Neodmyslitelnou součástí obědů byly polévky. Během války prý babička nikdy nekupovala na polévku nic navíc, a přece něco hodila do hrnce každý den…tento styl jí zřejmě vydržel. Kus cibule, několik kuliček nového koření a pepře, bobkový list, kousek mrkve, celeru či petržele, kapusty nebo kedlubny, jindy pár sušených hub, k tomu jeden masox a zahustit krupicí nebo rozkvrdlaným vajíčkem, a je to. Moderně taky používala vlasové nudle. Vysvětlovala, že nejdřív se musí dát vařit ta nejtvrdší zelenina a postupně přidat další. Že ta vcelku se po vyvaření může vyhodit, ale dobrou chuť že udělá i dřevnatá kedlubna nebo nějaký košťál. Hovězí maso se vařilo kvůli dědečkovi, kvůli omáčce a taky kvůli polévce, v té pak plavaly ty méně jedlé části, okrájené z kostí, ale nevadilo to nikomu. Papiňák babička neměla a ani ho nechtěla používat, nebyla na takovou techniku nadaná. Vzadu v kredenci úplně dole sice byl nějaký neúplný starší model, kterému chybělo těsnění či nefungovala pojistka. V normálním hrnci se tedy vařilo to hovězí dlouho, nejméně dvě hodiny. Babička dávala přednost žebru. "To je jediný maso, který se navaří!" vysvětlovala nadšeně, ač se navařily jen ty proužky kližky a loje. Ty byly právě oblíbené. Když byla morková kost, dědeček ji roztloukal kladivem. "Podívej, morek, je tam morek!" byli nad tím u vytržení, ač jsem nikdy nepochopila, proč. Morek se dříve hodně cenil a jako lahůdka se mazal i na chleba.
Vývar se ještě ředil a pro všední den vylepšil kouskem masoxu, zahustil krupicí nebo kapáním. To byla věc ohromně zajímavá, buď se jen rozkvrdlalo vajíčko, nebo se ještě rozmíchalo s moukou. Tenkým pramínkem se lilo do horké polévky a muselo se zároveň míchat vidličkou, aby kousky nebyly moc velké.
Babička vařila také polévky zahuštěné jíškou, bramborovou, rajskou, zelnou, květákovou, gulášovou. Ty jsem, opět na stoličce, hlídala, aby neutekly. K tomu měly sklon, když se přiváděly k varu na velkém plameni. Po zmenšení už ukázněně bublaly. Viděla jsem, jak se dá poklička posadit nakřivo, aby nenadskakovala, nebo podložit vařečkou, aby pára unikala víc. "A proč to nenecháš nepřiklopený?" divila jsem se. "To by se zase moc vody vyvařilo, vidíte tady ten proužek," ukazovala babička do hrnce, "tohle všechno se už vyvařilo, trochu vody tam přilijeme." Důležitou věcí na polévce byla mastná oka. Když bylo tuku málo, bylo jich tam spousty a maličkých, když hodně, bylo pár velkých ok. K tomu se vázala pohádka, jak svatý Petr putoval a dostal v chudé chýši a pak v bohatém statku polévku a odměnil je podle počtu těch mastných ok…té polévce s mnoha oky se říkalo miliónová.
Polévky i omáčky jsem směla ochutnávat a někdy i zkoušet dochucovat nebo aspoň přisolit. To se ví, že jsem si u toho často popálila pusu. Bylo to hotové čarování, aby to bylo ono, špetka sem, pár kapek tam. Lžíci másla nakonec. Semtam trochu pažitky, petrželky či celerové natě. Ale hlavně žádný česnek! Tím babička pohrdala a taky jí po něm nebylo dobře, to kvůli žlučníku. Česnekový odér byl v rodině vnímán jako známka špatného vychování a nepevného charakteru, případně nízkého původu. Sama jsem byla zvyklá česnek s klidem vynechávat a až v dospělosti jsem ho vzala částečně na milost.
Už jsem chodila do školy, ale asi jen do první třídy, když jsem zatoužila vymyslet nějakou svoji polévku. Babička vždy hodně improvizovala, ale tentokrát mě vedla k tomu, abych si nejdřív napsala, co bych tam tak chtěla dát. Psaní mi ještě moc nešlo, matně vzpomínám, že ten proužek papíru byl šedivý a seznam značně kostrbatý, jak na něm plnicí pero drhlo. Pak jsme to nějak probraly, babička mi připomněla, že nejdřív se musí dát vařit ta nejtvrdší zelenina, že ten kopr je tam divnej, ale můžeme to zkusit, a že je třeba polévku něčím zahustit a omastit - a druhý den jsme to tedy uvařily. Důležitě jsem krájela, ochutnávala, kořenila, to bylo něco jiného, než jen pomáhat. Sama jsem to řídila a rozhodovala, už ten pocit musel být báječný. Výsledkem byla jakási variace na bramboračku, ochucená navíc tím koprem, a já byla pyšná, že se polévka vařila podle mě a všichni, kdo ji jedli, ji chválili…
Tak to byl můj první recept - a od toho okamžiku již nebylo cesty zpět.
Žádné komentáře:
Okomentovat