Jak jsem pekla "velikonoční kůzle"

Divíte-li se těm uvozovkám, porozumíte později:)

Na Velikonoce jsem si už předem nakoupila jehněčí, které se objeví v prodeji už přece jen o něco častěji než třeba před třemi roky. Ale když jsem pak ještě ve čtvrtek uviděla u farmářského řeznictví nápis kůzlečí, jako zapálená kuchařka, objevující ráda polozapomenuté zvyky, jsem nemohla té nabídce odolat.

Vybírala jsem z vyložených "noh", poměrně velkých, tu menší - měla jsem obavu, abych nekoupila samou kost a taky aby zas noha nevážila (a nestála) příliš. Vybrala jsem jednu vhodnou, asi dvoukilovou plec, ta že se mi na plech vejde. Doma jsem ji odložila na balkon.

Věnovat jsem se jí začala v pátek navečír, že si ji nejprve předpeču. Kůzlečí, to je mladé maso, to musí být brzy, říkala jsem si, nahlédla pro jistotu do knih, kde se psalo - kůzlečí se peče jako jehněčí, ale je ještě křehčí, stačí pěkně polívat, nejlépe máslem, a nevysušit a nepřepéct! Končetina měla nějaký lůj, nepěkné šlašky, tak jsem ji pečlivě opižlávala, aby chuťově nebyla až tak výrazná. Nasolenou, podlitou a vůbec hezky vypravenou jsem ji přikryla dobře alobalem a poslala do trouby.

Pekla jsem dvě hodinky na 160 stupňů a podlévala, aby se tedy nevysušila. Nu, nikoho v širším okruhu nenechala na pochybách, že jde o nějakou kozu, či spíš kozlíka. Proto jsme k masu přidala i pár porcí kuřete, kdyby někdo z očekávaných hostí moc protestoval. Nijak daleko jsem se s pečínkou za tu dobu nedostala, maso vypadalo tuhé a šlachy teprve, vůbec jsem to nechápala - tohle že je křehké kůzlátko? Nechala jsem ji v troubě do vychladnutí a ráno zas odložila na balkon.

V den podávání, tedy o Boží hod velikonoční, jsem kůzlečí hned v devět opět strčila do trouby k dopečení.

Střídala jsem pečení s alobalem i bez, podlévání vodou a vínem, více rozmarýnu a česneku, ale koza odolávala. To už bylo jasné, že půjde o nějaký výběhový kus, nevím, nemám v tom dost zkušeností - jak poznat mladou a starou kozu (nebo spíš kozlíka), to jsem ve své "škole života" jako holka z města neprobírala...Nakonec jsem podávala jen pár méně tuhých kousků, co se daly vyříznout z vnitřních svalů, a zbytek porcí jsem pokryla kuřetem a nádivkou. Když tu pečeni uviděl syn, povídá mi hned náležitě blahosklonně: "No jo, to je nějaká stará koza, maminko...ty šlachy vidíš? " "Tak já ji zkusím udusit, no," pravila jsem odevzdaně a okrájela maso z kostí, málo ho nebylo, to ne, to jsem vybrala dobře.

Ale holt s tím kůzlečím mě nejspíš pěkně ošálili - dala jsem se zmást lákavou vidinou mladé pečínky, ne tak běžné, a nebyla dost ostražitá při nákupu. Nestalo se mi to tam poprvé - vždycky se pak nějakou dobu obchodu vyhýbám, než zase zapomenu...tak jsem se zařekla, že už nikdy.

Maso jsem potom dusila doměkka ještě tři hodiny! Chutnalo jako starý skopec, ač to je kozel nebo co.

Nebylo to tak špatné, při jídle odér už nevadí. Dokonce ani v té krabičce do práce! Ale mladé maso to tedy určitě nebylo.