Už při pohledu na velkou šupinatou palici artyčoku se snad každému vybaví představa nějakého klasického holandského zátiší. Opravdu ho tam často najdeme. Fotka si přímo říkala aspoň o náznak dobové atmosféry...
Důstojné místo artyčok zaujímá v zátiších starých mistrů: Floris Gerritsz van Schooten (16. st.), Frans Snyders , Francisco Barrera, Osias Beert, Antonio ponce (všichni 16./17. st.), Luiz Meléndes (18. st.)
zdroj: wikimedia
Kupodivu artyčok neinspiroval jen v téhle době, ale vyskytuje se i v moderním umění - Picasso, Kupka.
zdroj:wikimedia
Jeho struktura je natolik inspirativní, že si jí povšimlo a zpracovalo i umění užité - v náročných textiliích, kamenině, na Muchově plakátu, dnes dokonce jak svítidlo nebo celá budova...
zdroj: wikimedia
Od babičky i matky jsem slýchala, že atryčok, to není žádné jídlo, jen se olíznou ty lístky a kousek je jedlý v prostředku, nemá to ani žádnou chuť, s čištěním a vařením je práce a vůbec to nestojí za to.
Občas jsem už o artyčok zavadila i za socíku a chutnal mi, pak až v Itálii v r. 1990 si mě získala naložená srdíčka na pizze. Párkrát jsem ho viděla i růst a výjimečně prodávat, a letos už byl v běžném krámě. Pro zajímavost jsem si ho opatřila. Návodů jsem měla dost, podrobný byl už i v Albert magazínu. Artyčok jsem tedy uvařila, raději rozkrojený na poloviny, neb to trvá téměř 3/4 hodiny. Pak jsem obrala tvrdé lístky asi ve třech řadách, až zbyly ty jedlejší - ke snědení je měkká část asi půl centimetru odspoda:
Srdíčko, tedy květní lůžko, a pár vnitřních listů už by mohlo být poživatelné celé...
...ale s lístky to dopadlo jako výše, takže z celé palice zbyde toto včetně části stonku:
Talířek je dezertní. Přidala jsem trochu majonézového dresinku a dopřála si pár soust oné jemné lahůdky, plné zdraví prospěšných látek...výsledek? Když nám tu nebují artyčoky jako plevel ve velkém množství, asi zůstanu u těch naložených :)
Dekorativní však jsou, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat