Vzpomínka výletní

Na jarní dálkový pochod kolem města jsem se vypravi-
la s dítkem asi rok a půl starým, ještě v hlubokém kočá-
ře. Dlouho jsem přemlouvala muže, abychom šli - vždyť
jsme si před svatbou slibovali, že do přírody budeme jez-
dit pořád, tady poznáme aspoň nějaké nové cesty v oko-
lí... ale jemu se nechtělo. Nakonec svolil, jenže v den po-
chodu odmítal včas vstát - a já už si zoufala, že se zase
nikam nedostaneme. Vyrazila jsem napřed s příslibem, že
nás přece za chvíli dožene, že s kočárem budeme poma-
lí. Dostihl nás až před cílem, zatímco jsem se celou dobu
ohlížela, jestli už nejde. Na udivené poznámky, kam jako
se to ta ženská vydala sama s kočárem, jsem reagovala,
že se muž jen zdržel...

Pochodníci si to se mnou užili i jinak. Na severním
svahu ležel ještě sníh, stezka byla zrovna úzká a svažova-
la se razantně dolů, a tak mi pomáhali přenášet kočár na
kritických místech. Musím říct, že vcelku ochotně.
Cítila jsem se trapně: "Jé, děkuju, to jste hodní, on
nás muž musí každou chvilku dohnat, víte..." Ale brali to
jako povyražení.

I na kontrolách se k nám chovali vstřícně, dostali jsme
více pití, tatranek a bižuterních drobností, kluk byl asi
nejmladším účastníkem. V cíli, když jsme byli konečně
kompletní, pak na mě dokonce někdo volal: "Mladá pani,
tak se našel?" A já horlivě kývala.

(J. Kadlasová - Zatracené kyselo, 2015 Motto).