třináct jich posedá
do tuctu hostů
co ryba rak
šupina v oku
v klepetu nůž.
/Večeře, Patrik Ouředník/
Poslední večeře Páně se mi sama nabídla, když jsem začala vybírat umělecké skvosty s tématem večeří. Je to večeře poněkud speciální, a tak jí věnuji samostatný text, načasovaný právě na Zelený čtvrtek. Další literární díla se k ní odkazují jen volně, tak je uvedu v další části o večeřích obecných.
V úvodním lapidárním vyjádření básníkově je vystiženo dosti přesně, "o čem se hraje".
A jak už tak o nějakou tu zradu nebývá v životě nouze, je to téma aktuální napříč tisíciletími. V křesťanské ikonografii hraje důležitou roli od 5. do 18. století a vyobrazení vždy respektují způsob stolování v době vzniku díla.
Sbírku historických obrazů, kde najdete všechna slavná jména, nabízí třeba
Nejznámější freska Leonarda da Vinci vznikla v období 1490-1500 v refektáři kláštera Santa Maria della Grazia v Miláně.
Leonardo nechal zeď předem speciálně upravit, a to naopak způsobilo, že freska se poničila ještě dříve, než bylo obvyklé. Pohled diváka přitahuje postava Krista uprostřed obrazu, což je to způsobeno tím, že hlavní bod umístil malíř záměrně do jeho hlavy, tam se sbíhají všechny úběžníky.
Mnoho dalších autorů použilo podobnou kompozici a Leonardo neunikl ani parodiím, co říkáte téhle?
Ale zpět k historii. Půvabný a bezprostřední je obraz Poslední večeře od Dirka Boutse, jednoho z "vlámských primitivů" 15. století. Nachází se v klenotnici kostela sv. Petra v Leuven-Lovani (Flandry). Vlevo dole zobrazení hostiny pascha, při níž se stojí.
Další Poslední večeře od Mistra oltáře z let 1475-1490 je umístěna v berlínském muzeu:
Také William Blake namaloval Poslední večeři, odlišnou od těch předchozích - u tohoto mystika a symbolisty, jedné z nejoriginálnějších postav romantismu, považovaného i za předchůdce secese, bychom ani nic jiného nečekali...Apoštolové leží jako na starších byzantských vyobrazeních.
The Last Supper, 1799
Z lidového tvorby připomeňme podmalbu na skle, pocházející ze Šumavy z 2. pol. 19. stol.
Moderní umění 20. století uchopilo téma Poslední večeře po svém, kubistické zobrazení na Poslední večeři Alfreda Justitze z r. 1918:
Symbolicky, oproštěně se výtvarně vyjádřil Jan Zrzavý
nebo Vladimír Komárek, který mluví o mukách tvorby Poslední večeře v pořadu Jen krátká návštěva potěší:
"Dělal jsem na tom třicet let…těch variant! Dvanáct apoštolů zezadu, akorát Kristus se díval na mě - no bylo to blbý takový, taková divná schůze. Pak jen třináct židlí jsem udělal, no to vypadalo, jako že šli všichni na manifestaci. Pak jen třináct talířů, jako že ze stravovny se odešlo, to vám byly nerváky, a ještě tu poslední nikdo nepoznal, že je to Poslední večeře!"
Tak patrně jednu variantu z této série jsem objevila:
Téma Poslední večeře zaujalo i autory z jiných konců světa, současný černošský umělec z Nigérie si říká Okaybabs a namaloval akrylem hned dvě verze:
Mladý výtvarník Justin Feueurring ze Sydney se věnuje zcela současným tématům, designu, reklamě, i jeho poslední večeře je hodně současná a nevážná:
A nakonec něco dost speciálního, co mně zaujalo.
Figury "duchů" v životní velikosti zahalených v dlouhých bílých řízách
jsou umístěné v Nevadě v Mohavské poušti v Open air muzeu. V strohém a rozlehlém prostoru vypadají velmi působivě, jak lépe uvidíte zde:
Až strašidelné postavy vyjadřují nadčasové téma ztráty, smrti a spasení. Ojedinělé je i to, že účastníci večeře stojí, což odkazuje na židovský zvyk při hostině pascha, jímž si připomínají připravenost na spěšný odchod z Egypta...
Postavy jsou vytvořeny z mokré sádry přímo na živých modelech, a pak ještě obaleny sklolaminátem, aby odolaly vlhkosti. Unikátní techniku autor použil i jinde:
A kde se vzal jejich autor? Tak to se mi zdá nejzajímavější:
Charles Albert Szukalski se narodil 4. 4. 1945 ve Furth im Waldu, tedy hned vedle Domažlic! V mládí odešel do Antverp studovat Uměleckou Akademii. Zemřel v roce 2000.
Někde je uváděn jako belgický umělec, jinde jako Polák. Do Ameriky odjel původně za matkou - čím více jsem se dozvídala, tím jsem byla zvědavější!
Narodil se totiž v koncentráku Flossenburg, určeném i pro politické vězně, intelektuály, umělce, význačné osobnosti a jiné nepřátele Třetí říše. Byl tu internován jeho otec, umělec polského původu, i se svou americkou manželkou. Zda narození proběhlo v dubnu 1945 už mimo tábor, není známo.
Vzhledem k takové osobní historii už nepřekvapí, že i jednoduše naznačené figury tak silně a znepokojivě působí. Ani by nebylo třeba je vylepšovat:
