Ta, co jsem ji vařila už předloni, nenadchla. Vše jsem udělala správně, nastudovala různé předpisy, ale jak se ukázalo, není dýně jako dýně. Aspoň mě o tom všichni přesvědčovali, ale dokud jsem to nezkusila, byla jsem skeptická...
Kolem jedné malé hokkaidó jsem totiž vydržela chodit tři měsíce, než jsem se do polévky pustila! Zdůvodňovala jsem si to tím, že zkouším, jak dlouho mi vydrží.
Tedy vydržela báječně, a to byla v teple - a v suchu, což jí svědčí mnohem lépe než vlhko a chlad, ale že vydrží až do ledna, mě překvapilo. Očekávala jsem, že buď zahnije, nebo zcela vyschne, ale ani jedno se nestalo! Tak už vím, co napřesrok udělám: osadím dýněmi nějakou skříň, rozuměj kuchyňskou, to bude nejlepší řešení. Nejdříve se jimi bude těšit oko, abych si užila jejich dekorativní vzhled, žaludky až v další fázi.
V studeném a sněhuplném dni jsem konečně sáhla po porci oranžové a pustila se do vaření. Nejprve překrojit a vydlabat, dužinu i se slupkou nakrájet na kostky, zalít vodou, aby byly potopené, osolit, uvařit. Rozmixovat, přidat trochu zakysané smetany a česneku, hotovo - oranžový hustý krém, opravdu lahodný, jemuž chuťově nic nechybělo. Okrášlila ho dýňová semínka - kupovaná, protože ta z dýně byla tak tvrdá, že se nedala vyloupat ani po pražení...
Skutečně vynikající chuť, jásavá barva ozářila zimní den. Skepse po předchozím pokusu byla pryč a jsem připravena udělat si na další rok již zmíněné zásoby. Chtělo by to nějaké zdroje, třeba něco jako tady!
A pokud někdo na dýni dostal chuť, zrovna jsem takové menší kousky velikosti grepu viděla prodávat i v jednom běžném supermarketu.
Žádné komentáře:
Okomentovat