Jinak se jim v rodině neřeklo. Sourozence Jedličkovy babička znala od dětství, bydleli na nábřeží u Žofína. V mládí začátkem 20. let společně veslovali ve Slávii, jezdili na lyže a chodili do Národní kavárny. Po válce Jedličkovi emigrovali.
Recept se uchoval v dvojí podobě, ten úspornější právě pocházel z válečných let.
Když jsme v dětství u babičky řezy pekli, bývalo kolem plno rozčilování. Těsto se často drobilo, manipulace s velkou plackou nebyla snadná, lámalo se. A když u toho ještě vypomáhal mírně cholerický dědeček, bylo o zábavu postaráno. Poleva, pokud byla málo utřená, netuhla a domácí džem zas třeba nešel dobře namazat, protože byl tuhý moc. Nejrůznější problémy v sobě nesla příprava krému. Použít tolik másla a žloutků se zdálo nehospodárné, ale pudinkem nastavené krémy babička neuznávala. I tak se nám krém často srazil, to bylo hned! Náprava pak trvala nějakou dobu, muselo se vzít další máslo a začít od začátku a zdrclý krém pak postupně přidávat do nového.
Již jsem řezy nedělala dlouho, myslím, že i mě kdysi v začátcích rodinného života odradily svou špatnou manipulovatelností, ale nyní jsme je chtěla poslat do soutěže (zmíněné vlevo), tak jsem se do nich pustila.
A vám můžu předložit názornou a podrobnou fotoreportáž:
Zpracovala jsem si v míse křehké těsto z 300 g hladké mouky, 150 g změklého tuku - použila jsem tentokrát Zlatou Hanou. K tomu dva žloutky, dvě lžíce cukru a asi tři až čtyři lžíce mléka (nebo vody).
Těsto jsem tence vyválela a přenesla na plech. Ač se o tom nic nepíše, mohlo by se trochu propíchat vidličkou, aby se nezvedalo. Upekla jsem.
V míse jsem připravila krém ze změklého másla (160 g), které jsem nejdříve třela samotné, pak s moučkovým cukrem (120 g) a pak se žloutkem. Kápla jsem vanikové esence.
Krém jsem natřela na polovinu placky a druhou přiklopila - to je nejobtížnější operace, pomůže velký plochý nůž na dorty, nebo se dá plackou manipulovat po pečícím papíře.
Když placku podebere více rukou, vznikají velmi nebezpečné situace! Nejen pro moučník, ale i pro vzájemné vztahy zúčastněných! Rozmyslete si dobře, zda do tak náročného testu jít:)
A teď se taky ukáže, jak vodorovně je krémová vrstva vytvořená, protože při pokusu o přitlačení placek k sobě se těsto rychle láme. Navrch rozetřeme rybízovou marmeládu - s jinou si tyto řezy ani nepamatuju, ale bývala nejběžnější.
V další misce jsem smíchala doběla 150 g moučkového cukru s citrónovou šťávou a 2 lžícemi horké vody, té tekutiny nesmí být moc a nějakou chvilku je třeba třít, aby se cukr rozpustil a vytvořil ledovou vrstvu.
Marmeláda pod ním mu dodá barvu, ale taky způsobuje, že poleva nějakou tu dobu tuhne.
Řezy je dobré nechat proležet a ztuhnout a teprve potom co možná úhledně nakrájet.
Pro tuto zkušební sérii jsem použila poloviční množství surovin, proto mám na (malém) plechu placku ani ne ke krajům - těsta by bylo určitě na veliký plech.
Babička pekla placky dvě, to vím určitě, ale myslím, že nebyly až k okrajům. Používala spíše tu úspornější variantu, která je rozepsána na 400 g mouky, 150 g cukru, jen 100 g másla a 1 žloutek, celý prášek do pečiva a trochu mléka, tak to bylo těsta trochu víc. Osobně mám radši nesladké těsto z původní verze.
Žádné komentáře:
Okomentovat