"Ať jsem tu knížku otevřela kdekoli, začetla jsem se a všechno sedělo...asi si ji koupím," překvapila mě předminulý týden jedna vzdálenější kolegyně, moje vrstevnice.
Tak to jsou ty nejlepší odměny pro nás, co už jsme něco vydaly. Mám zatím jen tu jednu, Cukr na nitku, ale letos přibude druhá, třetí už vzniká...už jsem dlouho nepřidala žádnou ukázku, tak při této příležitosti vybírám něco zimního s dědečkem:
Odpoledne jsme chodili na procházky po blízkém okolí i po Praze. Do šesti let jezdily tramvají dvě děti na jeden lístek, ale směly zabírat jen jedno místo. Na botách musely mít vlastní textilní návleky, aby neumazaly ostatní cestující. V starých dřevěných tramvajích se topit nedalo, v zimě v nich dost protahovalo. Průvodčí stál na plošině nebo procházel. Často nás strašil, že nám kleštičkami procvakne nos nebo ucho, jestli jsme zlobily.
Hodně jsme s dědečkem chodili pěšky, aspoň jednu cestu. Celá rodina se tomu smála, když jednou vyprávěl, že z nějaké procházky do města chtěl jít s náma na tramvaj, ale že to z té Kampy už nestálo za to - vždyť jen projít pod Letnou, kolem Dopravních podniků do Argentinské a jsme doma…měly jsme trénink.
S dědečkem jsme dělaly všechno - chodily na písek, houpaly se na dřevěných plošinových houpačkách, hrály kuličky, pouštěly vyrobené draky i se psaníčkem, sbíraly kaštany a žaludy na zvířátka. Taky nám četl pohádky a pověsti, nic současného, to se nedalo.
Bruslily jsme od tří let nejprve na šlajfkách, které se připevnily k obyčejným botám, pak na různých poděděných bruslích po předchozích generacích. Některé neměly zoubky ani vyztužený kotník a dost podkluzovaly a podvrkávaly se. Dědeček bruslil elegantně na černých jacksonech a uměl i nějaké figury, překládal dozadu a vytáčel kroužky. My se s tím dost mořily, nejdřív nás táhl a ukazoval kroky, vyžadovalo to dost trpělivosti. Učily jsme se i s rodiči, a tak nakonec to nějak šlo. Kluziště bývala na hřištích, bruslilo se ve Stromovce, na Staré říčce, V Libni, Bráníku, v zátokách či poldrech Vltavy, na jiných rybníkách v okolí Prahy, na "zimáku" na staré Štvanici. Umím překládat jen dopředu a jízdu vzad jsem se nikdy nenaučila. Výuku bruslení provázelo mnoho bolestivých pádů!
Sáňkovaly jsme rády s dědečkem a taky s rodiči, jen musel být svah pořádně uježděný - třeba na Rokosce, ve Stromovce i jinde, nejlépe v pěší vzdálenosti, aby se nemuselo se sáňkami do tramvaje. Učily jsme se rejdovat, brzdit, vyrovnávat náklony. Nebylo ještě silonové oblečení a boty do sněhu, tak se nesmělo tolik padat. To se dospělí na nás zlobili. Jak se boty nebo kalhoty promáčely, šlo se domů.
Ve Stromovce na svahu zvaném Na kolíkách jsem ale nikdy nesáňkovala. Byl hodně prudký, uježděný na led a obsadili ho starší kluci se svými tzv. boby, vyrobenými z prkýnek a starých bruslí. Pozorovali jsme je odspoda, jak se vrhají po břiše ze srázu a co všechno na těch svých pekelných strojích dovedou.
Během zimy jsme prolézali i muzea. Pamatuju velrybu v Národním, indiánské sušené hlavičky v Náprstkově, lokomotivy v Technickém. Před ním v sezóně fungoval i historický kolotoč, figury zvířat byly potažené pravou kůží a měly svá jména. Na tom jsme se svézt mohly, ale na pouť by s námi dědeček nikdy nešel. Vzal nás však jednou na Maroldovo panoráma - Bitvu u Lipan. (z Cukru na Nitku, viz odkaz vlevo).
S dědečkem jsme dělaly všechno - chodily na písek, houpaly se na dřevěných plošinových houpačkách, hrály kuličky, pouštěly vyrobené draky i se psaníčkem, sbíraly kaštany a žaludy na zvířátka. Taky nám četl pohádky a pověsti, nic současného, to se nedalo.
Bruslily jsme od tří let nejprve na šlajfkách, které se připevnily k obyčejným botám, pak na různých poděděných bruslích po předchozích generacích. Některé neměly zoubky ani vyztužený kotník a dost podkluzovaly a podvrkávaly se. Dědeček bruslil elegantně na černých jacksonech a uměl i nějaké figury, překládal dozadu a vytáčel kroužky. My se s tím dost mořily, nejdřív nás táhl a ukazoval kroky, vyžadovalo to dost trpělivosti. Učily jsme se i s rodiči, a tak nakonec to nějak šlo. Kluziště bývala na hřištích, bruslilo se ve Stromovce, na Staré říčce, V Libni, Bráníku, v zátokách či poldrech Vltavy, na jiných rybníkách v okolí Prahy, na "zimáku" na staré Štvanici. Umím překládat jen dopředu a jízdu vzad jsem se nikdy nenaučila. Výuku bruslení provázelo mnoho bolestivých pádů!
Sáňkovaly jsme rády s dědečkem a taky s rodiči, jen musel být svah pořádně uježděný - třeba na Rokosce, ve Stromovce i jinde, nejlépe v pěší vzdálenosti, aby se nemuselo se sáňkami do tramvaje. Učily jsme se rejdovat, brzdit, vyrovnávat náklony. Nebylo ještě silonové oblečení a boty do sněhu, tak se nesmělo tolik padat. To se dospělí na nás zlobili. Jak se boty nebo kalhoty promáčely, šlo se domů.
Ve Stromovce na svahu zvaném Na kolíkách jsem ale nikdy nesáňkovala. Byl hodně prudký, uježděný na led a obsadili ho starší kluci se svými tzv. boby, vyrobenými z prkýnek a starých bruslí. Pozorovali jsme je odspoda, jak se vrhají po břiše ze srázu a co všechno na těch svých pekelných strojích dovedou.
Během zimy jsme prolézali i muzea. Pamatuju velrybu v Národním, indiánské sušené hlavičky v Náprstkově, lokomotivy v Technickém. Před ním v sezóně fungoval i historický kolotoč, figury zvířat byly potažené pravou kůží a měly svá jména. Na tom jsme se svézt mohly, ale na pouť by s námi dědeček nikdy nešel. Vzal nás však jednou na Maroldovo panoráma - Bitvu u Lipan. (z Cukru na Nitku, viz odkaz vlevo).
K zimnímu počasí v masopustu patří vydatnější jídla, už jsem z těch typičtejších upekla koleno syrové s hořčicí a zeleninou, i uzené se zelím i černou omáčkou, krkovici s fazolemi a rajčaty, zcela nefotogenický segedin s domácím knedlíkem, kapustičky se slaninou či bramboráky.
Z tropických plodů jsem použila pomeranče na zásobu marmelády a avokáda na zmrzlinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat