Inspirací pro nové chutě v kuchyni jsou stále častěji exotická jídla ze zemí hodně vzdálených.
Ty jsem sice nikdy nenavštívila, to mě ani neláká, ale autentické restaurace jsou i u nás, tak si jeden může udělat představu, jak má jídlo vypadat a chutnat, pokud ho chce připravit doma.
Receptů je i plný net, na jejich vyluštění není třeba kdovíjakých jazykových znalostí, navíc jsou už i fotky a videa. Jde spíš o rychlovky, a to je mezi mladšími generacemi populární.
Nezdá se mi moc spolehlivé něco vařit jen podle receptu, když nevím, jaký má být výsledek. Když vzpomenu, jak jsem se pokoušela vařit podle čínské kuchařky Počítání nudliček v jarní polévce (najdete v Cukru na nitku, počátek 70. let)! Vše se něčím nahrazovalo a krom vyprávění vyvolených, kteří někdy navštívili známou čínskou restauraci ve Vodičkově ulici, jsme neměli o daném jídle žádnou konkrétní představu!
Pro mě to má ještě háček často v přílišné pálivosti originálu. Příliš ostré pokrmy nepozřu, a nejsem u stolu sama. Ani kvalitní restaurace na tom moc nemění. Domácí příprava s nějakým omezením je tedy řešením, i tak přinese nové kombinace chutí do převládajícího stylu.
Můžete si najít i takové recepty, ke kterým nepotřebujete spousty později nevyužitelných ingrediencí...třeba dárek v podobě řas Nori jsem tak dlouho odkládala, až si na něm pochutnali moli. Občas totiž někoho napadne, že mi nějakou takovou surovinou udělá radost, ale ne vždy to vyjde.
Impulsem pro první exotiku bylo kokosové mléko a bambus, obojí s procházející dobou spotřeby :)...samozřejmě byly úplně v pořádku, zakonzervované, tak jsem obé zkombinovala do kuřecího curry, upraveného podle thajského receptu. Kuřecí maso na nudličky jsem opekla na oleji a cibuli, přidala kousek zázvoru, mírně kari koření (pálivá červená curry pasta v orig.), pepře a soli a orestovala další zeleninu: červenou papriku, mrkev, bambus (stačí prý i cuketa nebo hrášek). Podusila jsem, zalila kokosovým mlékem, dochutila sójovkou a posypala zelenou petrželí. Hodí se rýže, my měli s dlouhými nudlemi, chuť mírně pálivá, lehce exotická, šlo to.
(Moje foto se nedochovalo - tak jedno volně dostupné, přibližně vypadající)
Pak se mi zalíbilo pro svou jednoduchost ve Zdenkově akademii vepřové sweet and sour. Tuhle směs od UB jsme si v devadesátkách rádi kupovali, ale je snadné si ji připravit doma, když tedy jste právě koupili ananas. Stačí tak čtvrtka malého ananasu na 4 porce z 500 g vepřového plecka. Nakrájela jsem na kostky (stačí menší, tak 1,5 cm), naložila do směsi sójovky, vejce a škrobu a nechala stát (i do druhého dne). Pak jsem maso v dostatečném množsví oleje orestovla dohněda a vyndala, oleje většinu slila a na zbylém restovala zeleninu: jednu cibuli, tak dvě mrkve, 1-2 papriky, 2 stroužky česneku. Přidala jsem lžíci cukru, trochu sójovky, octa, 2 lžíce protlaku (můžou být i sekaná rajčata) a ananas. Maso jsem vrátila do zeleniny a už to prakticky bylo, trochu jsem přislazovala a přisolovala, kvůli sójovce až na konec. Pochutnali jsme si, i vnučka ochutnala. Jen příště dám zeleniny ještě více.
Do třetice exotiky se mi dostalo zajímavého pozvání do japonské restaurace. A ne jen tak ledajaké, a hned na degustační menu. Hiro v Dejvicích se prezentuje jako autentická japonská restaurace zaměřená na japonské grilované maso yakiniku.
Vestavěné grily umožní přípravu masa přímo na stole. O autentičnosti restaurace prý svědčí, že ji navštěvují i v Praze žijící Japonci, mezi přítomnými hosty určitě převládali. Krom napařených ručníčků či hůlek jsme byli vybaveni i jednorázovými zástěrkami, gril může prskat. Měli je na sobě všichni.
Smršť chodů začala dýňovou polévkou méně výrazné chuti, ale dobrou. Následovaly rybí předkrmy, rolka lososová a tuňáková. Omáčky k dochucení v několika miskách byly určené ke všem chodům, sezamová, sójová světlá a tmavá, chili. Umně naaranžované plátečky masa, pocházejícího z různých dálav, zahrnovaly i hovězí jazyk nebo kachní prsíčka. Doplňovaly je kousky hub, zeleniny, ale i salát kimchi a miska rýže. Nechali jsme se obsuhovat, dali si vysvětlit, co je co, něco nastudovali v jídelním lístku. Chutnalo to výborně.
Exkluzivní masa většinou v tenkých plátcích byla vždy něčím doplněna a umně naaranžována na naše talířky.
Menu končilo jakubkami s houbami na lasturách. Závěrečný cheesecake jsme doprovodili kávou, jinak jsme popíjeli čaj a trochu rýžového vína.
Dohromady to dělalo pěknou porci. Nejsem expert na japonskou kuchyni, ale na všem jsem si pochutnala, však šlo o výjimečné suroviny. Jen jakubky se mi zdály trochu moc gumové. Krom kimchi a jedné omáčky nic nadmíru pálivé nebylo, to jsem ocenila. Z nabízeného menu bych si dokázala vybrat. Inspirací pro domácí kuchyni by mohl být krom polévky a kimchi třeba grilovaný jazyk. Více pěkných fotek vč. interiéru najdete na webu restaurace, odkaz výše, nehodilo se moc fotit.
Žádné komentáře:
Okomentovat