Na nový článek hledám pořád čas a síly, ale mám solidní výmluvu: dělala jsem korektury své další knížky Zatracené kyselo a nějaké práce kolem mě ještě čekají.
...a uvařila jsem své první kyselo z kupovaného pekárenského kvásku.
To pro mě jako přivandrovalce představovalo dlouho zcela tajemnou věc, o níž jsem se dozvídala jen útržky, jako by ji domácí tajili - jen v několika obchodech bylo u pultu s lahůdkami občas vidět velké kelímky záhadného obsahu s papírem připlácnutým navrch. Prodavač to celé ještě zabalil do dalšího papíru. A taky byl kvásek hned pryč, než jste přišli na řadu, a vy jste zas nevěděli, co to tam vlastně bylo. Kdo věděl, měl jasno, ale popisky a návody u toho nebyly.
Ten polotajemný stav trvá dodnes, sice se někdy kvásek prodává u pečiva zabalený v mikrotenovém sáčku, ale opět bez dalších vysvětlivek. Podle nedávné zkušenosti se dá koupit dokonce v květinářství!
Postupně jsem pátráním u domorodců zjistila, o co v případě "kyselo" jde. V kuchařských knihách jsem tehdy nepochodila. Moje nejbližší sousedka a kamarádka, ač rodilá horalka, prostě kyselo neměla ráda, a tak o něm mluvila s despektem a vágně. V dětství ho totiž musela jíst nejméně jednou za dva týdny, tak ji už nelákalo. Ani jsem ho nemohla nikde ochutnat, většina známých se na Sever též přistěhovala, včetně mužovy rodiny. Vyptávala jsem se i kolegů ve škole.
Ale dozvěděla jsem se zas jen něco: "Kyselo neni špatný, když je dobrejch brambor, trochu libečku, nebo aspoň houba…"
Nebo od mladé kolegyně z Podkrkonoší: "No, jako polívka to není, je to spíš jídlo. Mamča po kyselu vždycky ještě vařila knedlíky plněný jabkama, tak si to z dětství pamatuju. To víš, já se o vaření nezajímala - ty se máš, že umíš vařit," povzdechla si.
Po Cukru na nitku, ve kterém jsem vzpomínala hlavně na své kuchařké začátky s babičkou i matkou, se místo děje přesouvá na sever a do vlastní samostatné domácnosti 80. let, doby pomazánek a levných pokrmů. Jaká propast tehdy zela mezi nimi a nejprostšími kulinářskými zážitky z prvních cest na vysněný Západ! Vyprávění provázejí recepty osvědčené a vylepšené, přitom snadno proveditelné a dostupné.
Totiž původně jsem je v Cukru vnímala jen jako ilustraci doby a překvapilo mě, že mnoho čtenářů/ek podle nich skutečně i dnes vaří. Připomínají jim totiž kuchyni jejich dětství. A dnešní třicátníci zase najdou svoje oblíbená jídla v Kyselu...
Kniha vyjde na konci listopadu v Mottu (Albatros media).
Kvásek si pořád kupuju na Severu a z toho letošního jsem zase začala péci pravidelněji chleba, na kyselo nemám zatím žádnou houbu!
Další věc, která si žádá více mé pozornosti krom běžných povinností, je listopadový Restaurant Day (21. 11.) Už jsme pořádali jeden před rokem a jeden v květnu. Komunikace na FB, stránky, info, podklady na plakáty a taky příprava vlastního menu nějaký čas spotřebuje. Zatím váhám mezi několika variantami, ještě nejsem rozhodnutá, ale něco do skleniček bych potřebovala "nacpat" co nejdříve!
Ani nemluvím o tom, co všechno jsem už musela vynechat, holt se všechno nedá. A co vy, stihli jste už lajkovat stránku Vilemínina zátiší na FB? Díky.
Žádné komentáře:
Okomentovat