Jak začne jaro, vzpomínám na bývalou chalupu, kterou už skoro dvacet let nemáme.
Na chalupu naše rodina začala jezdit na začátku 70. let, to jsme obě, sestra i já, chodily na gympl.
Proti malému bytu tam bylo dost místa, a to i na uskladnění zásob a pečiva. Vánoční cukroví se tu báječně uleželo a někdy vydrželo i do Velikonoc, jak se dříve říkalo s nadsázkou, že má to cukroví vydržet. Dokud jsme chalupu neměli, nevěřili jsme tomu: "Teď jsou ty perníky konečně akorát, a ty zázvorky krásně vláčné, tak takhle to má vypadat? Fakt to vydrží do Velikonoc!" pochutnávali jsme si. Brambory a jablka občas namrzly, když jsme to neodhadli s počasím. Taky voda se musela vypouštět, ale průtokáč jsme uchránili před zničením.
Na chalupě jsme po příjezdu takhle při prvním oteplení na jaře začínali nejdřív topit, vařit čaj nebo grog. I svařené víno se tu často připravovalo. Po cestě byl vždy hlad, něco jsme vybalili a u rozehřívajících se kamen jedli, až pak se vynosil z auta ostatní materiál. Otec to často počítal, jednotlivých zavazadel bývalo od devíti do patnácti, což mu vždy přišlo moc.
Když už na zahrádce něco vyrostlo, chystala matka ráno často pomazánku s bylinkami, z tvarohu s máslem, někdy z taveného sýra či obojího. Trs pažitky, který patřil k inventáři chalupy, si přesadila hned na dvorek, aby byl po ruce, časem přibyla přírodní dobromysl, od sousedů estragon a taky libeček, ten pro nás byl do té doby věcí neznámou. Jak říkal onen starousedlík, když jsme se ptali, co že je to za víc jak metrový keřík? "To líbeček, tróchu na ten pólifka," Z toho množství, co měl, by bylo polívky pro regiment! Dal nám rozemnout list, a opravdu: silná vůně maggi…začali jsme ho pěstovat z kousku oddenku a používat do ledasčeho - pomazánek, polévek, omáček, brambor, sekané. Kopr jsme pěstovali ze semínek, ale málokdy se dařil. Šikovné bylo mít aspoň pár cibulek na nať, trochu petrželky. I další byliny matka sháněla do sbírky, ne vše se osvědčilo. Ani na pěstování zeleniny tam nebyly podmínky, ředkvičky nebo mrkev nám při občasné péči moc nerostly, to nemělo smysl.
Zpočátku se na našich pozemcích našlo kopřiv dost a dost, a tak jsme několikrát na jaře zkusili udělat z nich špenát. Té práce s praním, obíráním a spařováním! Pak vše matka ještě umlela na masovém mlýnku, ale když nebyly kopřivy úplně malé, měly už silnější vlákna, a to k jídlu moc nebylo. Výsledná chuť se mi zdála ještě o něco horší než tehdejší mražený špenátový protlak…ten na jaře už nebyl k dostání, ale kopřivy ho u nás nenahradily! Ve velikonoční nádivce je máme rádi, ale samotné ne.
Vařily jsme tu jednoduchá jídla, ale už z vícera čerstvých surovin než na letních bytech: polívky, sladké knedlíky, palačinky, lívance, bramboráky, lečo, květákové placky, francouzské brambory, zapečené těstoviny, kuře, filé, guláše, zelné fleky.
V té době už jsme byly na pomáhání vyškolené, ne že by to byla vždy ta nejlepší zábava, ale když jsme se do vaření pustily všechny tři a práci si rozdělily, bylo to za chvíli, oběd býval do půl hodiny na stole. Za hezkého počasí jsme mohly plno prací udělat venku na sluníčku, hlavně těch, se kterými se více "nadělalo". Čistily jsme tam zeleninu, škrábaly brambory, něco strouhaly. Když se moc oteplilo, bylo naopak příjemněji v chladnější kuchyni.
To samé se stolováním. Záhy jsme zjistili, že to není taková idylka, jak si člověk představuje. Tu do jídla napadalo něco ze stromu, tu tam přistál a přilezl nějaký hmyz, otravovaly vosy, vše rychle chladlo nebo osychalo, vítr i něco shodil, přihnala se přeháňka…málokdy bylo počasí akorát! Ale pít kafe a u toho kouřit se tam dalo, to tehdy stačilo.
A ti mravenci! Na jaře přijedeme a koukáme po kuchyni: "Jé, tady jim vede dálnice přímo do skřínky s potravinami! A odkud sem choděj?" "Hele, tady mizí mezi trámy ve škvíře!" "A druhou cestu mají tudy…" ukazujeme jedna za kredencí na opačné straně kuchyně. "No jo, našli lahev se sirupem! Nejspíš byla trochu opatlaná zvenčí," rozumuje druhá. "Však zas odejdou, a tohle jim zatím zabavíme, lezou jen zvenku, zavřený to je naštěstí dobře," pravila matka a umyla lahev. "To je jen teď na jaře, uvidíte." Někdy nalezli až dovnitř do zcela nepochopitelných věcí, ale opravdu tam byli jen na jaře, několik roků za sebou. Pár týdnů jsme je mořili, jak se dalo, ale moc to nepomáhalo. A jak přišli, zas odešli. Náhle.
I myšce se tam občas zalíbilo, v rohu za již zmíněnou kredencí byla nachystaná pastička. Taky se stalo, že jsme na chalupu pár týdnů nejeli a chycenou myšku našli až po delší době. Vyčistit pastičku jsem tedy nezvládala...
(ilustrační foto z vl. archivu)
V sobotu dopoledne jsme často ještě obrazily pár místních obchodů a dokoupily, co bylo k mání, třeba uzeniny k opékání. V 70. letech tu prodávali běžně liberecké párky, v Praze velmi vyhledávané, musel mít člověk štěstí, aby je ještě měli - byly prostě lepší, na opékání se kupovaly jen ty! A když jsem se v 80. letech přestěhovala do Jablonce, byly tam preferované naopak párky pražské, ty se sháněly, a liberecké tam ležely bez povšimnutí, považovaly se za podřadné. Připadalo mi to dokonale absurdní! O těch druhých se totiž vypravovaly vždy ty stejné fámy - třeba o kuriózních součástkách, useklých prstech, protézách i pivních zátkách v nich nalezených, o údajných krysách a švábech, spadlých do masa a semletých dohromady.
Nihil novi sub sole.
A jestli vás vzpomínání baví, najdete ho více v knížce Cukr na nitku - odkaz vlevo.
Žádné komentáře:
Okomentovat