Taková pořádná bramboračka...když jsem pročetla, jak ji vaří Anuše Kejřová, mohla jsem si jen poblahopřát k tomu, že ji dělám úplně stejně - nejspíš ale je to tak známý recept, že se s ním ztotožní většina.
Jenže jak známo, recept není všechno, tak se bramboračky různých rodin přece jen liší - množství a podíly jednotlivých druhů zelenin, jíška, tuk - úplná věda.
Ač jsem se na jejím vaření podílele už tak od pěti let, není výsledek vždy stejný. Jak dopadla tentokrát?
Dobré sušené houby zbarvily bramboračku pěkně dohněda. Samozřejmě jsem je předem namočila. Mrkev mám ráda na kolečka. Brambory a celer jsem pokrájela nadrobno, cibuli nechala vcelku, petržel většinou nedávám. Chybět nesmějí kuličky pepře, nového koření a bobkový list, sůl. A už se to vaří...
Do bramboračky musí přijít dobrá tmavší jíška, nejlépe ze sádla. Měla jsem už jíšku hotovou, tedy studenou, jen jsem ji rozředila horkou vodou. Pamatujete si už tu správnou mantru proti žmolkům, ne? Studená jíška - horká voda, horká jiška - studená voda.
Dávám ji do polévky včas, aby se provařila dřív, než se zelenina moc rozblemcá. Nakonec možno přidat rozmáčknutý česnek, něco zeleného, majoránku, případně kousek másla.
Bramboračka je skutečná žitá tradice, když se vaří stejně už nejméně sto let! Poprávu je i symbolem bezstarostného dětství, klidné domácké atmosféry a poctivého vaření .
A určitě nedá tolik práce, aby bylo nutno ji nahrazovat nějakou pytlíkovou směsí...pro správnou chuť musí jen být dostatek zeleniny, s jíškou však to není třeba přehánět.
Žádné komentáře:
Okomentovat