Institut letních bytů zašel postupně na úbytě, ale zato se objevily první chaty. Jejich majitelé si chataření moc libovali a byli na své nemovitosti patřičně hrdí.
I známí se chtěli pochlubit, tak jsme jezdili celá rodina na různé návštěvy těch kutilských výtvorů. Pokud u toho aspoň asistoval někdo "od řemesla", šlo to, ale většinou se stavělo dost intuitivně a provizorně a z toho, co bylo po ruce. Zejména řešení odpadů, instalace vody i kuchyní bylo značně problematické.
(Ilustrační foto)
Voda bývala závadná či ne zcela prověřená. "To nevadí, že je kalná, je ze studánky. To že je po dešti, to se usadí." "Je rezavá, ale je zdravá, železitá!" "Tady je dobrá voda, hodně tvrdá, z vápence," vysvětlovali nad zcela kalným čajem či kávou a nehezkými usazeninami na nádobách. Voda se donášela či dovážela z nějaké studny, pumpy, společného kohoutku, a tak se s ní šetřilo. Někdy nebyla skoro vůbec, chytala se deštovka a v ní se mylo i nádobí - venku, když bylo teplo, jinak někde uvnitř v lavórku nebo jakékoli větší nádobě, a nesmělo se moc cákat. Vybavuje se mi jiné elegantní řešení: trubka s odpadem od dřezu procházela stěnou chaty a ústila "někde venku".
Často se v 60. letech ještě řešila otázka, zda je správné mít na chatě elektřinu, že je to tam pak stejné jako ve městě.
Ledničky tam ještě nikdo neměl, semtam fungoval nějaký sklípek. Chaty nemívaly ani komín, kamna ani sporák, jen v těch nejluxusnějších mohl být krb. Nejčastěji se vařilo na propan-butanové bombě.
Jenže nesměla dojít! Což samozřejmě nastalo pravidelně za pobytu matek či babiček s dětmi, ponechaných o prázdninách na chatě bez auta. Vyměnit bombu za plnou na venkově mělo svá složitá pravidla, obtížné bylo již jen je vypátrat. Nebylo to taky zrovna u ruky ani pravidelně. Bomba se musela naložit na vozíček a odhrkotat s ní v určenou dobu do vsi. Tam s ostatními ve frontě čekat, zda s plynem přijedou.
Kde byla na chatě elektřina zavedena, mohlo se vařit elegantněji a mohly se péci i koláče v remosce. U jedné své kamarádky se tak matka naučila výborný drobenkový koláč podle receptu od farské kuchařky Jeronýmy. Od těch dob ho pečeme stále. Připravuje se ve dvou miskách, ideální tedy je, když se přípravy účastní dvě osoby. Jedna se ujme těsta, druhá umíchá náplň a je to hned! Květákové placky, další trvalka rodinných jídelníčků, pocházejí rovněž z tohoto zdroje.
Na nějaké vyváření to na chatách nebylo zařízené, na víkend se většina jídla přivezla nachystaná z domova a o těch prázdninách se to holt nějak splácalo.
Taky dostupnost, přístupové cesty a vzdálenost k nejbližší civilizaci byly rozebírány s velkou vážností. Když jsme to všechno pozorovali, nějak nás představa vlastní chatičky, většinou v kolonii, nelákala. Otec zase říkal: "Nebudu se tu přece drkotat s autem přes pole!" Nebo: "Touhle cestou bych každej tejden jezdil nerad!" Případně: "Tudy neprojedem, nechám to tady a budete tam muset dojít!"
"Je tady krásný okolí, uprostřed přírody, a ten klid," chválil chatař svou špatně dostupnou nemovitost. "A jak se jde támhle do toho lesa?" zeptal se otec a ukázal na půlkilometr vzdálený lesík za sousedním polem. "Tam? Tam jsme ještě NIKDY nebyli!" hrdě hlásil domácí pán, přidržující se hesla: Správný chatař se nikdy nevzdaluje od své chaty! Tedy nic pro nás, tohle jsme pochopit nemohli. Prošmejdit bližší i vzdálenější okolí nám totiž bylo zcela přirozenou potřebou. Raději jsme jezdili na různá místa.
Na jedné chatě na Lužnici, kde jsme měli slíbenou hojnost ryb, na které se těšila hlavně matka, zrovna ten týden vůbec nebraly! "To je ale smůla," říkal rybář, "celej rok mám kaprů a štik, že to nikdo nechce, a když vy přijedete, ani ťuk!" "A to je pravda, nemyslete, že jen tak kecá," přidal se jeho parťák z chaty odvedle, "to ale dělá to počasí, je moc teplo/zima/slunečno/zataženo*…" (*Nehodící se škrtněte.)
Vybavuju si z toho pobytu jen jednoduché mléčné polévky, které se mi zdály skutečně odporné! Jedna byla s ovesnými vločkami, čistě bílá, neslaná, nemastná, nekyselá. Druhá měla být lepší, s brambory - ale čekala jsem něco jako naši houbovou, jen bez hub - jenže to bylo stejně hrozné, neslané, nemastné jako ta první. Děti domácích se po tom prý mohly utlouct, opravdu to jedly docela nadšeně, ale já to nemohla.
A po prázdninách? "Měli jste přijet o tejden pozdějc, to zas ryby braly jak divý, musel jsem házet zpátky, protože manželka už nadávala!" Matka tomu nevěřila, hudrovala: "Určitě si vymejšlí, vždyť to není možný, a že je házel zpátky? Tak to byly podměrečný, ne?"
Žádné komentáře:
Okomentovat