Za studií jsem s jedním hochem jezdila po dvě léta na chatu na Sedlčansku a samozřejmě jsem tam i vařila. Používali jsme dopravní prostředky rozmanité škály: dosluhující žuk, motorku 125, ba i služební tatru 613, zvanou papalášfároš. Jezdili s ní generálové, tedy generální ředitelé velkých podniků. Hoch ve funkci panského kočího sjezdil kde co. Dokonce se párkrát v té roli dostal i do vládní prodejny v Holešovicích. Prodávalo se tam luxusní zboží, zejména ze Západu, a to pouze vyvoleným. Přinesl mi odtamtud jablíčkový šampón, naprostý trhák, po kterém všichni toužili. Na výsluní zájmu se udržel dlouho. Moc mě po pár letech pobavilo, když se jeden stranovládní představitel vytahoval, jaký zájem má prohnilý Západ o naše jablka. Zapomněl dodat, že si je kupovali jen na tu kosmetickou vůni, jak se říkalo.
V chatě se topilo naftovými kamny, ale stál tam i sporák na dřevo. Ten jsme nikdy nepoužívali, jen vařič. Když tam náhodou jednou přijeli i hochovi rodiče, jen jsem koukala. Co byla pro něj nepředstavitelně složitá věc, tedy zapálit onen sporák, měla paní matka za pět minut, prostě vzala pár třísek a už to hřálo. Z tašky vytáhla zbytek uvařených brambor z domova, nastrouhala je, přidala vajíčko a mouku, zalovila v kapse pro pár švestek sebraných cestou u silnice a ve chvíli házela do vody švestkové knedlíky. To byl koncert! A ta ekonomika! Utkvělo mi to nezapomenutelně.
Dlužno podotknout, že tehdy pracovala v bufetu velké projektové firmy, kde byla velmi oblíbená, i když si přilepšovala třeba tím, že na hemenex použila vejce menší velikosti, než účtovala. Vidím tu ceduli: hemenex z vajec A, B, C a o desetníky jiné ceny - příklad šedé ekonomiky v sedmdesátých letech. Od této paní jsem se naučila ještě jednu věc, a to před vařením mléka vypláchnout hrnec studenou vodou. Funguje to.
Vařila jsem tam docela hodně, zatímco hoch pečoval o dopravní prostředek: opravoval žuka, myl tatru nebo něco montoval na motorce.
Vzpomínám na pstruhy, které jsme byli chytat do ruky - tedy já spíš přihlížela, byla to pro mě atrakce, ale on je uměl najít pod kameny v malém potůčku, skoro strouze, a chytit. Měli jsme jich asi šest a uložili jsme je večer vykuchané i s kastrólem ven, pěkně do chladu, že budou druhý den. Ráno tam nezůstalo nic! "Tys ty pstruhy někam přendal?" "Ne, copak tu nejsou? Hm… že by si udělali srandu kluci z vesnice?" Kluci to nebyli, zato kočky z okolí si pošmákly! Našli jsme pak kolem roztahané zbytky z jejich nóbl večeře.
Napodruhé jsme pstruhů už tolik neměli, ale kočkám jsme je už nenechali. Obyčejně opečení na másle byli vážně výborní (Cukr na nitku).
Žádné komentáře:
Okomentovat