Adventní pečení

Vzpomínek na doby za socíku je všude plno, ale co naděláme, když jsme to zažili - to už nezměníme. Jistě vzpomene řada čtenářek, jak jsme hlava-nehlava, práce- nepráce letěly do sámošky, když přišla kolegyně se zprávou, že právě vybalují oříšky a rozinky! To uznal i nejkovanější soudruh ředitel. Dokonce se pro ně jezdilo do NDR!

Každý má na pečení cukroví nějaký jiný harmonogram. Mám zafixováno, že podle lidové magie ho má být devět druhů, nejvyšší jednociferné číslo znamená hodně, nejvíc, což tedy mělo zajistit dostatek jídla pro další rok. Stejný počet jídel se dával na stůl, tak by na míse s cukrovím mělo být právě těch devět druhů.

První byly na řadě perníčky. Přišly do módy hlavně v osmdesátých letech. Uchvátily mě v manželově rodině, kde jich švagrová dostala od matky z Pardubic vždy krabici, pečlivě nazdobených barevnými polevami, jeden jako druhý. Nikdy jsem nepochopila, proč zrovna v Pardubicích jim říkají moravské! Dostala jsem recept a během "pouhých" několika let se dopracovala taky uspokojivých výsledků :)

Bylo dobré zadělat těsto během listopadu, aby se rozleželo a nelepilo, použít část žitné mouky, ne všechnu, ale asi třetinu. Celozrnná dělá těsto moc suché a hutné, ta se mi na perníky neosvědčila. Zadělávání je pracnější, ale co je to proti původním lidovým perníkům, které se vtloukaly do forem - a jak praví historické záznamy z Železnobrodska: Od výroby perníků přešli k jednodušší výrobě skla…Perník se totiž složitě propracovával a zrál řadu měsíců, než se mohl péci.

Poměr: 650g mouky, 250g cukru, 100g nahřátého medu, 50g rozpuštěného tuku, 4 vejce, 10g sody, anýz, badyán, hřebíček, skořice, nové koření (celkem 1-2 lžičky).
Déle ležící těsto pak více vyběhlo. Před Mikulášem byl čas na pečení a potom už jen dát zvlhnout a podle potřeby dokončit polevy. Ty jsem dělala pro zjednodušení jen bílé, na zdobení jsme používali i barevné sypání nebo růzá semínka a oříšky, taky jen tenké hádky a kuličky těsta a vytvářeli reliéfy…syn se toho rád a s invencí účastnil. Jeho pojetí bylo půvabné, tvary prudká moderna, tedy velmi netradiční, ale což! Byly vytvořené s láskou. Ze začátku se mi těsto lepilo už při válení, pečením deformovalo tvar, polevy se roztékaly nebo brzy drolily - poměr cukru, citronu a bílku je úplná alchymie! V receptech je rozpětí od 70 do 300g moučkového cukru na jeden bílek, citrónové šťávy od žádné po půlku citrónu...Potom jsme už vytvářeli i chaloupky a betlémy, ozdoby na stromek. Jedlejší byly perníky slepované nádivkou z povidel, strouhaného perníku a ořechů, lépe provlhly. Zase z nich proto opadávala poleva, tak bylo lepší reliéfní zdobení. To jsme váleli tenké hádky a stáčeli spirály, vykrajovali malá kolečka a jiné díly. Na chalupě nebo ve sklepě vily vydržely perníčky dlouho, klidně do Velikonoc, pokud se nesnědly dřív. Ovšem v paneláku jim nesvědčí. Často jsem je dávala už do Mikulášské nadílky. S žitnou moukou a medem vyhověly i pravidlům zdravé výživy.

Přibližně stejnou dobu jako perníky potřebují k rozležení tzv. marcipánky. Jsou jednoduché, nenáročné na suroviny. Těstu prospěje nejméně den odpočinku v ledničce. Tyhle kořeněné sušenky s trochou oříšků jsem nikdy neměla ráda, dokud jsme je nenechali delší dobu ve vlhku na chalupě - tam se rozvinuly do skvělé chuti a změkly. Potřebují opravdu aspoň tři týdny. Zkoušela jsem je i v jinou roční dobu, ale jde to jen v zimě a ve vlhku. V létě zlomíte zub! Stačí 100g másla, 200g cukru, 300g polohrubé mouky, 1 vejce do těsta, pár tlučených hřebíčků a půl lžičky skořice, 35g mletých oříšků. Vyválet natenko, vykrájet tvary, které potíráme dalším vejcem, zdobíme ¼ mandle nebo ořechu apod.

Nejpozději dva, lépe tři týdny předem jsme zkoušely i jablkový salám. Cukr se musí svařit na nitku a tahle fáze se nesmí podcenit - jak se přidají jablka, už to nejde napravit. Čtvrt kila cukru s půl deci vody se vaří, až se "nitka přede". Půl kila jablek na plátky a šťáva ze dvou citrónů se v cukru rozvařuje tak dlouho, až je hmota průsvitná, pak se přidávaly mandle či ořechy a "citronát" nebo citrónová a pomerančová kůra, kandované ovoce. Salámky pak musí celou tu dobu do Vánoc osychat, aby nelepily a šly nakrájet. Jablka by měla být kyselejší, z příliš vyzrálých salám netuhne. Někdy pomůže sušit na ústředním topení, někdy se zdařily tvarovat kuličky! Salámky je třeba něčím zakrýt či přiklopit, ale aby to bylo prodyšné a přitom se na hmotu nepřilepilo - to je tedy docela problém. Když se všechna úskalí podaří překonat, nečekaná ovocná chuť zpestří nabídku cukroví.

V dětství se často cukroví rozpadalo ze zcela neznámých příčin - mouka nebo tuky byly nekvalitní, ořechy moc suché nebo vlhké, nevím. Už leta se mi to nestalo, ale pořád mám v povědomí, že rohlíčky se drobí, těsta lepí a trhají, polevy netuhnou, tak to musel být zážitek nikoli ojedinělý.

S matkou jsme, už trochu vyškolené od babičky, pekly cukroví. Zase jsme klečely na židlích po stranách válu, umístěného doma na jídelním stole, utěrku kolem pasu. Tohle společné pečení neodmyslitelně patřilo ke svátkům, byl u něj i čas na povídání. Matka odvažovala suroviny a říkala: "A teď už si budeme užívat svátky, ty přípravy k nim přece patří, to už je jejich součástí." Vždycky se začínalo docela v klidu, ale pak se něco nedařilo, těsto lepilo, něco nám upadlo nebo jsme rozlily vajíčko na potírání, byl malý tlak plynu a trouba pekla pomalu, jindy byla rozpálená a cukroví se pálilo, nakonec to byl vždy hotový maratón. "Tak vykrajuj, rychle, ať dáme další plech! A ty to trochu posyp těmi oříšky, ne tak moc, ať ti to vyjde!" "Tenhle plech je ale horkej, nějak se to roztejká…" "Ukaž, dej to sem, tady ještě pár kousků přidej, strčím to do trouby...A kde je ten cukr na obalování? Musíme to honem sundat, aby se nespálily...Nech toho patlání a pocem, než to úplně vystydne." "Mně se to láme." "Copak to děláš prvně v životě? Tak zlehka, ať z toho něco zbyde," "A můžu ty rozdrobený sníst?" "Počkej, dej je tady na talířek a pak se podělíte…" Vždycky bylo napínavý, zda vyjde poleva na všechny kousky, zda bude pasovat počet tvarů do páru, když se něco spálilo a rozlámalo. Možná to bylo tou vynucenou šetrností, nevím.

Hvězdičky z ořechového lineckého těsta s kopečkem bílkové nakyslé polevy a kouskem ořechu (málokdy ho byla půlka) byly jedním ze dvou převzatých receptů od druhé babičky. Vždy jsme jich napekly tolik, že se ani na velký vál nevešly. Poleva se musela hodně utřít, aby se neroztekla, ale to pak zase rychle tuhla a matka byla nervózní, že to nestihne, zdobení jí moc nešlo. A my hlídaly, kde poleva moc stéká, přidávaly ořechy a těšily se, až to celé zaschne, že z válu budeme ráno loupat křupavé bílé potůčky. Byt byl tou vůní z pečiva celý nasycen, krásně se to spalo.

Jindy ovšem mohlo být všechno spáleno téměř na uhel, když matku zavolala její matka z vedlejšího bytu kvůli nějaké neodkladné záležitosti, kupříkladu našpendlení límce do nějakých šatů, k tomu samozřejmě se ještě něco dalšího vařilo či dusilo a pálilo na sporáku, my mohly jen ztlumit plameny a zamíchat, no - co přeteklo do jeho hlubin, zůstalo tam a vypalovalo se dlouho, sporák měl nečekané skuliny a otvory. Větrání průvanem až do domovní chodby nebylo tak řídkým jevem, inu co mám povídat, dramata, a nejen o Vánocích.