Babička nás se sestrou zapojovala do pomoci v kuchyni, jak se dalo. Vidím se, jak asi v pěti až šesti letech stojím na štokrdleti u plynového sporáku a pozoruju palačinku na pánvi, zda už zlátnou okraje. Pak volám na babičku, zaměstnanou právě něčím jiným, ať ji jde otočit. Později jsem směla sama ukrojit kousek tuku tzv. stoprocentního z velké bílé kostky v papíře se zeleným potiskem a hodit na pánev. Když se nalévalo těsto, mohla jsem pak i zakroužit trochu pánví, ale opatrně, spíš jsem ji jen nadzvedávala ze sporáku, držela jsem ji oběma rukama a sledovala, jak se spojují jednotlivé pramínky těsta do celistvé plochy, jak se v horkém tuku dělá z bublinek krajkový okraj. Držadlo pálilo, nebylo nijak izolované, muselo se obtočit utěrkou.
Předtím jsme jistě kvrdlaly těsto kvrdlačkou. V napnutých spojených dlaních se kvrdlačka jen míhala a těsto se našlehalo raz dva. Suroviny babička při své velkorysosti přidávala odhadem, ostatně měla letitou praxi. Vím, že za války dělala palačinky jen z vody a mouky a taky to šlo, byť se prý trochu trhaly…
Ke konci pečení jí těsto nabobtnalo a zhoustlo, tak přidala mléko či trochu vody, případně i cukru. Postupně se ze mě z hlídačky palačinek stala i obracečka a nalévačka, byla to pro mě činnost velmi zajímavá, zajímavější než si hrát s nádobíčkem. Neobešlo se to, myslím, bez nějaké menší popáleninky, jak jsem si neopatrně sáhla na pánev nebo tuk prsknul, ale nepamatuju, že by se z toho dělala věda - dnešní matky by asi dítě na stoličce u pánve s tukem nerozdejchaly :)
Hotové palačinky jsme mazaly džemem, výjimečně tvarohem a stáčely, cukrovaly navrch a po nějaké vydatnější polévce to bylo hlavní jídlo - určitě jsme jich snědli spoustu, dědeček třeba jich měl naskládán plný talíř, aspoň šest, my holky dvě tři. Jedly se příborem. Občas byly i palačinky se špenátem, ale na závěr musela být aspoň jedna sladká.
Žádné komentáře:
Okomentovat