V první části jsem představila zejména hostiny (vy)malované, a to od Summeru po současnost.
Podívejme se i do Číny, kde už v raných dobách bylo vaření metaforou pro vládu. Legendární předseda vlády I Jin v 2. tisíciletí př. n. l. byl nalezenec, kterého naučili vařit adoptivní rodiče. Kuchařským umem upoutal krále a jako kvalifikace to postačilo. I Jin přirovnal svět ke kuchyni, kde člověk připravuje jídlo, a správnou vládu k dobrému vaření. Je to stejné jako s vařením - je nutné rozumět příchutím, abyste je dokázali úspěšně smíchat. A tak i ve vládě je nutné porozumět lidským trápením a touhám, abyste uspokojili potřeby lidí.
Tato malba z 12. století je připisována císaři Chuej-Cungovi. Propracovaná hostina, podávaná v malebné krajině, byla za dynastie Song (960-1279) již běžnou součástí společenského života vyšších vrstev, umění kuchařské bylo oceňováno spolu s poezií a malbou.
Z žánrové vlámské malby jsem ještě vybrala z několika podobných obrazů Venkovskou hostinu od Davida Tenierse mladšího (1646), která má ukazovat i zábavné a humorné momenty života na venkově.
Arthur Rackham (1867-1939), oblíbený ilustrátor viktoriánské Anglie, se věnoval pohádkám, bajkám i dobrodružným příběhům. Mezi jeho pracemi se objevují pohádky anglické, irské i bratří Grimmů a Andersena, Guliver, bajky, skotské či německé balady, něco z Ibsena i Shakespeara, E. A. Poea. To jeho ilustrace Alenky/Alice, Petera Pana i Medvídka Pú se vybaví generacím dětí. Objevila jsem aspoň jednu Pohádkovou hostinu.
Rozporuplný revolucionář Diego Rivera (1886-1957) zužitkoval své vlastenecké myšlenky v celkem sto dvaceti čtyřech freskách, umístěných v hale ministerstva školství v Mexico City. Pracoval na nich celých šest let. Mezi výjevy kritizující kapitalismus je i Wall Street Banquet z r. 1928, všimněte zlata proudícího od trezoru a všelijakých symbolů, ukazujících na zkaženost kapitálu.
Hostina od Evy Natus-Šalamounové je jedním z úhelných kamenů mé nevelké sbírky domácí grafiky. Pohled na veselou scénu s přítelkyněmi za stolem mě vždy potěší.
Masožravou rostlinu, liberecké párky i propíchnutou lidskou hlavu je možno již od 1. července 2005 obdivovat v centru Liberce. Zanechali je tam obři, kteří po své snídani neuklidili stůl. Takové představy vyvolává autobusová zastávka U zdi od Davida Černého. Absurdita výjevu zcela odpovídá jeho stylu. Všimněte si i stylového odpadkového koše vpravo dole. Několikatunová bronzová plastika slouží jako přístřešek a prý i místo k rozjímání. Když jsem ji prvně nečekaně spatřila, užasla jsem - a okamžitě si mě získala a pobavila mě, ač její přijetí veřejností bylo velmi nejednoznačné. Celé dříve nudné a nevábné místo dostalo výjimečný charakter - ano, umění může být součástí běžného života.
Žádné komentáře:
Okomentovat