Mohla jsme chodit tak do druhé třídy, když jsem v zálesácké příručce z edice OKO objevila recept na žaludový dort. Důkladně jsem ho studovala a dlouho uchovávala, ale nejspíš naštěstí na něj nikdy nedošlo.
Žaludy i kaštany jsem na podzim milovala, ve Stromovce jich bývalo spousta a krásných. Se sestrou jsme je nadšeně sbíraly a doma jimi zdobily volná místa poliček a knihoven. Když oschly a nebyly už tak pěkné na pohled, občas z nich vylézali i pěkně tuční bílí červi, které jsme najednou objevily třeba na stropě! Nebo to celé zaplesnivělo a zahnilo…fuj!
"Co si to taháte domů, když to tady pak leží bez povšimnutí! Hned to vyhoďte - a ne abyste zas zvenku něco nanosily!" "Když ony jsou ty kaštánky a žaludy venku tak pěkný, lesklý…chtěly jsme dělat zvířátka. A žaludový dort a …" Všechno to hned letělo do popelnice a na ten dort jsem musela donést nové žaludy a začít je hned zpracovávat.
Měl být poskládán z několika placek vyrobených z mouky, na kterou se měly žaludy loupat, drtit, máčet dlouze v mnoha vodních lázních, aby se zbavily trpkosti, mlít na mouku a tvořit z ní jakési palačinky či oplatky a slepovat džemem. Dostala jsem se k první fázi, loupání a máčení žaludů, aspoň v malém množství. Beztak v misce vše záhy zahnilo, i když jsem vodu měnila podle návodu.
Další pokus mi už nedovolili: "Tak sis to vyzkoušela a vidíš, že je to kravina, kdoví, jestli to není jedovatý, a vůbec, vyhoď to konečně a dej s tím už pokoj!" Princip připomíná třeba korsické palačinky z kaštanové mouky, jak jsem zjistila po mnoha letech. Musela v tom být nějaká jiná zrada, kvůli které převzatá variace z americké lesní moudrosti nefungovala.
(ukázka z mojí připravované knihy vzpomínek na vaření Cukr na nitku)
Žádné komentáře:
Okomentovat