Jak vaří mladá rodina

Ve funkci pratety jsem hlídala v spřízněné rodině během prázdnin a bylo to pro mě zajímavé nakouknutí do praxe mladé domácnosti na venkově. Tedy oba rodiče jsou zaměstnaní, dojíždějí, v místě samém není žádný obchod, restaurace ani hospoda. Nemají žádné hospodářství, užitnou zahrádku teprve plánují.

Přivezla jsem proto i nějaká jídla s sebou. Třeba chlazený losos je i v okolních městech běžně nedostupný, to jsem už zjistila, že může být vítaným dárkem. Ale zas rodina může zajet do německého hypáče za blízkými hranicemi, kde pořídí za ceny, nižší než ve stejném řetězci u nás, kvalitnější zboží.

Hlavním jídlem dne je večeře kolem půl sedmé, aby se u stolu mohla sejít celá rodina. V neděli byla klasika, dobře pečené vepřo s domácím bramborovým knedlíkem a špenátem. V pondělí jsme uchystali lososa s bramborem a salátem, i děti ho s nadšením jedly. Následovaly lasagne s rajčaty, které nevařím, neb se mi to zdá moc pracné, ale se zájmem jsem přihlížela.

Vybraný recept vyžaduje hodně rajčatové omáčky, suché lasagne a žádný bešamel. Do pekáče se vrství omáčka, ragú z mletého masa, lasagne a strouhaný sýr, navrch se dává na omáčku s masem již jen sýr, a to plátkový. Aspoň takhle si to neteř zracionalizovala. Celek byl chuťově vyvážený, oreganem ochucený.

Čočka s uzenými žebry, okurkou i červenou řepou u dětí až takový úspěch neměla, ale jakžtakž ji snědly. Líbilo se mi, že i v tomto případě odcházely od stolu s formulí: Děkujeme, maminko, bylo to moc výborný! Takhle si přetvořily, co říká táta, no a krom té roztomilosti je to určitě dobrý vklad do života!

Zato se těšily na "indočínu", jak hromadně pojmenovávají indické a čínské pokrmy, které hospodyňka vaří pro zábavu a při kterých využije plno koření. Děti rády pojedí hůlkami kousky okořeněného masa se zeleninou a rýží.

K obědům jsme měli i nějaký zbytek, jednou zase všem táta přinesl čerstvou pizzu z dobrého pizzařství poblíž. Vařila jsem brokolicovou polévku se smetanou, jogurtové lívance nebo mrkvový salát s grepem a jablkem k svačině. Ten jsem pro velký úspěch musela ještě další den zopakovat - překvapilo mě, že děti akceptovaly i lehce hořkou chuť, bylo to pro ně něco nového. Dvakrát byl i domácí koláč s ovocem. Pečou se tu i různé cheesecaky, ne moc tučné. Děti po jídle, tedy snědeném beze zbytku, vyžadují bonbón - ale dostanou jen jeden. Pijí hodně, převážně vodu se šťávou, domácí i kupovanou, ředěné džusy. Zatím snídají kinder řez, ale myslím, že brzy budou vyžadovat něco podstatnějšího. Když jsme jednou dělali pro všechny míchaná vajíčka, ač byli kluci po snídani, dali si s chutí taky. Dospělí si zase potrpí na silnou, čerstvě praženou kávu z "parní" moka konvičky.

Oceňuju, že se v domácnosti vaří opravdická jídla. Všichni umějí jíst docela pestře, děti se to učí i o dovolené. Začínají i s pomáháním, nejraději asi vykrajují a zdobí cukroví. Myslím, že je to fajn.

V Alcronu

Za lakonickým názvem se skrývá dlouho připravovaná návštěva naší přední restaurace v rámci Maurerova Grand restaurant festivalu. Idea je taková: přihlášené restaurace podle svých podmínek připraví festivalové menu za stejnou festivalovou cenu a poskytnou místa k rezervování. Účastníci si vyberou termín, uhradí částku předem, a mají tak možnost ochutnat luxusní delikatesy v těch nejlépe hodnocených restauracích.

obr. z galerie Alcron

My si letos vybrali Alcron s šéfkuchařem Romanem Paulusem, držitelem michelinské hvězdy, abychom zažili tu absolutní oceňovanou gastronomickou špičku. Místa jsme rezervovali hned po zveřejnění 2. prosince a za půl dne již nebylo snadné si vybrat nějaký vhodný termín, víkendové byly obsazené ihned. Získali jsme jeden pátek od 17,30. Degustace trvá 90 minut.

Prostředí hotelu z 30. let je nevtíravě luxusní, nedávno stylově zrekonstruované. Byli jsme uvedeni na místa a několik číšníků se nám věnovalo celou dobu večeře. Představovali nám podrobně jednotlivé chody, vypočítávali všechny ingredience, popisovali i podávaná vína. Večeře ovšem nebyla o množství, ale ochutnali jsme vybrané kombinace kvalitních surovin v moderní a přitažlivé podobě. Prostřeno bylo jako na obrázku včetně založeného talířku s ubrouskem na pečivo.

Degustační menu obsahovalo jako předkrm tuňákové sashimi s červenou řepou a tapiokou- tenký plátek syrového japonského tuňáka, obložený zeleninou. Velmi mě pobavily i tři sněhové řepné pusinky velikosti lentilky, které pokrm zdobily, nebo dva druhy ochucené majonézy ve formě tří barevných teček, na které číšník upozorňoval zvlášť...

K předkrmu se podával výběr zajímavého pečiva, každý z nich nám číšník extra popsal: rolka se sušenými rajčaty, sezamová a celozrnná bagetka, dýňový chléb, parmazánový bochánek, klasická banketka. K nim jsme si mohli vybrat z několika druhů ochucených francouzských másel, podávaných na vychlazeném kameni. Parmazánový bochánek mi chutal nejvíc, na obrázku ještě dýňový chléb. K předkrmu se naléval francouzský bílý sauvignon.

Následoval pomalu pečený srnčí hřbet na kaštanovém pyré s perníkovým knedlíkem, zeleninovým ragú a rakytníkovým želé. K lahodnému masu se ještě nabízela brusinková omáčka a chutnalo vše výborně. O francouzském červeném víně, původem z Languedocu, jsem si už víc nezapamatovala. Protože nás u stolu bylo více, co jsme se aspoň trochu učili francouzsky, úsměv v nás vyvolala servírčina výslovnost: "apelejšn kontrol".

Ten perníkový knedlík byl perníkem jen poprášený, sám byl spíš krupicovotvarohový. Původní obava spolustolovníků, že bude moc sladký, se tak nenaplnila.

Menu zakončil dezert v podobě cheesecaku s jahodovou zmrzlinou, doplněného čokoládou, karamelem a mátou. K němu opět sauvignon, ale domácí a o něco sladší.

I šéfkuchař přišel k našemu stolu, aby se ujistil, že nám chutnalo. Vše jsme decentně pochválili. V příjemném prostředí to byl výjimečný gastronomický zážitek. Pro mě má i tu cenu, že jsem získala nové měřítko, i když do restaurací na této "letové hladině" nebudu nikdy chodit běžně. Avšak láká třeba víkendový brunch nebo nabízené kuchařské kurzy, to bych si ráda někdy dopřála.

Kulinární výlet

Ještě se chci vrátit k jednomu výletu ze samého konce září, když už nám ten podzim tak neslavně smogově končí.

To byl asi poslední teplý víkend, ještě se dalo sedět venku.

Nebyla jsem na kdovíjak exotických místech, ale zdá se, že už tak nějak udělám kulinární výlet ze všeho...a na Kokořínsku už jich bude díky kamarádce série.

Začalo to výpravou na houby, a ač houbařů chodily průvody, přece mě zavedla na místa, kde jsme něco našly. Zprvu to vypadalo jen na holubinky, pýchavky a fialové rudočechratky, až pak se objevila i nějaká růžovka a sem tam hříbek či kozák, nakonec pěkná úrodička klouzků borových. Letos jsem moc hub nepotkala, tak mě tahle úroda moc potěšila.

Při vyjížďce do okolí jsme chtěly poobědvat v hospodě ve Vysoké, kde vloni působila sympatická mladá rodina. Obsluhující nám vysvětlila, že bychom dlouho čekaly a vpodstatě nás poslala pryč. Hm. Dozvěděly jsme se pak z jiných zdrojů, že s hospodou to jde od 10 k 5, a to kvůli tomu, že hospodský se zakoukal do mladice, ženu s dítětem odehnal a nikdo mu tam nechodí, neb lidi s tím nesouhlasí - no úplné venkovské drama!

Vedlejší statek je však nově a citlivě zrekonstruován na "dům řemesel Arcadis", kde krom řemesel výtvarných má místo i třeba cukrařina. Za partou nadšenců stojí Jaroslav Kroužek, úspěšný podnikatel v cestovním ruchu v okolí (hotel Kokořín, Roubenka Truskavna aj.). Podle toho, co se mi podařilo "vygůglovat", je to člověk mnoha talentů, viz zde.

V areálu ještě nebylo vše hotové, ale provoz běžel - kavárna i cukrárna, otevřená galerie v sýpce. Výroba vlastních lahůdek i zákusků z části probíhá na místě, nabízely se i vynikající houstičky a domácí sekaná. To nám tedy k jídlu stačilo, zvlášť s dobrou kávou a pralinkami vlastní výroby. Myslím výroby na místě, ne našima rukama, i když právě i takový kurz se zde chystá.

Prostředí kombinuje původní prvky s jednoduchými nápady, třeba naaranžované dýně úžasně oživily dosud neupravená zákoutí, pozinkované škopíky místo umyvadel podtrhovaly autentičnost prostředí. Okenní i jiné rámy zas byly natřené na světle modrý odstín. Výstava z minulosti statku a okolí ukazovala i všelijaké nalezené půdní poklady, staré fotografie i školní vysvědčení, prehistorická rádia, mapy i lyže.

Podnik má otevřeno denně, tak jsme mu přály hodně hostů - zatím běžel teprve dva týdny a zájem už prý je. Jistě to ještě někdy zkontrolujeme!

Pak už jsme se vrátily do kamarádčina rajónu a nasbíraly čekající plodiny - fialové fazolové lusky a žluté maliny a ještě jsme si mohly vychutnat pěkné posezení na zahradě s šumivým vínem, než sluníčko zapadlo.

Obrázky hub jsem někde prošustrovala, ale nebylo jich tak málo. Lusky po uvaření zezelenají a původně bílé fazole uvnitř naopak získají fialový nádech. Ještě pořád se daly jíst celé, jen jsem musela pečlivě oloupat postranní tuhá vlákna.

Maliny byly báječné a zdravé, ale než jsem stačila vymyslet, co z nich připravit za dezert, byly snědeny.

Z hub jsem uvařila omáčku a klouzky jsem naložila do octového nálevu. Budou v zimě připomínkou zajímavého a pohodového výletního dne.

Po pražsku

Kdo čte zdejší články pečlivěji, už se o cizozemské návštěvě dozvěděl. Velké večeři předcházely i dva dny, které jsme měly s kamarádkou pro sebe a samozřejmě krom pražských pamětihodností i jiných zajímavostí jsme musely něco sníst - sem tam doma (to jsem měla připravenou vajíčkovou pomazánku a dobrý chléb, mrkvový koláč (rcp bude), dušené hovězí na hořčici a k dispozici byly samozřejmě i další potraviny) anebo venku. Není tolik času, aby se vysedávalo v hospodách dvakrát denně, to stačí jednou a podruhé si dát něco menšího.

Zajímavý je postoj obecného západního cizozemce k cenám. Ač v přepočtu jsou pro něj naše ceny pořád velmi výhodné, zajímá se o obvyklou cenovou hladinu a není nikterak zvědav na předražené ceny jen proto, že na to má. To taky na rozdíl od cizozemců ze strany východní nedává najevo a nepotřebuje se předvádět. Peníze vydává uvážlivě.

V roli turistky jsem shrnula svoje dojmy z navštívených stravovacích zařízení.

Při programu, který by se zdál nezasvěceným poněkud kuriózní, jsme zavítaly nejprve do holešovické tržnice - mám to víceméně z ruky, a tak jsem využila možnosti podívat se konečně i na halu 22 s ovocem a zeleninou. Vypadala v tu teplou zářijovou sobotu překrásně, nabídka všeho zboží byla bohatá a opravdu bych si tu vybrala ohromný nákup. Koupily jsme si jen pro chuť pár švestek.

Pokračovaly jsme k oblíbenému stánku s bramborákem, pro návštěvu hlavním lákadlem - bramborák je velký a dozlatova smažený, mohl by být však propečenější, což obsluha nestíhala vzhledem k velkému zájmu. Ale kamarádce jako připomínka dětství chutnal výborně, tak to je hlavní.

Oklikou jsme dojely do Stromovky - velkou atrakcí bylo "převlékání" tramvaje, prostě změnila číslo za jízdy. Neuvěřitelné. U Šlechtovky je provizorní zahradní restaurace, na niž je navázána řada dalších aktivit, ale budova sama jen namalovaná. Víc aktuálních informací o rekonstrukci jsem nenašla. Jako dítě jsem tu jednou s rodiči byla na obědě, pamatuju matně na malovaný strop - Navrátilovy fresky.

Vozovna vypadala zajímavě, ale bylo zde plno a na pražená masa jsme neměly chuť. Pak jsme prošly až na Letnou a mohly zajít do kavárny Alchymista, kde jsem konečně i já zažila otevřenou zahrádku, překrásně upravenou, s mnoha oddělenými zónami - skutečně výjimečnou oázu.

Káva je tu dobrá a nabídka zákusků rozmanitá, zajímavé jsou i retro prvky, třeba kuchyňské nádobí ve vitrinách. Odpočinek jsme tu strávily velice příjemně.

A jako další vzpomínku jsme si na večeři nakoupily čerstvé chlebíčky od Hájka, velmi vyhovující, převážně klasické, i když ten s kachním masem a pomerančem nebyl vůbec špatný.

Další den jsme se po poledni dostaly na Nový Svět, kde jsme zkusily Zlatou hrušku. Měla jsem o ní neurčité reference - že výborná, ale ceny jsou vyšší. To bylo zařízení trochu moc na oko, i když prostředí je výjimečné. Ale když už jsme tam byly, něco jsme si objednaly. Staročeská paštika s brusinkami vypadala domácí, hrubší struktury a dobře ochucená, leč slanější. To asi byla obecná vlastnost, protože i moje cibulačka, jinak dosti dobrá, obsahovala soli přesmíru. Původní záměr, že to tady zkusíme, zda sem vzít i větší skupinu na večeři, jsme tedy zavrhly.

Odpolední dezerty v Imperialu, který svým interiérem návštěvu oslnil, nezklamaly. Ze všech zmíněných podniků se obsluha chovala nejprofesionálněji. Imperial je zařazen mezi nejkrásnějšími světovými kavárnami v jedné prezentaci, šířené mailem, i proto ho chtěla kamarádka navštívit.

K večeřím s celou skupinou rodinných příslušníků a přátel se všem letos zalíbilo u Mlsnýho kocoura na Míráku, kde jim chutnalo jídlo i pivo a nebylo to daleko od hotelu. Takový styl nekuřácké restaurace jim vyhovoval po všech stránkách. Sama jsem tam jedla velmi dobré osso buco a i další pokrmy, které jsem viděla, působily dobře. Podobně to působilo u Staroměstské v hospodě U knihovny, ale tam jídlo nedopadlo tak dobře. Působilo trochu nudně, bez nápadu. Asi byl jiný kuchař, protože při předchozí návštěvě cca před půl rokem se nabízela zajímavější jídla a chutněji připravená.

Výběr byl ovlivněn dalším programem a taky teplým počasím. Viděla jsem cestou i další restaurace, které by možná stály za návštěvu, ale více takových, co právě nelákaly - když mám od prvního pohledu pocit, že místo útoku na chuťové buňky mě čeká spíš útok na peněženku, že prostředí nevypadá zrovna moc čistě a obsluha přívětivě, je nejlepší jít o dům dál, a to někdy doslova.

Aktuálně: Líbí se vám můj blog? Dejte mu hlas v soutěži o Blog roku zde (ankteta za článkem) až do 21. 10.

Z dovolené

Aktuálně: Líbí se vám můj blog? Dejte mu hlas v soutěži o Blog roku zde (ankteta za článkem) až do 21. 10.

Nechci popírat, že jsem měla dovolenou a že jsme i na dovolené jedli a trochu jsem i vařila. Bylo to v první půlce srpna již tradičně v Jizerkách, kam zkrátka aspoň jednou za rok musím.

Tedy nestojí všechno vaření za řeč, ale něco se najde. Na salát si beru zálivku připravenou předem doma, je to pohodlné.

Hub bylo letos pramálo, našla jsem jich pár, tak akorát na polévku. No jo, na polévku, když s tím moc nepočítáte... naštěstí polévka nepotřebuje mnoho, tak jsem to dala dohromady: nejdřív jsem dala vařit pár brambor pokrájených na malé kousky, aby se i trochu ovařily a polévku zahustily. Vodu jsem osolila. K bramborám jsem poté přidala celou cibuli a misku pokrájených hub a vše připepřila, další koření jsem neměla. Polévku jsem naředila mlékem, a to bylo vše - nejlepší byla třetí den.

Pak ještě jsem při cestě do města koupila kuřecí maso, pórek a žampiony a ze všeho udělala dosti dobrý pokrm s rýží ze sáčku.

Další jídla už nejsou nijak výjimečná: druhá troška hub ochutila těstoviny, opečená cuketa s rajčaty taky. Na začátek jsme měli holandské řízky z domova s bramborem.

Z hospod zaujal nejprve hotel Savoy v Josefáči. Hotel je trochu stranou, za obecním úřadem. Přilákala mě nabídka na tabuli před vchodem - jehněčí kolínko se špenátem. Uvnitř je vše už dosti pěkně zrekonstruované, zvenčí ještě nikoli. Nábytek TON, dlažba, pěkný výčepní pult - trochu moc umělých kytek na můj vkus, ale zato bytelný krb.

Jehněčí kolínko se jen rozpadalo, bylo přitom šťavnaté, škoda jen "klasického" zahuštěného špenátového protlaku a napařených bramborových knedlíků. Vzhledem k ceně však vynikající. I druhé jídlo, špíz dle vrchního, chutnalo dobře, obsahovalo trojí maso s barevnou zeleninou napíchanou na jehle. Inzerovaný točený černý Kozel nebyl, ale piju pivo tak zřídka, že jsem neměla nic ani proti lahvovému.

Podnik si své hosty teprve hledá. Vrchní si postěžoval, když jsem mu chválila zařízení, že je málo hostů. Během naší návštěvy dorazily další dvě skupinky turistů, tak snad tak zle nebude. Ostatně pečená kachna již ten den byla vyprodaná.

Druhá hospodská návštěva byla delší dobu připravovaná - konečně jsem zjistila, jak se věci mají, totiž že náš oblíbený kuchař z Šámalky předal podnik mladší generaci a zařídil si svou hospodu v Liberci - Kunraticích. Vše se dozvíte na stránkách hospody U Poláků.

My si vybrali návštěvu po jedné hodině a viděli jsme to přeplněné parkoviště i plný lokál, který se teprve kolem druhé uvolnil. Vaří se tu dobrá česká jídla, i docela obyčejná. Nabídka v poledne představuje několik hotovek včetně nějakého sladkého pokrmu a tzv. polední minutky, které jsou menší - ze 100 g masa. Večer se nabídka liší.

Zvolili jsme prověřenou zvěřinu, tentokrát srnčí ragú. To nezklamalo, maso šťavnaté, měkké, s trochou dobrého sosu.

O ostatních položkách netřeba mluvit, byli jsme i s přáteli spokojeni. Jen na jednu polévku vytížená obsluha pozapomněla. Na focení nebyly podmínky. Když se lokál kolem druhé vyprázdnil, prohlédli jsme si starý stroj - děličku těsta, jak nás obsluha poučila:

Pak jsme zašli i na zmíněnou Šámalku, známou nám již dlouhá léta. Trefili jsme se do chvíle, kdy byl volný stůl, což se ne vždy podaří - ale všední den odpoledne, pošmourné počasí, pár skupinek právě odcházelo. Dala jsem si opět zvěřinu, je mi vzácná: masové nudličky na hříbkách v husté omáčce chutnaly rovněž skvěle.

Na Baště na náměstí u kostela tentokrát příjemně překvapili - je to tam jak kdy. Nabízejí zvěřinu každý den, tak to jsem si zase nenechala ujít. Jelení kýta s grilovanou zeleninou byla výtečná, šťavnatá, dobře ochucená, a to včetně té zeleniny, která obsahovala i cuketu, lilek, papriku, řapíkový celer.

A v jiné rozšířšené sestavě, tentokrát s našimi "mladými", jsme vyjeli až na Weberovku - je tam báječný výhled, i když byl ještě trochu opar. V chatě jsou tradičně ubytovaní němečtí důchodci, ale restaurace je otevřená pro všechny do devíti hodin. Venku místo tenisových kurtů minulých let vzniká opět zahradní úprava. Objekt je zmodernizován a upravený v současném stylu - pamatuju, jak v devadesátých letech zde převládaly rudé plyšové či sametové čalouny, bílý "mozartovský" nábytek a umělé kytky, jak velel vkus té doby i nejčastějších návštěvníků. Ještě předtím to byla klasická turistická chata již od roku 1929.

Na jídelním lístku se nabízí přiměřený počet dobře působících jídel v rovněž příjemných cenách, jen nápoje jsou o něco dražší. Dezerty na webu nejsou, ale také stojí za pozornost - některé kombinace lákaly, nevyskytují se až tak běžně - grilovaný ananas, švestky s čokoládou.

Všechna jídla jsme ocenili: měla jsem opět zvěřinu, tedy srnčí ragú, opět s houbami a opět jiné a chutné. Hlavně mě zajímala příloha - bramborová roláda s ořechy, ale ta byla jen napařená, těsto trochu gumové, ořechů dost, ale chuťově se neprosadily - k mému zklamání dodaly knedlíkovým plátkům nepříliš vábnou našedlou barvu, škoda, že v kombinaci s houbovým ragú vypadalo i dobré jídlo poněkud mdle.

Z dalších jídel u stolu stojí za zmínku úžasný, měkoučký a šťavnatý flat iron steak. Míchaný salát k němu se podával dochucený, což také není stále samozřejmostí. Klasická kachna byla též dobrá. Na ní byl pozoruhodný hlavně vlhčený ubrousek na prsty - podával se formou tablety, kterou si host sám zalije trochou vody, nechá vypučet a rozmotá... docela fajn, zatím jsem to neznala.

K jídlům se hodilo pivo a na závěr jsme si dali nějaké kávy, rovněž vyhovující, včetně bezkofeinového pressa. Na moučníky jsme totiž už neměli místo.

Obsluha byla profesionální a příjemná, nečekali jsme na nic dlouho. Závěr posledního večera nás odměnil i romantickým výhledem s dominantou Ještědu.

V Roubence

Ano, s velkým R - Roubenka 1791 je název pro areál penzionu s restaurací v Truskavně na Kokořínsku. Octla jsem se tam při výletě (víceméně plánovaně). Památkově chráněná usedlost, zrekonstruovaná v původním stylu, zvenčí není ničím nápadná. Za vraty se otevře rozlehlý bývalý dvůr, obklopený několika budovami obytnými i hospodářskými, který přechází do sadu na svahu. Najde se tu pár romatických zákoutí, záhony bylin, jezírko, venkovní posezení, ale i zábava pro hosty - bazén, dětská horostěna.

Hlavní obytné stavení skrývá také restauraci s víceméně českou kuchyní. Prostředí není přeplácané dekoracemi, to mi vyhovovalo. Profesionální obsluha se chovala přívětivě a dokázala nám poradit, když jsme se nemohli rozhodnout - prý zelí je obzvlášť výborné a kuchař mu věnuje zvláštní péči. Polévka se nabízela dršťková a králičí "kaldon", ale nedali jsme si. Z důvodu kapacity žaludků ani předkrm, ač pár jich lákalo hodně, třeba domácí sulc nebo kachní paštika s hruškovým ragú. Přitahovala i zvěřina, některá bezmasá jídla a domácí přílohy, kterých se nabízelo hned několik - bosáky, nočky, žemlové knedlíky.

Aranžmá jednoduché na bílých talířích, to taky potěšilo - žádné neúčelné vyzdobování se nekonalo. Šťáva ke kachně obsahovala jablka a švestky, ale byla dle panujících mravů procezená, mně by v ní zvlášť v rustikálním prostředí pár kousků ovoce vůbec nevadilo. Noky ladily, maso chutnalo dobře. Zelí bylo dobré, možná mohlo být jemněji nakrájené.

Králičí roláda vypadala hezky, nebyla suchá, ale mohla být více ochucená. Restovaná zelenina s fazolkami je dobrý nápad. K pití se nabízejí i přírodní džusy, ale k vybranému jídlu jsme volili pivo.

Vzhledem k běžné hospodské produkci v okolí mohu jídla ohodnotit jako velmi chutná, solidně připravená ze surovin a vybraná s ohledem na podmínky.

Jako moučník jsme si zvolili klasicky lívanečky s ovocem, tvaroh k nim měl být domácí. O specialitě - makové zmrzlině - jsem zrovna zaslechla od vedlejšího stolu hodnocení v tom smyslu, že to ještě nikomu nechutnalo... a ani nebylo na zmrzlinu to správné počasí. Tak třeba jindy.

Roubenka je zrekonstruovaná pečlivě a kvalitně, jak dosvědčila úroveň toalet i další detaily.

Oběd proběhl velmi uspokojivě. Celá usedlost působí příjemně, ač trochu bezradně - v sadu a okolí sauny i meditační chýše narostla již tráva do půl metru, ty využívaně nepůsobily. Penzion nabízí i relaxační místnost, masáže či podkrovní čajovnu, konají se tu i rozmanité akce. Přemýšlela jsem, proč mi tohle spojení nesedí - asi mnoho psů... Myslím, že nejednoznačná orientace na cílové skupiny vyvolá v hostech spíše nejistotu, než aby nalákala zákazníky různého zaměření. Snad sem najdou cestu všichni, kteří by zdejší prostředí ocenili.

Pár kroků odtud jsme objevili skalní obydlí, romanticky zanedbané po delším nepoužívání. Ale měli jsme štěstí, že se zrovna objevil majitel (ano, má skalní byt zaregistrovaný) - prý tam bydlel jeho dědeček, narozený koncem 19. století. Místnosti, snad pět v řadě, jedna se sloupovým vchodem, tam už byly v té době vytesané. Jejich stáří vůbec jasné není. Majitel by zde rád zřídil jakýsi skanzen.

Z dalších zajímavých míst možno ještě jmenovat obnovený kostel a křížek v Šemánovicích a z hlediska kulinárního i zastávku v liběchovských sádkách pro čerstvé pstruhy. Borůvek bylo letos málo, ale misku na ochutnání jsem dostala, stejně jako další "bobulky", jak jsem už líčila v zavařovacím maratónu. Pro úplnost musím ještě zmínit první letošní smaženici.

Jen nakládačky, kterých jsem viděla při cestě tam spousty, se mi nepodařilo zrovna při odjezdu nikde objevit. A to jsem už měla i to višňové listí, abych je mohla správným způsobem naložit!

Návštěva i s výletem mě však bavila velmi. Objevování drobných zajímavostí v malebných regionech přináší potěšení samo o sobě, ale hlavní kouzlo spočívá v příjemné společnosti dobrých přátel.

Narozeninová setkání

Moje letní narozeniny trpěly už od dětství prázninovými neduhy - většinou jsme někde byli, tak se slavilo spíš provizorně, nebylo možno pozvat kamarády, příbuzní též pobývali na různých dovolených, k tomu většinou horko, čili žádné dorty, případně jen "něco jako".

Před pěti lety jsem zajistila prostory a celý raut skoro pro třicet lidí připravila s pomocí blízkých sama, abych mohla předvést své lahůdky, zejména to byla paštika. Velká sešlost měla něco do sebe, ale na jednotlivé hosty tolik času nebylo.

Letos tedy přišla na řadu série menších oslav.

Byli jsme s přáteli na Šámalce, jejíž vyhlášená kuchyně nezklamala. Navečer v počasí ne zrovna ideálním pro kolisty, ale pro nás pojízdné ano, byl v chatě docela klid a útulno.

Ač došlo ke generační obměně i na postu kuchaře, výborná zvěřinová jídla se uchovala.

Jelení steaky ani kančí na smetaně neměly chybu, dobrý byl i grilovaný mix se srnčím. Porce se nám zdály takové, že jsme už neměli síly na moučník, palačinky ani zmrzlinu, ale večer jsme si příjemně užili.

Následovala večeře u tetičky, která mě chtěla překvapit něčím nečekaným. Podávala jako předkrm salát ze surimi tyčinek s celerem, květákem (syrovým-výborné) a trochou majonézy a zakysané smetany. Byl tak vylehčený a dobře ochucený.

Hlavní chod se skládal z výborně uvařeného uzeného hovězího jazyka, divoké rýže a kaparové omáčky. Kombinace to byla velmi chutná. K tomu se podával i míchaný zeleninový salát a nalévalo se růžové víno, na závěr sklenka koňaku, nikoli vaječného:)

Do třetice jsem pojedla u stolu, ke kterému nás pozvali na "kolaudaci" můj vlastní potomek s partnerkou. Jídlo připravoval hlavně on a inspiroval se i mými recepty na blogu - a to byl pro mě dárek největší. Avokádový dip přivezl do rodiny z cest před několika lety, patří k němu křupavé tortilly.. Je vynikající na mnoho způsobů a pokaždé získá nové příznivce. Červené salsy vedle si všímal málokdo. Zapečená plněná rajčata se sýrovou náplní a slaninou vypadala velmi přitažlivě. Medové kuřecí paličky s homemade marinádou se též povedly. K nim jsme jedli dobrý zeleninový salát.

Vzhledem k tomu, že menu syn počítal pro 11 lidí a že ještě extra připravil dědovi samostatné jídlo, to bylo zvládnuté výborně. Opilý meloun a štrúdl na dezert dodali další návštěvníci, nápojů i pečiva bylo dostatek. Na závěr, tedy po několika hodinách, se ještě podávala obložená mísa.

Tolik tedy narozeninová jídla "out". Na všem jsem si pochutnala, všude také panovala dobrá nálada.

Následovat budou moje vlastní kreace, protože taková příležitost se musí využít!

Návštěva

Z jedné milé návštěvy se chci podělit o pohled do stylového interiéru. Nábytek jsou repliky, vyrobené majitelem chalupy, cibulák původní.

Koláč z litého těsta s ovocem ze zahrádky i lesa celkovou atmosféru jen umocnil...

Liběchovská Kaskáda

Během výletu se pstruhy jsem navštívila v Liběchově i velmi pěknou restauraci Kaskáda v tzv. Rezidenci Liběchov. Sídlí v bývalé letní továrnické vile v stylu artdeco.

Rozhodly jsme se s kamarádkou, že to tam okoukneme, a usoudily jsme, že pro začátek si tam dáme odpolední kávičku a nějaký moučník.

Vila je vidět z hlavní silnice, na svahu přímo proti Rašínkám. Ale vstup po dlouhém schodišti začínal zavřenou bránou. Vitrinka s menu též nezářila čistotou, což nás poněkud znejistilo. U podniku této kategorie by to člověk nečekal. Ale dejme tomu, že sezóna teprve začínala a tento vstup byl mimo provoz. Našly jsme boční bránu a prošly rozsáhlým lesíkem na pozemku až k vile. Hlavní vchod měla z druhé strany. Stále ve mně hlodaly pochybnosti, zda je podnik opravdu otevřený a je tím, čím se tváří být - zahradník nás ujistil, že otevřeno je a nemáme se obávat vejít. Již zvenčí jsme obdivovaly výhled na Říp. Vpravo od skupiny vzrostlých stromů, která účinně bránila pohledu na mělnickou elektrárnu, pokračovala dramatická panoramata Českého středohoří i s Milešovkou a Sedlem.

Uvnitř jsme se ocitly v krásném salonu s krbem a zimní zahradou se stejným působivým výhledem. Obsluhující číšník se choval proesionálně - byl nevtíravý, ale milý. Na dotaz nám vysvětlil, že hlavní vchod i příjezd je z opačné strany, ale že se tam upravuje další parkoviště a vstup, tak jsme zvolily správnou cestu.

Zařízení působilo velmi harmonicky a stylově, více najdete v galerii podniku.

Mezi moučníky mne hned zaujala domácí žemlovka se zmrzlinou, protože jsem byla zvědavá, jak si tady s takovým pokrmem poradí. Toustová kolečka opečená na másle a ochucená cukrem se skořicí skrývala uvnitř dobrou jablečnou i tvarohovou vrstvu. Variace působila lehoučce, ladně a nechyběl jí vtip. Ač klasické zemlbábě nahony vzdálená, přesto jasně čitelná - chuť opečeného máslového pečiva, jablek, skořice a tvarohu zůstala. Pro mě to byl po dlouhé době skutečný gastronomický zážitek.

Čokoládová bábovička s višňovým rozvarem byla druhou volbou. Suflé mělo uvnitř správnou tekutou strukturu a chutnalo hodně čokoládově. Ovocná omáčka se k němu výborně hodila.

I s kávou jsme byly spokojené. Ačkoliv jsme byly momentálně jedinými hosty (všední den odpoledne), cítily jsme se v Kaskádě dobře. Více lidí tam prý jezdí večer a o víkendu, místo je oblíbené i u svatebčanů. Zrovna se tam jeden pár byl domlouvat.

I my si po téhle exkurzi naplánovaly další návštěvu. Vhodná příležitost k výjimečnějšímu posezení se brzy nějaká najde.

Pstruzi v době postní

Když se naskytne příležitost k zakoupení nějaké skutečné potraviny, ráda ji využiju. Není to často, ale přece se něco najde.

Jarní výlet s kamarádkou po Kokořínsku byl zajímavý i kulinárně. Na sádkách v Liběchově prodávají ryby už dlouho, ale teď se nám hodilo se tam pro ně zastavit. Prohlídka zámku s Navrátilovými freskami byla smutná, je prázdný a chátrá. Po povodních sice začaly opravy, ale pak došlo k vrácení do soukromých rukou a neděje se tam nic. Rozbitými okny zámek aspoň větrá :) Škoda.

Vydaly jsme se radši pro ty pstroužky, o nichž kamarádka básnila. Během roku si je tam kupují pravidelně. V objektu sádek bývaly lázně, jedna budova tam ještě stojí. Stránky rybářství jsou dostatečně výmluvné, skvělé fotogalerie uvádějí pod odkazy Výlet a O nás - historie.

Rybář nám vylovil pstruhy, dal vybrat velikost - nechaly jsme si je kvůli úspoře nádobí vykuchat a odvezly je na blízkou chalupu.

Tam už kamarádka měla od minule nakoupené brambory, které se všude kolem Mělníka doprodávají za velmi příznivé ceny (8-10 Kč za kg) a chutnají velmi dobře. Jsou krásně žluté, nečernají jako ty z hypáče. Koupila jsem si pak aspoň 6 kg, nemám je kde déle uchovat.

Než se brambůrky uvařily, byli pstroužci upečení. Stačilo je posolit a okmínovat a hodit na pánev na olej s máslem, ještě jsme vylovily z tašky citrón a lahodný a rychlý oběd byl hotov.

Ryby jsme snadno vylouply od páteře a další kosti v ní ani nebyly. Taková rychlá cesta z vody na talíř má rozhodně něco do sebe!

Na kafe a moučník jsme zašly do úplně jiného prostředí, bývalé továrnické vily - ale o tom zas příště.

A jestli chcete podpořit můj recept v soutěži Jak chutná Praha, hlasujte prosím pro špekové knedlíky zde:

http://www.praguewelcome.cz/srv/www/content/db/cs/servis/jak-chutna-praha/finaliste-souteze/?ordering=1

Silencio - psst

Po nějaké době opět pár dojmů z restaurace.

Silencio doporučil syn, byl tam prý nedávno a moc mu chutnalo, na jídelníčku ho zaujala zajímavá jídla.

Podnik je velmi dobře dostupný MHD, snad tři minuty od metra Kačerov.

http://www.restauracesilencio.cz/

Když jsme tam přišli, mladí hned začali kroutit hlavou: Ale tady je to nějaký jiný, ten hudební klub tu ještě nebyl...a menu je taky jiný, ta jídla už tu nejsou...Tak jsme si jen povzdechli a pokusili se něco si vybrat a společný oběd si užít.

Interiéry působí na obrázcích na stránkách podniku svěže a zajímavě, ve skutečnosti jsou již poněkud omšelé. V zelené místnosti je skoro celá stěna prosklená, to je pěkné na pohled, leč dosti tam táhlo. V poledne tam bylo vůbec celkem chladno. Krom nás se obsadily ještě další tři stoly.

Nabídka nápojů se asi soustřeďuje na hudební klub, z vína bylo k jídlu na výběr jen italské červené a bílé. Porce se nabízely velké, 200gramové, tak jsme oželeli předkrmy. Dá se říci, že nadpoloviční většina byla s jídly spokojena, menšina měla výhrady.

Velký špíz byl skutečně velký. Vypadal dobře propečený, maso šťavnaté. Losos s holandskou omáčkou dobrý, ovšem omáčka podle mě dosti nepříjemně rozmazaná po talíři, viditelně z továrny, ne z kuchyně.

Dva jsme měli jako přílohu smetanové brambory - úhledně vykrojené, ale hodně došeda -ty musely být nejmíň odvčera.

Vepřový steak vypadal hezky vypečený, měl kůrčičku, leč maso prý suché a bez chuti.

Moje argentinské hovězí mi důkladně procvičilo žvýkací svaly, to jsem byla zklamaná. Na chuť dobré. Vybrala jsem si verzi s mými oblíbenými brusinkami, ale v talíři upatlaném škrobovitou omáčkou jsem těžko hledala nějaký umělecký záměr...

Na žádném talíři nechyběla čmáranice z jakési hnědé omáčky a větývka rozmarýnu.

Nakonec ten tatarák, poslední jídlo stolovníků, byl dobrá volba - nedá se na něm moc zkazit. A topinek bylo dosti.

Čekací doba na jídlo byla přiměřená, obsluha bez výhrad.

Možná mě rozladilo už to chladno, ale necítila jsem se tam dobře. Mladí mohli srovnávat a měli ten samý dojem, že už to není ono.

Nevíme, co se všechno změnilo, jestli se podnik zaměřuje jen na ten noční klub - na oběd ho zatím doporučit nelze.

Ztráta iluzí - to je téma vskutku přiléhavé.

Botanicus

I v tom letošním počasu se objeví semtam den k výletu jako stvořený. Návštěva areálu zahrad a historického městečka fy Botanicus v Ostré nám zabrala čistého času víc jak půl dne, ale ukážu tu hlavně to, co se týkalo jídla.

Zahrady jednotlivých typů jsou oddělené zajímavými živými ploty. Pěstuje se výhradně organicky, okrasné části se střídají s produkčními a plodiny fima využívá hlavně pro svou potřebu.

V klášterní zahradě mezi buxusovými ornamenty najdeme bylinky - šalvěj, levanduli, tymián. Cihlové lavičky jsou zase porostlé mateřídouškou.

Kraj je to úrodný, jak jsme viděli cestou. Zelenina se tu daří, jen jsme jako návštěvníci nepochopili, k čemu má sloužit, dočetla jsem se o tom až zase doma na webu.

V zeleninových zahradách je sbírka mnoha odrůd rajčat, žlutá, masová, cherry, hruštičky, podlouhlá. Jde o výzkum jejich odolnosti vůči houbám. Rozumně vyfotit se mi to nepovedlo.

Vedle záhony s lilkem, mochyněmi, celerem, fazole pomalu zarůstají proutěnou kontrukci. V zadní části upoutalo dýňové pole - dýně několika druhů a v mnoha velikostech září do dálky.

Mezi nimi u kraje živořily i nějaké okurky. Pár záhonků v středověké zahradě bylo spíše ozdobných, nejdekorativněji vypadal len v proutěných plůtcích.

V areálu jsou i úly a chov hospodářských zvířat. Všude se najdou různá odpočinková zákoutí. Na nedostatek pravidelné péče doplatily hlavně dva labyrinty, ale i tyto kamenné valy.

Inzerovaná nabídka středověkých pokrmů včetně fotografií vypadala lákavěji než ve skutečnosti. V nabídce byl jen kuřecí plátek ( o medu se nemluvilo ani nepsalo), kuřecí špíz, bramborák a sladké palačinky nebo vdolky. Tzv. hodovna je vzdušná, vysoká, s hrubými dřevěnými stoly, i ostatní zařízení co možná stylové.

Servíruje se na březových prkénkách, ovšem na papírovém talíři. Příbor není umělohmotný, ale z dřevěné dýhy. I koše na odpad jsou stylové, z kmenů stromu, s bytelnými víky s kovaným uzávěrem.

K pití nedostanete žádné barevné limonády, jen vodu s přírodní šťávou, pivo, káva se nepodává, čaj ano. I medovina a víno. Zvolili jsme ty špízy a k nim bramboráky místo nabízených brambor. Vzhledem k podmínkám byly docela dobré, měkké i šťavnaté, s trochou slaniny a cibule. Doplněné nasládlou omáčkou nebyly špatné. Bramboráky byly na chuť dobré, s nějakými celozrnnými přídavky, jen příliš nasáklé olejem.

Keltskou palačinku jsme si už nedali, ale vyrábí se stejně jako v Bretani, je z pohankové mouky a pečená na speciální elektrické plotýnce. Podávala se s marmeládou.

Ještě se nabízely nějaké vdolky s tvarohem a kynuté koláče, slané škvarkové placky.

Stejně jako u předvádění řemesel je i tady personál v přírodním oblečení se stylovými středověkými prvky.

Během speciálních akcí - slavností se asi nabídka dosti mění k lepšímu, všude totiž jsou zařízení na pečení mas, uvnitř i venku.

Mlýnské kolo v historickém městečku se zdatně točilo.

V sousední prodejně se v oboru jídel nabízely aromatizované oleje a octy, několik typů čatní, marmelád, medů, čaje. Nabídka se, myslím, v posledních letech  dosti omezila. Proklamovaný prodej organicky pěstované zeleniny a ovoce se zrovna nekonal. Vystavené dýně byly ještě z loňské úrody.

Středověký kolorit tu slouží hlavně jako marketinkový tah - šikovně spojuje zábavu s utrácením. Z tohoto hlediska je asi třeba Botanicus posuzovat. Předvádění řemesel a surových produktů v historických kulisách ozvláštní nabídku a dává prodeji punc osobitosti. Firma ale i zvelebuje okolí, předvádí k přírodě šetrný způsob hospodaření, poskytuje pracovní uplatnění pro místní.

A pokud není areál přeplněn, je to i přes jisté rozpaky příjemné místo k rekreaci. Nejvíce si tu užijí děti při zkoušení různých jednoduchých řemeslných činností.