V létě přijde často řeč na tábory, jak vždy nějaké děti z okruhu známých odjíždějí či přijíždějí, a tak se vynoří i vzpomínky na vlastní zážitky. Na tábory tzv. pionýrské jsem jezdit nemusela, ale skautské tábory jsem stihla aspoň dvakrát.
Tam patřilo vaření mezi nejdůležitější činnosti! Vařilo se pro 20-25 lidí, děvčat od 8 do 14 let. Hlad jsme měly pořád. Střídaly jsme se ve službách po družinkách a tři naše vůdkyně se taky střídaly. Už tady jsem s údivem zjišťovala, že ne každá skautka znala z domova tolik, co já. Dokonce ani vedoucí ze spřáteleného oddílu, s kterým jsme se na tábořišti střídaly, a to byla dospělá ženská "od rodiny", nevěděla, jak se vaří těstoviny - dala je do studené vody a za chvíli nevěřícně míchala bílou kaší…Chtěla ale ukázat, jak si s tou lapálií dovede poradit, tak zavelela: "Uděláme tedy palačinky, když je to těsto!" Na pánvích to nedopadlo dobře, hmota se trhala a nešla obrátit: "Když se to trhá, bude to trhanec!" A opravdu se pokoušela zachránit to tím, že nalila rozpuštěné nudle do pekáče a snažila se hmotu zapékat…její svěřenkyně trochu nevěřícně koukaly a plnily příkazy, ale nakonec stejně musely všechno potupně vylít a k obědu nakrájet chleba. S umýváním všeho nádobí měly co dělat celé odpoledne, zatímco my se koupaly…ne každá improvizace se zdaří! Myslím, že jsem se tomu dost pošklebovala a hláška "Když se to trhá, bude to trhanec!" se pro tento tábor stala docela populární.
Ctí každé služby bylo mít uvařeno na čas podle pravidelného denního rozvrhu. A dařilo se to. S různou mírou zděšení jsem v dospělých letech sledovala, jak na mnohých táborech a soustředěních nejrůznějších organizací, kde vařili i profesionální kuchařky a dospělí, ne taková trdla, jako jsme byly my, měli s hladkým provozem kuchyně problém.
A když na to vzpomínám s perspektivou životních zkušeností, musím opět ocenit matčiny zlepšováky. Staří skauti si vždy vozili na tábory tály a z nich vybudovali za pomoci pár cihel, kamenů a jílu nizoučká táborová kamna. Na prvním táboře jsme měly taky jedna taková, naše matka ale někde ve vsi ještě schrastila celý starý sporák. Vyspravila ho šamotem a ten nám posloužil oba roky dokonale! Zimu přečkal v sousední rokli, schován v hustém křoví.
Krájení chleba zase všem ulehčila zapůjčením domácího kráječe dosti robustní konstrukce z litiny a dřeva. Náramně jsme ho na táborech využily! Pár velkých hrnců vyškemrala ve školní jídelně.
Kuchyň z kulatiny a krajinek, pár prken na stoly a lavice. Taky velké dřevěné vály na těsto se používaly jako pracovní plocha.
Vařila se snídaně, většinou dvě teplá jídla a dvě svačiny. Na škrábání brambor se podílel vždy celý tábor, ze začátku bylo i nějaké to říznutí, než se to všechny skautky naučily. Škrabku měla každá tábornice v povinné výbavě svou vlastní, stejně tak utěrku - tím bylo víceméně zajištěno, že se nikde nepovalovaly a nepoztrácely.
Dalším matčiným zlepšovákem byla hotová jíška: určila, z kolika tuku má jíška být a každá skautka ji přibalila na tábor s sebou. Jak byly ty jíšky jiné! Když jsme jednotlivé skleničky ukládaly do zásobního stanu, byly jíšky světlé, tmavé, sušší sypké, ztuhlé mastné…a vůbec to nevadilo, užily se všechny.
Vařila se jednoduchá jídla buď bezmasá nebo z konzerv, sem tam byla uzenina. Čerstvé maso se na vesnici ani koupit nedalo. Na nákup se jezdilo dřevěným vozíkem každý den, přivážela se i konev mléka. Když se nevypilo, zase přišly na řadu naše staré známé pudinky nebo krupicová kaše.
Jednou jsme nakládaly utopence asi ze tří kil špekáčků, bylo jich plné umyvadlo. Spousta cibule k tomu, měly se uležet do dalšího dne. V noci jsem s kamarádkou měla hlídku a přišly na nás chutě, tak jsme se odhodlaly nadzvihnout celtu zásobního stanu a pro jedno kolečko si zalovit. A při další obchůzce znova. A znova, hlídka byla dlouhá, vleklo se to, někdy mezi půlnocí a ránem…tak nám lépe uběhla a mohly jsme si jít zas lehnout. Druhý den šla jedna z vedoucích zkontrolovat ty utopence - a lavór skoro prázdnej! Noo, přiznaly jsme se, že jsme ochutnaly, jak jinak…byl to samozřejmě hrozný pocit zahanbení, asi jako když jsem nakousala v dětství hrušky ve špajzu, jsem já to povaha špatná! Naštěstí to vůdkyně braly s humorem, že jsme v noci zbaštily buřty pro celý tábor…
Když nám jednou zbylo po snídani moc chlebů namazaných máslem, které za půl dne oschly a nebyly už moc poživatelné, někdo navrhl udělat z nich topinky - bylo to vynikající! Dokonce jsme pak schválně chleby mazaly a nechávaly trochu oschnout, než jsme je opekly, a to ještě i doma!
Díky skautským táborům jsem už pak nikdy neměla zásadní problém s vařením pro větší počet lidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat