Velikonoční nádivka

A z plánovaných kuchyňských aktivit je tu první výsledek. Letošní velikonoční nádivka byla velmi vydařená a vypečená. Vždycky si říkáme, že přece si ji můžeme udělat i jindy, když je tak dobrá, proč ne, ale nějak na to nikdy nedojde! Zkrátka patří k této roční době a jindy to není ono.

Základní recept používám léta stejný:

500 g uzeného bůčku, 300 g hovězího, 300 g vepřového, 8 rohlíků, 40 g droždí, 5-6 vajec, dvě hrsti spařených kopřiv a další bylinky do počtu 9 včetně jarní cibulky a česneku (popenec, řeřicha, pampeliška, bršlice, řebříček, chudobka, šťovík, dobromysl, libeček, rozmarýn, pažitka, špenát, polníček, rukola, majoránka), sůl, muškátový oříšek.

To je dávka do klasického pekáče, na hluboký velký plech ji o polovinu navýším. Maso musí odpovídat celkovým množstvím, jinak je to celkem jedno - kolik čeho mám, to dám, používám hodně krůtí maso, vepřové plecko a nepříliš libové uzené, takové ty rolky ve vakuu se mi nesvědčily. Všechno maso dohromady se vaří doměkka nejlépe v papiňáku.

Ta polévka musí být mastná a uzená, proto nejde rolované uzené nakrájet do nádivky dodatečně - chuť z vývaru tam chybí. Stačí přisolit, další koření nedávám. Když je maso málo měkké, radši ještě vařím o 5-10 minut déle, kosti musí jít lehce vytáhnout.

Maso jsem si uvařila večer, ale dopoledne, když jsem krájela housky, jsem vývar znovu přihřála - na housky se musí nalít horký. Nechám je rozležet a nasekám všechno maso. Když je dost měkké, není to ani taková dřina! A hned ho přidám k houskám, co s ním.

Pracně sehnané bylinky jsem už nasypala do mísy s vodou, a opravdu, když je slévám, je na dně trochu písečku. Hlavně v těch kopřivách, co mi odněkud z míst nezasažených psy a jiným znečištěním přinesl pan syn. Už jsem kopřivy na Velikonoce neměla několikrát, buď nerostly vůbec, nebo nebyla vhodná místa. Ale magický počet bylinek se dodržet dá, i usušené se počítají:) Letos jsem měla ještě nať z řapíkového celeru, trochu polníčku, koriandr a rozmarýn na okně...na balkoně se uchytily dvě pampelišky, tak jsem s nimi též počítala, ale dostala jsem jich pak s kopřivami více, i další druhy.

Kopřivy jsem spařila, všechno zelené nasekala a dala do mísy. Ještě vejce, k nim třeba nějaký zbylý bílek či dva, sníh nedělám - stačí nadrobit droždí, také dodá dobrou chuť. Trochu soli, muškátového oříšku (nebo květu), pepře...zamíchám řidší hmotu, ochutnám a liju na plech, na pečící papír. Tam může tak půl hodinky odpočívat, zatím si sklidím všechno nádobí a zapnu troubu.

Nádivku jsem pekla na 200 stupňů, tedy o malinko víc než většinu koláčů, asi 40 minut, prostě pěkně dozlatova, zhora i zdola. Trochu vyskočí, droždí ji nadlehčí a není tak hutná. Teplá se trochu drobí, ale čerstvá je neopakovatelná. Dali jsme si ji s dobrou kaší a salátem.

Zbylou ohřívám na pánvičce nasucho po všech stanách, krájím na menší kousky, aby se snáz propekly.

Zapečené nudle

Někdy se nečekaně vydaří úplně obyčejné jídlo, dělané jen tak bez zvláštní přípravy, bez extra pozornosti. A když ještě se trefí strávníkům do momentální chuti, vyjde z toho to ideální kombinace!

Mně se to stalo třeba s těmito nudlemi. Zapékala jsem je vlastně z nouze, protože v plánu byly brambory s brokolicí, ale ta nějak nedorazila, tak jsem sáhla po špenátu v mrazáku a k němu mi líp ladily ty nudle.

Co jsem tam všechno dala?

Babiččiny nudle jsem předvařila, tedy o trochu víc, než jsem zamýšlela, ale ve výsledku to nevadilo.

Śpenát jsem rozmrazila podušením. Jeden sáček je málo, dva zas hodně - ideální by bylo 1,5 balení. Vodu je dobré vydusit, ke špenátu dávám zároveň i cibulku, sůl a muškátový květ nebo oříšek.

Připravila jsem si zatím směs na polití - smetanu, vejce, 150-200g strouhaných sýrů. Kliba byla výborná, niva taky vyhovovala.

Dala jsem vrstvu nudlí do vymazaného pekáče, na ně špenát, pokrájenou slaninku, dobré je třeba i uzené krůtí maso. A zase nudle. Polila jsem smetanou s vajíčky, dle potřeby dosolenou a s muškátovým květem, je dobře, když je jí hodně. Trochu jsem vše popepřila a dala péci do horké trouby, dokud vše nezezlátlo.

Z obrázků ani nepoznáte, které fotky jsou z prvního pokusu a které z druhého.

Halušky zaručeně pravé

Jenže - jaké to jsou?

S vejcem či bez? Častější varianta je bez vaječná. Jaký druh mouky? Vše dovoleno - vyčetla jsem v několika slovenských zdrojích všechny myslitelné varianty od hladké po krupici či strouhanku.

Spíše asi záleží na správné hustotě těsta. Nejčastější radou je zkouška vařečkou - přidat tolik mouky, aby se vařečka nekácela...

A nechat odstát? Jak je libo: možno, nutno, netřeba. Doba vaření je jasná, pár vteřin poté, co vyplavou.

Podrobně v několika variantách naleznete na slovenských stránkách:

bryndzove halusky

A proč vlastně jsem se do nich pustila? Protože článek o sprint bryndzových haluškách, vařených pouze ze sušené směsi, je od podzimu snad denně dosti čtený, jak mi napovídá statistika.

Tak nastal čas, abych se poprala také s opravdovými haluškami. Už mám natrénováno

z chlupatých knedlíků, tak snad se to povede!

Teoreticky vyzbrojena jsem oloupala dvě porce brambor céček-moučných a dala hned vařit vodu. Brambory jsem nastrouhala, přidala k nim mouku a sůl a zamíchala. Ale jak poznám, že už je těsto dost husté? Vařečka se v něm udrží, to ano.

Půjde protlačovat "haluškárom"? Základní poměr byl 300 g mouky na půl kg brambor, to by mohlo být...asi to nejdřív vyzkouším. Voda už vaří, tak nabírám kus těsta a protlačuju sítem, nejde to moc dobře. A jak to vypadá v hrnci? A jéje, plave tam pár nítí a prťavých kousíčků, hm, není to ono - hrnec zatím odstavuji, plotýnku vypínám a vracím se k těstu.

Jakou zvolím strategii teď? Ještě bych mohla trochu mouky přidat, když to nepomůže, zkusím vajíčko. Ale s několika lžícemi hladké navrch už se halušky nerozvařují, hotové jsou opravdu za chvilku. Těsto musí být husté docela dost, protlačovat nejde právě snadno. Vařím na několikrát, jinak by se ty první halušky převařily a ty poslední byly syrové, chce to jen pár lžic těsta a halušky vyndat!

Mastím je trochu škvarkovým sádlem. I s pokusy a omyly jsem dvě porce měla hotové za 22 minut. Příště to už půjde snáz.

Uznávám, že jsou na chuť o něco lepší, než ty ze sáčku, co jsem používala, i to, že nejsou zas o tolik pracnějí.

Tolik pro ty, co byli sprintem z prášku zklamaní :)

K haluškám jsem tentokrát udělala zelí. Vyzkoušela jsem jedno usnadnění, a to zelí pekingské - nakrájela jsem ho a podusila jako bílé zelí na cibulce, s tím rozdílem, že to trvalo maximálně sedm minut! Stačilo dosolit, dosladit, dokyselit a bylo hotové. Na malé pánvičce jsem ještě opekla trochu slaniny na ozdobu.

Bábovka pro masožravce

Tahle bábovka skutečně překvapila - zmizela tak rychle, že jsem si toho ani nestačila všimnout! A to jsme kolem ní chodili jen dva :) Opravdu mě potěšilo, že jsem se s ní tak trefila do chuti...připravila jsem ji k večeři, ujedli jsme necelou čtvrtku, a druhý den v poledne byl pod poklopem jeden kousek!

Však taky jsem si dala záležet, aby vypadala lákavě, i když jsou to vlastně jen brambory s mletým masem. Recept byl opět v říjnovém Albert magazínu, přidala jsem jen tu slaninku navrch. Nemusí být po celé ploše, stačí v proužcích, aby udělala lákavou dekoraci. Formu jsem předtím trochu vymastila sádlem.

Napřed jsem ale dala vařit 1 kg brambor, které bylo třeba oloupat a rozmělnit. K tomu se hodilo výborně trdlo (viz předchozí článek Dýňové inspirace), menší kousky brambor vůbec nevadily. Do nich jsem zamíchala pár lžic mouky a jedno vejce, osolila. Z těsta jsem vytvarovala v bábovce něco jako příkop:). Zapnula jsem troubu na 180-200 stupňů.

Půl kilogramu mletého masa jsem spojila s několika hrstmi strouhanky, polité mlékem (může být i namočená houska), velkou pokrájenou cibulí, stroužkem česneku, solí, pepřem, majoránkou a naplnila do formy. Navrch jsem si ještě nechala trochu brambor, ale je to zbytečné, maso se aspoň pěkně opeče. To trvá skoro hodinu.

S vyklopením bábovky problém nebyl, ale bude-li pečená málo, nebude držet tvar. Ta moje byla tak tak, mohla by být pečená i víc - zkusím příště povrch přikrýt alobalem nebo ji dát níž.Z druhého pokusu doplňuji obrázek:

Je dobrá vlažná se salátem, ale jak jsem byla svědkem, zachutná i studená. Je to jídlo kompletní, šikovné k různým svačinkám.

Taky by se mohlo maso ještě naplnit vařenými vejci nebo klobáskami, komu by to nebylo dost vyzdobené. I tak vypadá mnohem lákavěji, než brkaše se sekanou, co vy na to?

Několik letních večeří "vědnom"

Tentokrát jsem nepotřebovala nakrmit víc strávníků než dva. Chtěla jsem připravit plněné cukety, mleté maso jsem jen osolila a opepřila, ale bylo ho až moc, půl kila je na spoustu cuket. Dávat ho k ledu zas nestálo za to - využila jsem tedy několika ladem ležících paprik a přidala je k cuketám, ještě na jeden burger mi zbylo, ale na plechu stále bylo místo!

Včas mi "docvaklo", že chci někdy v dohlednu péci i jeden lilek, tak jsem ho připravila hned - naplnila česnekem do zářezů, posolila a potřela olejem podle (snad) Bali. A pekla jsem všechno najednou…

Na cukety jsem po chvíli pečení nasypala vydlabanou pokrájenou dužinu a pár rajčat na osminky. Lehce jsem navrch přisolila a zakápla olivovým olejem.

Všechno potřebuje péci přibližně stejnou dobu, ostatně nějaký rychleji hotový kousek můžu vždycky z plechu odebrat…a bylo postaráno hned o tři večeře, ohřívání nevadilo. Nebo by se tím jedním plechem zeleniny dalo nakrmit asi tak šest lidí. Stačí doplnit pečivem. Bílé víno se doporučuje!

Risotto

Do risotta se mi dlouho nechtělo, pořád mi chyběly nějaké ingredience, ale spíš jsem to oddalovala podvědomě, protože ani všelijak vylepšené české rizoto zrovna nemiluju. Zkoušela jsem ho třeba z pečeného kuřecího masa, aby mu dodala chuti i zbylá šťáva, zkušela jsem ho vylehčit jablky dušenými na másle, přidat více zeleniny, více sýra - ba v jistém období i zcela vegetariánskou či zdravou variantu se sójovou šunkou - přesto pro mě zůstalo "povinným" jídlem, běžným, které se dělalo hlavně z praktických důvodů.

Potřebovala jsem si proto počkat na správnou chvilku, kdy budu mít chuť se do něčeho nového pustit. Konečně přišla, měla jsem vše potřebné doma, a dala jsem se do toho s využitím Šárčina receptu: risotto

Nedovedla jsem si ten postup pořád představit, tak jsem ho četla znova a ještě jednou, jak to jde vše za sebou…aha, celkem to má být hotovo za dvacet minut, tak dobrá, to beru - aha, už vím, jak začít, snad jen opeču rýži na tuku a cibulce, zaliju napoprvé vínem, a pak budu přilévat na několikrát vývar...míchat se to musí pořád a sýr se dává nakonec…risotto má být vlhké a na skus, tak to teda zkusím.

Pro začátek jsem vzala čtvrt kila kulaté rýže, 1 dl bílého vína a ¾ litru vývaru.

A šlo to docela rychle, asi těch dvacet minut. Jsem zvyklá dělat dušenou dýži, kdy se spařená přidá na zesklovatělou cibulku, potud tedy je postup stejný. Dušená rýže se nemíchá, ale dvacet minut s dvojnásobným množstvím vody nechá pobublávat a je to. Rýže na risotto se opéká trochu déle, též trochu zesklovatí, pak teprve se přidává tekutina.

Risotto jsem nejprve podlila vínem, míchala, ale nepřipalovalo se, bylo to docela snadné. Pak asi na třiktát či čtyřikrát jsem dolévala vývar a dle potřeby míchala. Nakonec trochu sýra, pepře, soli, másla. Výsledek skutečně příjemně překvapil! To množství bylo skoro na tři porce…nu, dáme si ho dnes s masem a příště, dokud mám i víno a parmezán, si to ještě zopakuju - třeba se žampiony nebo špenátem! A ten šafrán, co tu mám, se bude taky hodit…Díky vývaru a vínu získá rýže lepší chuť, určitě doporučuji!

P.S. I napodruhé to šlo dobře, můžu jen doporučit!

Ach, to zatracené kyselo!

Jestlipak si aspoň někdo vzpomene, co té hlášce v záhlaví předchází? Babička co krok, to prd. To si přece zaslouží ocitovat bez úprav :)

Kyselo patří k nejstarším evropským jídlům! V původní podobě bylo jen kváskem zavařeným ve vodě a v chudých horských krajích se jedlo třikrát denně, dokud ho koncem 19. století nenahradila ráno káva z melty…Dodnes se vaří nejen běžně během roku, ale i jako součást štědrovečerního krajového menu.

Až po několika letech života v "severních provinciích" jsem si troufla na své první kyselo z kupovaného pekárenského kvásku, mám na mysli dobu tak kolem roku 1984.

To pro mě jako přivandrovalce byla zcela tajemná věc - jen v několika obchodech bylo u pultu s lahůdkami vidět tak jednou týdně, myslím ve čtvrtek, velké kelímky záhadného obsahu s papírem připlácnutým navrch, prodavač to celé ještě zabalil do dalšího papíru. A taky byl kvásek hned pryč, vyprodal se, než jsem přišla na řadu, a zas jsem pořádně neviděla, co to tam vlastně bylo. Kdo věděl, měl jasno, ale popisky a návody u toho nebyly. Pro nezasvěceného úplná konspirace! Ono je to tak dodnes, kdy se kvásek prodává u pečiva a je zabalený v mikrotenovém sáčku, pohozený někde v rohu opět bez dalších vysvětlivek.

Poslední zajímavý pokus o získání kvásku jsem podnikla minulý týden, ale to jsem naštěstí měla od domorodé kamarádky tu aktuální klíčovou informaci: kvásek se prodává v květinářství! A opravdu, povedlo se mi ho tam sehnat, měli poslední dva kousky...

Nakonec jsem té místní zvláštnosti přišla na kloub: v květinářském větším stánku-boudě mají lednici, zatímco s pečivem tam jezdí ve všední dny z pekárny auto a prodává se rovnou z něj, no a díky vazbám mezi řidičem a květinářkou toto vzniklo. Bez lednice by se kvásek už prodávat nemohl a nejspíš by někam utekl a přetekl...

Dopátrat se podstaty pokrmu nazývaného kyselo trvalo déle, ale nakonec jsem to dala dohromady. V kuchařských knihách jsem totiž nepochodila. Moje nejbližší sousedka a kamarádka, ač rodilá horalka, prostě kyselo neměla ráda, a tak o něm mluvila s despektem a neurčitě a ani jsem ho nemohla nikde ochutnat. Vyptávala jsem se i kolegyň, marně, buď taky nebyly místní nebo ho neměly rády. Postupně jsem vyzvídáním u domorodců zjistila, o co jde.

Na jedné návštěvě se mi poštěstilo se trefit do chvíle, kdy bylo kyselo vařené. Pořád jsem totiž taky nevěděla, jestli to má být spíš jako polívka nebo jako omáčka, ale je to zkrátka jídlo svou strukturou něco mezi tím. Kvásek musí být tak akorát kyselý, tedy ne hned čerstvý, ale ani ne starý, hořký. V ledničce vydrží i měsíce, ale mrazák pochopitelně nesnese. Jedna dávka kvásku bývá kolem ¼ či 1/3 litru a vydá na velký hrnec, naplněný do ¾. Rozmíchá se ve studené vodě na hladké těstíčko, aby nebyly žmolky, když se nechá chvíli stát, jde to docela dobře. Zavaří se pak do hrnce, kde už se vaří houby s cibulí, solí a kmínem. Novým kořením a bobkovým listem se nic nezkazí, z bylinek je nejlepší libeček - je hodně aromatický, případně cokoli jiného.

Sušené houby je dobré předem namočit, na množství nesejde - kolik bude, tolik bude, půl hrsti nebo několik. Musí se hlídat, aby kyselo nepřekypělo, když se začíná vařit! Umývat připečený kvásek není žádná slast! Vařím pomaleji, aby se nepřipálilo.

Zvlášť uvařím brambory ve slupce a zvlášť míchaná vajíčka na másle či sádle a opečené kroužky cibule. Na tohle množství dávám tak šest vajec a dvě cibule. Brambory s vajíčky se přelijí na talíři kyselem, přidá se kousek másla a cibulka, je-li k dispozici libeček, i ten, a je to.

Zbytek ingrediencí potom už smíchám dohromady, ohříváním se nic nezkazí. Kyselo vydrží v chladu dost dlouho. Čerstvé kyselo je spíš průsvitné, zabarvené trochu houbami. Po vychladnutí ztuhne jako pudink a taky ztratí průsvitnost, což se ani po ohřátí nezmění. Některé slabší povahy ho nemají v oblibě kvůli vůni kvásku, která je silnější u čerstvého kysela. Sama jsem si na to chvíli zvykala, než mi zachutnalo.

Dodnes si ho aspoň dvakrát ročně vaříme, když se nám podaří přivézt si kvásek, náhražky z droždí či samozkysnutím vyrobené, na které nějaké recepty taky během času byly i v časopisech, se mi neosvědčily, není to ono. Lépe je jednou získaný kvásek nastavit moukou (žitná+pšeničná) a vodou a nechat na teple, jsou na to návody u pečení chleba. Nejsou totiž kvasinky jako kvasinky, produkují odlišné látky, tedy i jinou chuť. Ale někdy se dá v prodejně pekárny kvásek objednat.

(A pro úplnost: v jiných krajích je kyselo název pro nakyslou houbovou polévku s mlékem či smetanou i bez nich, s bramborami i s vejci.)

Velšský králík čili chlebová pečeně

Je to recept mírně upravený, původem možná z Apetitu. Patří mezi ty, co vám díru do rozpočtu neudělají a dá se snadno upravit i pro vegetariány.

Na "králíka" je ta pravá chvíle, když zbývá tvrdnoucí chléb. Nakrájím si ho na kostičky a není-li ho dost, tedy tak 4 šálky, odložím v sáčku do ledničky a čekám na další skývu…

Pak se pustím do přípravy králíka: dvě cibule, stroužek česneku, šálek strouhaného celeru a půl šálku mrkve opeču na oleji nebo jiném tuku (sádle) ve velkém kastrolu. Do omaštěné zeleniny ještě k opečení nasypu chleba. Na vše nadrobím jednu až dvě kostky bujónu nebo bylinek, zaliju vařící vodou z konvice v množství asi jeden šálek, promíchám, aby se rozmočilo, a pokud se mi zdá tekutiny málo, ještě přidám. Nechám odstát do vychladnutí, ale častěji do doby, kdy se mi to hodí. Velšského králíka totiž můžeme klidně chystat na etapy.

Předehřeju si pak troubu, do směsi rozbiju 2 až 3 vejce, sůl, bylinky a koření - majoránku, kmín, pepř, tymián, bazalku, rozmarýn, šalvěj, lze i kopřivy a pažitku, promíchám, ochutnám.

Hmota se může péci jako šiška, jen se přikryje proužky slaniny. Je-li však hmota moc měkká, trochu se roztéká, je-li tužší, je pak i pečeně suchá a drobí se. Tak jsem tentokrát zkusila upéct králíka ve formě, v bábovce, která je dostečně velká. Vylepšila jsem to tím, že jsem ji celou vyložila plátky slaniny.

Chlebová pečeně krásně voněla, šla i snadno vyklopit - docela pěkná podívaná, ne?

Chutná zatepla se salátem k večeři, na svačinku studená či ohřátá, opečená v plátcích na pánvičce. Její konečnou chuť a konzistenci hodně ovlivní to, jak moc či málo jsme zeleninu a hlavně chléb na začátku opekli, ale to už si musí každý přizpůsobit svým chutím.

Své strávníky si chlebová pečeně najde a je to další tip, jak připravit tradiční zimní zeleninu.

Slaninové knedlíky čili špekouny

Tohle jídlo vypadá pracnější, než opravdu je. To by mi tak nevadilo, ale též si dlouho rozmýšlím, zda si ho dopřát, když tedy evidentně nepatří mezi racionální pokrmy! Ale v zimě aspoň jednou si ho dáme. Je totiž jakýmsi koncentrátem typických českých chutí a snadno si získává přízeň dalších strávníků. Je to pokrm evokující domáckou atmosféru a s tím spojené pocity pohody a bezpečí, jiný zas s nostalgií zavzpomíná na staré zlaté časy, kdy ještě jídlo muselo být vydatné a cholesterol nebyl vynalezen...

Když se postupuje s rozmyslem, dá se příprava špekounů zvládnout docela rychle. Jako u mnoha jiných předpisů je i zde dobré věnovat čas na rozmyšlení pracovního postupu, co, kdy a v čem nejlíp udělat! Jelikož nejsem schopna cokoli číst či poslouchat v metru, kde bych musela vytahovat brýle nebo sluchátka, držet krom tašky a sebe ještě další předměty, věnuji na takovouhle nejrůznější "manažerskou" přípravu právě čas strávený v MHD a doma už to jenom vykonám!

Na šest porcí jsem vzala 12 housek, to samozřejmě není malá hromada. Málem mi nestačily mísy a kastroly, ale ono se to pak slehne…Začínám tím, že housky či rohlíky nakrájím na kostky, nejšikovnější se mi zdá pokrájet je po délce, pak po výšce a nakonec napříč celou housku najednou, ba i dvě se dají pokrájet současně.

Všechno se to musí trochu opéci, tak jsem na 100g sádla do velikého kastrolu hodila dvě cibule na kostičky, a když zesklovatěly, přisypala k nim pokrájené pečivo. Tedy měla jsem kastrol úplně plný, zdálo se, že tuku je tam nesmyslně málo, leč to je právě zdání. Převracením a mícháním se pečivo slehne, tuku nemusí být tolik, aby se v něm housky topily, stačí sem tam opečená ploška, tak to bude v pořádku, jen nic nepřipálit, dát menší teplotu! Odstavila jsem kastrol a nechala trochu schladnout, to už byl jen něco přes polovinu plný.

Na pánvičce jsem pak zvlášť opekla kostičky masitější slaniny, dala jsem jí kolem ¼ kg.

Rozmíchala jsem si tři vejce v 350ml mléka a nalila na již jen vlažné housky. Měly by tak za půl hodinky nasáknout.

V oddechovém čase jsem si poklidila v kuchyni, co bylo třeba.

Pak přímo do kastrolu jsem na opečené a nasáklé housky přisypala 100g hrubé mouky, hrst mražené pažitky, opečenou slaninu, trochu soli (skoro vše je slané dost), pepře, majoránky a prohnětla.

Je-li třeba, přidám další mléko nebo strouhanku, ale trefila jsem to tak akorát - hmota se samozřejmě trochu lepí, na focení to byla ta nejnáročnější chvíle! Jinak by to zase nedrželo pohromadě, to dá rozum…Než jsem začala mokrýma rukama tvořit malé pevné knedlíky, dala jsem si vařit vodu do jiného kastrolu.

A přitom mě napadlo, že jsem taky někdy mívala jen jeden velký kastrol, takže proto jsem musela housky přesypat do mísy a zpracovat vše v ní a hned ho umýt, aby knedlíky byly v čem uvařit.

Měla jsem jich bez dvou třicet, vařila jsem je nadvakrát, stačí 6 minut. Trochu nabydou. Vybrala jsem je na cedník a nechala okapat a vychladnout. Jsou výborné s jakýmkoli zelím či špenátem. Dají se snadno ohřát na pařáku, v mikrovlnce i na pánvičce, zmrazit, transportovat...

Lososové nudle

Jednoduché a rychlé teplé jídlo? Tady jedno je, inspirované Itálií.

Těstoviny si vyberu klidně vaječné, když nejsou s masem. Široké nudle mi vyhovují. Dál je třeba ½ až ¾ skleničky či krabičky tresky a la losos, ¼ litru šlehačky pravé nebo rostlinné a kolem 100 g strouhaných sýrů, aspoň část "parmazánového typu".

Nejdříve dám vařit vodu na těstoviny, osolím. Nastrouhám si sýr, nemám-li strouhaný již z továrny, pardon, z mlékárny.

Do malého kastrolku na kapku oleje hodím půl cibulky nadrobno a nechám trochu zesklovatět, přidám červenou drť, trochu pepře a všechnu šlehačku. Smetana 12% je málo tučná, ta se většinou srazí. Rostlinná varianta je ale odolná. Přisypu většinu sýra, nechám rozpustit. Nudle už se vaří, sliju, servíruju na talíř, sypu sýrem. Omáčka vystačí na tři porce.

V místě původu se dělá z pravého uzeného lososa, který se pokrájený na čtverečky menší než 1 cm vhodí do horké šlehačky, dohustí parmazánem a podává. I krabí tyčinky se mohou použít, k těm dám jen trochu pepře (bez cibule). K jiným mořským potvorám, kupř. nějaké směsi - koktejlu bych už dala i česnek, případně trochu protlaku.

A nezapomeň na hubník, když jsou ty svátky!

O hubníku básnila kdysi jedna kolegyně, pocházející z Liberce. Připravovala ho vždy na vánoční svátky, nejlépe na Štědrý den, byla to pro ni tradice nepominutelná, i když už léta žila úplně jinde.

Bylo potřeba hodně hub, sušené se předem musely povařit. Přirovnala bych hubník k nádivce, ale bez masa. Najdeme ho mezi jídly z Krkonoš, a jelikož Jizerky jsou jakýmsi jejich prodloužením, je doma i všude kolem, ale v jiných podhorských oblastech. Houby se do hor zase vrátily, jak jsem se v létě mohla přesvědčit, a tak jsem si pěknou porci dušených hříbků, kovářů i růžovek dala zmrazit na dobu vánoční.

Zacházím s houbami takhle už leta a vždy jsme je snědli bez jakýchkoli potíží, podusím na troše oleje s pepřem a solí, bez cibule - tu pak přidávám až při dalším zpracování. Houby vodu pustí, pak ji nechám odpařit a hotovo. A do jara se vždycky nějaké využití najde.

Tentokrát jsem udělala hubník na Nový rok. Houby jsou určitě v lidové magii něčím důležité, představují sílu lesa a jsou symbolem ochrany, tak se k novoročí hodí. A ovšem, prakticky vzato, měla jsem skoro celou veku, kterou jsme nespotřebovali na silvestra, tak se to hodilo i z tohoto důvodu . Jinak bych vzala asi čtyři rohlíky na dvě porce hub. Veku jsem namočila do mléka a přidala povolené houby, tři vajíčka, kousek nakrájené slaninky, cibuli, česnek, pepř, sůl, kmín, navíc jeden řapík celeru, aby chuť zvýraznil.

Směs jsem upekla v přiměřené nádobě sádlem vymazané…jako večeře či svačinka do práce bude chutnat, hodí se k němu jakákoli zelenina čerstvá nebo naložená, salát. Po masových dnech dobrá změna!

Květákovky

Květák u nás nejčastěji konzumujeme v téhle formě - je to jednodušší než smažit celé růžičky a chutnější než mozeček. Květákové placky se dělají různě, nejhorší varianta podle mě je hodně ho rozvařit, přidat spoustu mouky a mléka, zato málo vajíček a stvořit tuhé placky, co leží v žaludku…snad ty moje jsou jiné.

Květák nastrouhám syrový, košťál vyhodím (nebo by se dal přidat do polévky).

Osolím. Přidám 3-4 vajíčka, trochu mléka, trochu mouky, trochu květu, pepře. Nebo kari. Směs by měla být tak akorát, aby držela pohromadě.

Smažím na troše oleje, podávám samotné s tatarkou nebo jinou omáčkou a zeleninovým salátem, případně s bramborem, případně naopak jako přílohu k masu. Pobyt v mrazáku i ohřívání snášejí dobře.

Když je květák moc veliký, může se i na tu polévku kousek nechat. Stačí rozebrat či rozkrájet na malé růžičky, přidat vody jeden dva centimetry nad ně, povařit se zeleninovou kostkou, doplnit mlékem, přisypat nudle, případně trochu zahustit hotovou světlou jíškou, zjemnit oříškem másla a špetkou květu…a druhý či třetí den proleželou podávat. V té čerstvé květák totiž skoro není k poznání!

Křehké listy špenátu

Obhlížela jsem stánky se špenátem tak dlouho, až jsem si vybrala jeden přímo bujně zelený, čerstvý, s ještě vlhkou zemí na kořínkách...trhovkyně mi doporučila koupit na dvě porce tak tři čtvrtě kila listů. Byla to plná igelitka. Ano, svaří se neuvěřitelně, vím. Váhala jsem s jeho nákupem taky kvůli čištění - ale: "To odkrojíte jen tohle růžové a hodíte do dřezu, propláchnete, trochu necháte okapat a je to." Samozřejmě to tak hladce nešlo, kořínky jsem okrájela po hrstech, to šlo, ale ještě jsem špenát musela trochu přebrat od plevele a povadlých lístků. Prala jsem ten plný dřez listí v několika vodách, až byl čistý. Nechala okapat. Rozhodla jsem se nechat listy vcelku.

Na oleji jsem opekla cibulku s česnekem, na ně napěchovala asi třetinu listů, osolila a za minutu dvě po několikerém promíchání mohla dávat na talíř k masu a bramborám, byly to dvě malé porce.

Do závinu závinu jsem se pustila později. Troubu jsem zapnula na 200 stupňů. Na další cibulku a česnek jsem hodila špenátu, co se vešlo do kastrólu, jak se slehnul, doplnila zbytek, přidala sůl a zas asi minutku obracela, hotovo. Necelých 200g balkánského sýra jsem nakrájela na plátky. Listové těsto jsem rozdělila napůl a vyválela obdélníky, a to rovnou na pečícím papíře. Pak jsem vzala plech, trochu ke straně položila papír, na jednu jeho polovinu obdélník těsta a nožem nařezala pruhy po stranách, jak je vidět na obrázku. Doprostřed jsem rozložila špenát bez vody, navrch sýr.

Volné pruhy jsem postupně přehazovala přes sebe a trochu stiskla uprostřed. Když se během pečení rozpojí, není to až takové neštěstí…

Abych měla dost místa na druhý závin, papír jsem posunula k druhému kraji plechu, položila druhý obdélník částečně i mimo papír a rovněž zapletla, posunula papír zpět - a už ležely oba záviny pěkně vedle sebe.

To popisuju podrobně, neb mi nějakou dobu (několik závinů) trvalo, než jsem vymyslela nejlepší postup - jak je závin pletený, velice špatně se s ním manipuluje, proto se musí naplnit a dokončit až na plechu. Lze udělat z jednoho balíčku těsta i jeden velký závin, placka je pak silnější, což nevadí, ale porce jsou až příliš velké. Pruhy mohou být širší i užší, náplně samozřejmě různé, ale ne moc mokré. Výborná je i nějaká šunka nejen pod špenát, ale i pod zelí, které hodně vymačkám a trochu zahustím škrobem. Půl kila zelí není nijak moc.

Když není těsto vcelku, ale v pruzích, lépe se upeče a je krásně křupavé, navíc to hezky vypadá, i když nebudete kdovíjak pečliví.

Jen dobře dozlatova upéci v horké troubě a pozor, je-li vyšší vrstva náplně, aby se listové těsto propeklo i odspodu. Špenátové a zelné záviny v tomto podání se mohou chlubit desítkami pochvalných doporučení a jsou ozdobou každého stolu!

Nejlepší jsou samozřejmě ještě vlahé, ale zbyde-li pár kousků, dají se trochu ohřát na suché pánvi - listové těsto a mikrovlnka spolu zrovna nekamarádí.