S dárky jsem si to pěkně zavařila!

Semtam nějakou tu marmeládu jsem už samozřejmě jako dárek použila, ale vzhledem k okolnostem jsem to letos pojala šířeji. Tedy zdálo se mi mnohem snazší a méně namáhavé věnovat dárkům trochu práce v kuchyni než bezvýsledně běhat po obchodech. O dárkách mám představy dosti vzdálené od představ obchodníků a hlavně ty tzv. drobnůstky, menší dárky pro radost, mi vždy dělají starosti. Snad něco zavařeného potěší každého.

Chtěla jsem udělat hlavně pomerančovou marmeládu, ta se dá vařit bez ohledu na sezónu. Koupím na ni bioplody, kdyby snad kůra někomu z příjemců vadila. Ve Sparu jsou k mání za cenu vcelku slušnou. V zimě bude dobrá varianta se zázvorem, trochu ostřejší. A další vánoční varianta byla se sušenými brusinkami. Vařila jsem několik várek a pokaždé to vypadalo jinak, někdy se i připalovalo, což se mi dříve ještě nestalo! Hustota marmelády se trochu lišila, ale přímou závislost se vzhledem pomerančů jsem nevypozorovala. Silnější kůra je ku prospěchu, ale pektin se zráním ovoce ubývá - jak poznat, zda není pomeranč přezrálý, to jsem zatím nevypátrala. Je jich spousta odrůd z mnoha koutů světa, tak budou zrát v různou dobu - aspoň těm podezřele vysušeným jsem se vyhnula.

Poodbně lemon curd se dá udělat kdykoli, když ho zasterilizuju, vydrží.

Dalším kandidátem byla švestková omáčka, tu jsem plánovala uvařit hned, jak budou švestky doma - ale nakonec jsem je musela dát k ledu a dodělat později, problém v tom nebyl žádný. Příprava je totiž velmi jednoduchá - rozvařené půlky švestek se promixují a ochutí solí, česnekem, pepřem, skořicí a čerstvým koriandrem.

Pečená dýně byla trochu náročnější, napoprvé jsem málo sterilovala, víčka mi nedržela a musela jsem to zopakovat. Půlhodinové zavařování už bylo bez problému.

Cibuláda, ta mi dává - deklamovala jsem si u toho. Vařila jsem ji totiž poprvé a ani jsem ji předtím nikde neochutnala. Recept byl kdysi i v Apetitu, najdete taky jeden zde a zde.

Zkusila jsem napoprvé menší várku cibulády asi z kila cibule, abych měla představu, jak to vlastně vůbec chutná a o co si to řekne...cibule se dusila, podle rad jsem kyselila a solila, no chuť se mi pořád nezdála, měkké to bylo, ale výsledek rozpačitý...tak jsem vše dala rozležet, že uvidím tak za dva týdny.

Směs v malé testovací skleničce měla barvu spíše nevábnou a chutnala dosti ostře, byla jsem zklamaná, co s tím? Po tomhle se nikdo zrovna neutluče - kde je chyba? Hledala jsem tedy ještě nějaké jiné recepty a dumala, jak cibuládu vylepšit. A helemese, s jablky? Že by jablka cibuli zjemnila? To je jednoduché, to bych mohla zkusit! Ještě jsem váhala nad dalšími možnostmi, které mne k tomu napadly, ale nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchost - podusím strouhané jablko a smíchám s hotovou cibuládou č. 1.

A výsledek mile překvapil! Už to chutnalo lépe, asi jsem to napoprvé s tou kyselostí i slaností přehnala. Že bych ještě přidala trochu karamelu jak pro chuť, tak pro barvu? Uvařila jsem si ho zvlášť, netrvá to dlouho - jen pozor při ředění upraženého cukru vodou, prská to!

Jak jsem míchala a ochutnávala, začínala mi cibuláda č. 2 víc a víc chutnat - je dost sladká, tak to asi bude už správně!

A mohla jsem se pustit do cibulády č. 3. Vzala jsem dobré čtyři kilogramy cibule, z toho jeden červené. Copak loupat, u toho jsem moc neslzela, i když mi to trvalo skoro tři čtvrtě hodiny. Ale kolečka jsem krouhala na struhadle na cca 3mm pěkně s rukama nataženýma co nejdál, na nose brýle (potápěčské ani svářečské to nebyly), neb takové množství cibule už má docela sílu. (A jedna rada od šéfkuchařů, jak krájet cibuli bez slzení? Krájet cibuli...)

Do dvou velkých železňáků jsem dala rozpustit celkem jedno máslo a ke každému přidala ještě pár lžic oleje. Pak jsem ty dvě hromady restovala, míchala a koukala, jak se rychle splaskávají...inu cibule, v malém to zná každý.

K tomu jsem nastrouhala šest jablek. Když už byla cibule znatelně změklá a zahnědlá, začala jsem kořenit: sůl, pepř, cukr, med, červené víno i vinný ocet, přidávat podle chuti. Výborné se mi zdálo to víno, ale zas jsem nechtěla přidávat příliš mnoho tekutiny. Jeden kastról byl v pohodě, druhý se začal připalovat a radši jsem ho vyměnila. Dusila jsem ještě nejméně hodinku, možná déle, dokud se šťáva trochu neodpařila. Nakonec jsem vše sesypala do jednoho kastrolu, naposledy dosolila a naplnila do menších vypařených skleniček. Na nabírání do těch menších mi dobře posloužila kuchyňská lopatka, kterou jinak nepoužívám. Skleničky jsem postavila na víčka, ale pak jsem se přece jen rozhodla je ještě sterilovat.

Cibuláda se podává k masu, uzeninám, sýrům.

Pod názvem Caramelized Onions se prodává i v M&S, složení je prakticky stejné, ale cibule je rozmixovaná. Hledala jsem jen v angličtině, ale odkazů je spousta, třeba tady.

Tohle je kompletní kolekce. Nejvíce starostí a shánění mi daly sklenice - nastřádat jich dost byl problém, koupit je neumím, neobjevila jsem žádný zdroj, jedině třetinky Omnia. Známé matky menších dětí jen mávly rukou, že do skleniček od výživ se už zavařovat nedá...V prosinci sehnat zavařovací víčka taky nejde, zachránila to nakonec moje vlastní matka, když někde při generálním úklidu v hlubinách skřínek ještě nějakou zapomenutou dvacítku víček vyštrachala...Příště se podle toho zařídím.

Etikety jsem udělala převážně barevné, ale i černobílé mají své kouzlo a vzhledem k pracnosti je asi budu preferovat...přilepila jsem je oboustrannou páskou "bez krycí pásky", víčko ozdobila textilem či ubrouskem, a ač jsem nakoupila různé stužky, nechala jsem je jen s barevně ladícími gumičkami.

Pokud by ještě někdo chtěl pár dárků zavařit, na cibuli, pomeranče či citróny je stále čas - a jestli máte mražené či sterilované půlky švestek, tak i na ty.

Co zavařeného chystáte nebo jste dostali vy?

Už přemýšlím, co z letošní nabídky zopakuji, co doplním a jak si včas nastřádám sklenice všech velikostí...Pár nových tipů už taky mám, ale pomerančová asi bude favorit.