Zbýval poslední den pečení, středa, a to opět s kamarádkami - na řadě byly slané rohlíčky a měla jsem v plánu upéci taky jednu slanou bábovku nebo přidat jednu várku hrudek se sušenými rajčaty a ještě trochu těch kokosek.
Ale ouha! Během noci se mi rozjela krční páteř a začalo mi být hůř a hůř, stejně jako naposledy v květnu: jak na kolotoči, ztráta rovnováhy, nausea, problém byl i otočit se na bok. Práce jsem nechtíc odložila, že do příchodu holek ještě poležím a že se to usadí, leč neusadilo ani s ortopedickým límcem: osoba blízká přišel dřív a dovezl mě k mudře, která mi dala injekce a další podpůrné prášky, ale i cesta byla hrozná...ležela jsem, bylo mi zle a nic jinýho mě moc nezajímalo!
Jedna věc přece: telefonát Romany Přidalové z Motta, který potvrdil, že druhý díl mých kuchařských vzpomínek opravdu vyjde, snad mohu prozradit, že v plánu je začátek příštího roku. Tak už se můžete začít těšit na Zatracené kyselo! Tu zprávu jsem dostala prakticky k narozeninám. Měla jsem pak zas o čem přemýšlet, ono to znamená sice i plno další práce, příprav, vymýšlení, starostí, ale hlavně radost.
Kamarádky se daly zatím do díla - podle mých sporých dálkových pokynů upatlaly v robotu dvě várky těsta celkem ze dvou kil mouky, vyválely dvacet placek a z každé umotaly osm rohlíčků... Vychytaly si dobu na pečení na 15 minut, pustily pro jistotu minutky a jely - občas mi přišly něco ukázat, jestli je to správně: Takhle vymačkat zelí? Ještě jedno přidat? Takhle tlustá placka? Jak zamotat? Aha, špičku dospod, vidíš, to je dobrý...a potírat stačí bílkem? Na kolik pečeš, kam to máme dávat...Tak ty jsi už jako opravdická spisovatelka? (No to nevím, ale píšu...) To abysme si považovaly, že ti pečem...
Poměr surovin na 160 rohlíčků:
těsto ze 2 kg hladké mouky, 4 balíčků droždí, 4 vajec, 1 kg tuku (půl másla a půl Hery), soli
náplň z 1,75 kg mletého masa a 2 kg kysaného zelí (4 sáčky, hodně vymačkat), 3-4 vajec, soli, pepře
Dálkový kurz jsme tedy zvládly, paštikou z lednice se kamarádky obsloužily samy a měly hotovo už v půl šesté. Plán byl jen díky jim splněn, tímto je tu ještě veřejně, ač anonymně chválím, byly holky skvělé!
Já si zatím nevesele malovala, jak bude svatba vypadat beze mě, ale aspoň to pečivo že tam pojede...a že snad postačí, i když jsem něco vynechala.
Osoba mě ošetřoval i další půlden, nemohla jsem si ani uvařit čaj. Trochu se to pak zlepšilo dík práškům a začínala jsem doufat, že bych přece mohla jet, tedy až v pátek místo plánovaného čtvrtka večer. Zabalit a vyžehlit mi zase přišla pomoci máti. Oba ještě poskládali do krabic a tašek pečiva, která čekala na zabalení. Fotogenická halda to nebyla a sama jsme nic fotit nedokázala, tak je to bez dokumentace.
Pro zásilku přijeli mladí, tvářili se dosti vážně, ale už jsem je trochu chlácholila, že snad to zvládnu, že v nejhorším se účastním jen obřadu a vynechám vše ostatní, budu ležet na pokoji... ale navečer jsem už věřila, že se to do rána ještě trochu zlepší. Ten den jsem měla v plánu různé zkrášlovací procedůry a přípravy, které jsem tedy vynechala, manikúru třeba. Nutné jsem chtěla stihnout ráno.
V pátek ráno, v den svatební, jsem vstávala v sedm hodin a cítila se trochu líp. S prášky a límcem jsem to zvládala, nasnídali jsme se, ale pořád jsem se točila. Vyjížděli jsme v devět hodin a byla jsem plus minus ležérně namalovaná a učesaná, šaty s sebou a nezapomněla jsem nic důležitýho, třeba půjčené perly a parfém, který mám od syna, docela stylový a moc příjemný, fajnový: Vanille Noire. Byla jsem připravená na vše, že uvidím podle situace, kolik toho dokážu absolvovat. Krásné počasí a oblíbená krajina mi zpříjemňovaly cestu...
Žádné komentáře:
Okomentovat