinky, kulatá, myslím, že zelená, bylo toho zkrátka dost a všechen ten olej jsme pečlivě chlebem vytřely!" "Potom zas jsme si tam koupily meloun a tady matka ho celý snědla." "Byl takovej dobrej, šťavnatej, tak jsem
si nemohla pomoct! Zase mi bylo těžko, tak divně…načež ses narodila!" A pravdou je, že melouny mám ráda odmala.

Uvařit v provizorních podmínkách bývalo dobrodružstvím, když se bylo nutno vypořádat s nedostatkem nádobí, pochybnou vodou, vařiči na hranici použitelnosti a nepředvídatelným zásobováním. Přesto to bylo lepší než být doma a vždycky se to
nějak zvládlo.

Bylo těžko odhadnout, jaké bude na místě vybavení k vaření, zda aspoň nějaký prostor, základní nádobí a v jakém stavu. Lednička se ani nepředpokládala. Pro všechny případy vždy matka vezla vařič na suchý líh v kostičkách, na tom si mohla uvařit nejen vodu na kafe, ale v nouzi i větší jídlo. Samozřejmě nechyběly trojdílný ešus, škrabka na brambory, praktický švýcarák, větší ostrý nůž, pořádný otvírák na konzervy, hrneček na to kafe. A prkýnko na krájení, to se hodilo vždy. Umělohmotný tácek velikosti A4 plnil spoustu funkcí, byla to pracovní i servírovací plocha, dalo se na něj naskládat umyté nádobí nebo na něm sušit houby. Také matka brala s sebou odsypaný čaj a kávu, cukr a sůl, ocet nebo rovnou zálivku, to je velmi praktická pomůcka: "Bude jednodušší mít to namíchaný, stačí pak tu zeleninu jen polejt." Špatná nebyla ani sklenice s jíškou nebo se sádlem a škvarky, ta se užila.

Podmínky v těchto letních pronájmech nebyly nijak růžové, často na hranici hygienického minima, k tomu různá bizarní omezení a
taky nevraživé chování místních. Taková emancipovaná a samostatná matka jako ta naše, navíc moderní, studovaná a s vychováním, jim byla silně podezřelá! Většinou tam totiž byla sama, dovolená trvala jen dva týdny, sobota byla pracovní, tak pro otce nebylo snadné ani na motorce dojíždět každý víkend.

Dodnes matku mrzí, jak jim jednou, to jsme byly snad dva až tři roky staré, odmítli už domluvený letní byt v Kácově, když viděli dvě děti! A to v okamžiku, kdy se tam s náma a vším vybavením pracně dopravila za pomoci kamaráda s autem. Ten zázrakem sehnal narychlo náhradní, ale velmi provizorní řešení. Byla to místnost v dosti nevyhovujících podmínkách v malém domečku s pumpou na dvoře, u babky už hodně ohnuté. Bylo to prý jak z hororu, když matce ukazovala: "Tady se muž oběsil, tady visel, když jsem ho našla…tady se syn zastřelil…" Ale prý byla hodná. Matka si malý pokojík trochu vysmejčila a rozhodla se to tam vydržet.

Babka po pár dnech poslala matku do Jednoty: "Ty slepice tu pořád chodí - mladá pani, kupte v Jednotě podkladek!" Rozumí se, že to byly slepice od sousedů. Babka nalíčila podkladek, tedy falešné sádrové vejce, a opravdu, jak slepice uviděla vejce, tak k němu snesla další, a pravidelný přísun pro děti byl zajištěn!

Jak to šlo, chodily jsme na jídlo i do místní hospody, kam nám matka nosila krom bryndáků a příboru i talířky a pruh igelitu na stůl, aby moc svými požadavky nepopudila personál...