V osmé třídě jsme měly vaření ve škole. Ne všechny školy měly vybavenou cvičnou kuchyň, ta naše, postavená za první republiky, měla prostory i pro různé laboratoře, dílny, kabinety, přednáškový sál i s promítací kabinou, zubní ordinaci, vlastní pozemky s políčky, prostě velkorysé moderní pojetí.
Bohužel si z toho školního vaření pamatuju jen málo a deníček z té doby taky nezbyl. Vaření bylo jen párkrát za rok, protože se spojilo vždy hodně vyučovacích hodin dohromady, aby se to stihlo, a moc jsem se na něj těšila. Naše učitelka, mladá chemikářka, spotřebovala dost času na teoretickou přípravu, výběr receptů a plánování nákupu. Vybíraly se peníze, psal seznam surovin, no nebylo to jen tak.
Jednou jsem navrhla i zelný salát, myslím, že jsme měly dělat nějaké karbanátky. Návrh se ujal. Zelí jsme ale nakrájely na moc velké kusy a bylo ho hodně, silně osolené a okyselené, s hořčicí a olejem, bylo docela ostré a holkám moc nejelo. Zbytek i s mísou tedy strčila učitelka do jedné ze skříní v suterénní kuchyňce. Vím, že se mi to zrovna moc rozumné nezdálo, ale, světe, div se: za další dva nebo tři týdny jsme zelí vytáhly a bylo výborné! Vůbec se v poměrném chladu nezkazilo, naopak skvěle uleželo a ztratilo svou štiplavost. Konečně jsme si na něm pochutnaly! Tím teprve byl recept náležitě doceněn a moje kuchařská pověst zachráněna...
Vůbec mám nějak v paměti, že jsem se tam do toho vaření dost pletla, protože pančelka evidentně o vaření mnoho nevěděla, o něco méně než já tehdy. "Prosím tě, mami, vždyť je to chemikářka!" "A co se ti na tom nezdá? Přece chemie a vaření je prakticky to samý, ne? To je stejnej princip, když je to kyselý, tak to neutralizuješ zásadou a naopak, suroviny spolu nějak reagujou, to přece musí chemikářka umět!" To je obecně pravda, ale nepřesvědčila mě - evidentně to nestačilo.
Další spolužačka zase prosadila mrkvovou buchtu. Tak to jsme taky vyzkoušely, nechutnala mi. Bylo to třené těsto se strouhanou mrkví, která v něm zůstala rozmočená, udušená. Barvu to mělo pěknou, ale chuť mě poznamenala na dlouho. Kdepak jako Australský mrkvový koláč! Těsta, kde se mrkev pěkně upeče, mají naopak chuť dobrou, třeba mrkvové šátečky ze stejného množství strouhané mrkve, tuku a mouky, plněné marmeládou. O řepánkách jsem naštěstí jen slyšela vypravovat, podle mě úplná hrůza, ale řepa v Praze dostupná nebyla!
Ještě jsme pekly podle mého receptu koláč z pudinkových prášků s želé a meruňkami. Třené těsto ze 4 vanilkových prášků, 4 vajec, sklenky oleje i krupicového cukru a jednoho prášku do pečiva vystačilo na dvě kola - nebo se jeden vyšší korpus mohl rozříznout na půl, zkrátka bylo toho dost pro celou holčičí půlku třídy. A nezáleželo na tom, v jakém pořadí se co smíchá, nakonec se to povedlo vždy...navrch se rozložily meruňky z kompotu, šťáva se doplnila na půl litru a zavařila s dalším práškem na želé, kterým se meruňky pokryly...v té době se žádné jiné želé na dort sehnat nedalo, tak to byl vynikající nápad. Recept jsme vyslechla v hovoru známých dospělých někde u vody a prosadila i jeho realizaci, matce se ty prášky moc nezdály, připomínalo jí to nějaké válečné recepty se škrobem, a těm se pečlivě vyhýbala, ale koláč to byl celkem snadný, z dostupných surovin (někdy problém s meruňkami) a i v té škole se povedl. Taky jsme vyráběly nějaké pomazánky a pak je roznášely po škole, protože toho bylo moc - vím, že jsme tam běhaly v zástěrách a ostatní kantoři nás chválili, jak jsme šikovné - víc si nevzpomenu!
Žádné komentáře:
Okomentovat