Makovky

Recept pochází z rodinných archivů mé dlouholeté přítelkyně P. a jsem dodnes moc ráda, že se o toto rodinné stříbro podělila! Do svého repertoáru jsem ho zařadila již před nějakými pětadvaceti lety. Makovky zaujmou svým upřímným rustikálním vzhledem, hned víte, co čekat: jsou důkladné, bez nadbytečných ozdůbek, jen textura bochánků napovídá, že byly stvořeny přímo vařečkou. Mák je v zlatavě vypečeném těstě dobře patrný, jsou jednoduché na přípravu, trvanlivé, snášejí jakýkoli transport, přežijí i v kapse, hodí se do školy i na výlet, nejsou přeslazené jako kupované pečivo a bývaly i levné, což se nyní odvíjí od ceny máku .

Z celé dávky jich budou asi tak tři plechy, ale já se spokojila s polovičním množstvím, tedy půl kilem polohrubé mouky, 150g tuku (Hera), 1 vejcem, 100g cukru.

Těsto začínám v míse, kde nejdřív nechám změknout tuk. Místo Hery používám teď Zlatou Hanou.

Zapnu hned troubu na 200 stupňů, příprava netrvá nijak dlouho. Doporučuje se přidat do těsta i lžíci sádla pro větší vláčnost, tak je-li po ruce, šup tam s ním taky!

Klasicky smíchám tuk s cukrem a přidám vejce, pak mouku s půlkou prášku a celý mák - já dala do půlky asi 200g, do celé dávky se vejde jistě 300g, ale stačí i méně, podle chuti. Těsto zadělám mlékem, aby bylo husté tak akorát, tedy neteklo, ale ještě šlo zpracovávat vařečkou. Nalila jsem do půlky nejmíň čtvrtlitr.

A pak už na pečicí papír sázím vařečkou, případně i za pomoci lžíce, bochánky. Menší či větší, jak je ctěná libost, ale samozřejmě vždy přibližně stejně velké, aby se taky stejně pekly. Měly by chytnout pěknou zlatou barvu, pak je to ono.

Jsou výborné i vlažné, s mlékem, kakaem, čajem.

Zkusila jsem i všelijaké variace - jemnější s kouskem másla a vejcem navíc, vláčnější s rozinkami, jiné chutě s ořechy, vločkami, skořicí, jistě by se dalo vymyslet i něco jiného, ale to už nepůjde o makovky, ale třeba "lembas" Tak to dle Tolkiena nazval jednou potomek.