Někdy tak v druhé třídě jsem toužila pokročit v samostatném vaření. Chtěla jsem zkusit něco dobrého a ze surovin, které byly po ruce. Tak jsem se jednoho odpoledne pustila do svého originálního receptu, jehož jednoduchostí, lácí a chutí jsem zamýšlela všechny překvapit. Ustrouhala jsem najemno brambory a spojila je marmeládou. Z této hmoty jsem začala na pánvi na oleji péci placičky, mělo to být něco jako lívance. No - okamžitě se to kvůli té marmeládě připálilo, těsto bez dalšího pojiva se rozpadalo při pokusu o obrácení. Nějakou chvíli jsem se s tím mořila, seškrabovala zuhelnatělé zbytky z pánve, byla jsem celá ulepená a sporák s okolím též. Kousek, co se nespálil, jsem zkusmo obalila cukrem, ale i ten chutnal hnusně! Vzniklým pachem byla přilákána babička z vedlejšího bytu, šla se podívat, co to tam vyvádím: zklamaně jsem jí líčila, jak jsem to výborně vymyslela a jak se mi to nedaří. Byla moc pobavená a vysvětlila mi: "Když to má být dobrý, musíš tam dát dobrý!" Pomohla mi tu spoušť uklidit a zmírnit matčinu reakci na zbytečný nepořádek. Měla pro takové pokusy pochopení, ale povyprávěla o tom všem příbuzným a přítelkyním.
A ze mě se tím stala známá kuchařka!
Pořád jsem chtěla vařit sama, strašně mě to lákalo. Matka mě tedy zanedlouho, nejspíš aby předešla podobným příšernostem, naučila omeletu a jablka smažená v těstíčku. Nejrizikovější na tom asi byla ta manipulace s plynem, to se nejspíš rozhodla risknout. Na omeletu se dvě vajíčka dobře rozšlehala vidličkou v hrnečku a nalila na pánev s trochou oleje nebo másla. Za chvilku se jemně napěněné okraje zbarvily lehce do zlatova a už se sunula na talíř omeleta, nejlépe navrch ještě úplně nezatuhlá, pomazala se džemem, přehnula a pocukrovala. To byla dobrota! A další rychlovka, jablka v těstíčku! Nebyla to pravá jablka v županu, ale říkalo se jim tak. Aby byla dobrá, bylo nutno mít náčiní na odstranění jádřinců, takovou trubičku, jako je na hvězdičkovém kráječi jablek uprostřed. Dlouho jsem vykrajovač jadřinců nemohla nikde sehnat. Už několikrát jsem v receptech četla: "Střed s jaderníkem vykrojíme malou formičkou", ale to je pustá teorie, tedy mně to vůbec nešlo, formička je přiliš měkká a neostrá! Ani nožem to není šikovné. Pak se centimetrové plátky máčejí v hodně hustém a hodně vaječném těstíčku, naředěném nejlépe trochou rumu nebo bílého vína nebo jen pár lžicemi mléka a smaží na oleji. Obalují se v moučkovém cukru se skořicí, ale stačí jen silněji pocukrovat. Budu je muset zase zkusit, úplně na ně dostávám chuť!
K Ježíšku jsem pak dostala kuchařskou knihu speciálně pro děti, svoji první. Jmenovala se Dneska vařím já! Vyšla v edici OKO a já ji přečetla celou a okamžitě. Podle ní jsem sama připravila první oběd pro rodinu, byla jsem na to patřičně pyšná - vyhledala jsem si, kdy ta knížka vyšla, tak to mi bylo asi deset.
Vybrala jsem si přírodní řízky, šťouchané brambory a jablkový kompot. I u nákupu masa jsem asistovala. Řídila jsem se receptem a vše zvládla, i když jsem u toho měla trému. Ta zodpovědnost! Hlavně příprava masa - naklepat, naříznout proužek sádla na kraji, aby se nekroutil, přiměřeně nasolit, opepřit, obalit v mouce, opéci, podlít a podusit - když to děláte poprvé, je to napínavé. Bude maso dost měkké? Není přesolené? Stačí šťáva? Stihnu všechno včas? Není to málo práce, když je třeba oloupat čtyři porce brambor. Ještě cibulku opéci, nepřipálit, dát akorát omastku, ale povedlo se. Myslím, že rodina musela být ve vedlejším pokoji, nechtěla jsem, aby mi někdo radil a hlídal mě. To se ví, že matka pod nějakými záminkami několikrát kuchyní prošla, ale zasahovat jsem jí nedovolila! Oběd se mi povedl a já si připadala určitě skvěle a dospěle, ta námaha za to stála.
Žádné komentáře:
Okomentovat