Předkrm z červené řepy

Nezdá se vám taky, že vařím pořád samá červená jídla? Ještě aby se toho chytil nějaký dušezpytec...je to jen náhoda, že se to sešlo? Jasně že ano, nic v tom nehledejte!

---

Dostala jsem se konečně k přípravě jednoduchého receptu dle Zdeňka Pohlreicha, marinovaná červená řepa se mi zalíbila už kdysi. Byla naservírovaná jako ravioli s kozím sýrem. Kozu sice fakt nemůžu, ale nahradila jsem ji brynzou.

Recept na marinádu jsem dodržela: svařila jsem (na dvě velké řepy, celkem vážící 3/4 kg) 200 ml octa, dvě lžíce cukru, trochu soli, přidala 3 lžíce medu, tymián a 100 ml olivového oleje.

Umixovala jsem emulzi, tyčákem to šlo snadno. Řepy jsem jen oloupala a na mandolíně nakrouhala opravdu tenké plátky. Nejvíc práce dalo všechny je pokrýt marinádou, překládala jsem je po jednom. Plátky z řepy nepraskaly, to bylo dobré, ale po strouhání byly na sebe nalepené. Naskládala jsem je do zipovacího sáčku, přilila marinádu a dala odležet.

Do druhého dne se proležely, ale další dny byly ještě lepší, tedy bych doporučila nechat řepu marinovat aspoň dva dny. Ze sáčku jsem odebírala dle potřeby, do snědení to byl týden - myslím, že by řepa vydržela i déle, proto si jí klidně udělejte i tohle množství.

Podávala jsem ji na několik způsobů. Jako překrm jsem plátky pro společnost osmi lidí naskládala na mísu a brynzu utřenou s máslem nechala v misce. Pak jsem ji servírovala na talířcích a nakonec v misce s hořčicovou zakysankou k jídlu anebo i samotnou.

Jak houska na krámě

To se snadno řekne, a ještě míň to znamená, prostě běžná věc.

Ale je opravdu tak snadné, jak úsloví napovídá, upéci dobré houstičky?

---

Samozřejmě záleží na praxi, na tom, co už umíme a jak jsme zběhlé v práci s kynutým těstem.

V tom jsem za poslední roky s pomocí robota hodně postoupila - těsto zpracuje skvěle, což je základ úspěchu. Tak ok, ještě nějaký dobrý recept...

Narazila jsem na zajímavé receptíky s majonézou. Tedy nejprve jsem se musela popasovat s recepty na sladké pečivo, do nichž se dává majolka (!). Přišlo mi to divné.

Jistě, ty příchutě se trochu vypečou, ale přečetli jste si někdy složení těchto výrobků a zvážili, proč byste právě tohle měli do těsta přidávat? Musela jsem trochu zapátrat, kde se to vzalo:

Základní majonéza ve své původní podobě, tedy olej se žloutky a citrónovou šťávou, bez dalších příchutí, se ještě v 60. letech prodávala vážená a minimálně do třených těst se dávala, byla to úspora práce s vymícháním tuku a žloutků do pěny. Najde se v receptech z té doby, ale vždy je zdůrazněno, že majonéza má být NEOCHUCENÁ! Což majolka ani jiné

prodávané výrobky s názvem majonéza dnes nejsou. Krom toho žádné z produktů potravinářského průmyslu, které v dnešní majonéze převládají, přece v těstě nepotřebujeme!

Zvlášť ve sladkém.

Potravinová vyhláška (2001) stanovuje, že podíl oleje v majonéze může být 10 až 85 % a na jeden kilogram výrobku stačí jeden vaječný žloutek! Majonézy jsou nastavovány vodou, zahuštěny a obarveny, a to spíš víc než míň.

Stará norma z r. 1959 určovala, že na kilo majonézy musí být použito 8 žloutků a 78% oleje, pak už jen ocet a sůl. Tak takovou majonézu má smysl do těsta použít, tu s jedním žloutkem nikoli.

O nejistotě ohledně výsledku s použitím majonézy místo tuku a vajec svědčí i to, že do řady receptů se stejně přidávají další vejce a někdy je v něm majonézy jen pár lžic a ostatní suroviny, tedy vejce a tuky, také...

Autoři receptů hovoří o netradičním použití majonézy do těst - chyba lávky, recept už v těch šedesátých letech nebyl žádnou novinkou, tipuju tak na předválečnou éru, jak jsem mohla zaslechnout z babiččina vyprávění (ovšem že spíš pohrdavého, protože takové šizení neuznávala).

Neochucenou majonézu, tedy ze žloutků či celých vajec a oleje, budete muset připravit nejspíš doma - tyčovým mixérem je to za pár vteřin. Udělala jsem majonézu jen ze dvou celých vajec, 250 ml řepkového oleje,

špetky soli a šťávy z půlky citrónu.

Použila jsem ji do receptu na malé houstičky z kynutého těsta, pekla jsem je pro početnější společnost, takže z celého kila mouky. Vykynuly pěkně. Zkoušela jsem několik velikostí, aby byly sklutečně malé - stačí pramínky jen jako malíček silné, dlouhé tak do sedmi centimetrů. Potřela jsem je mlékem a posypala trochu hrubou solí. Upekly se hezky. Jen soli v těstě mohlo být více, potřebují na 1/2 kg mouky aspoň půl lžičky. I přes tu majonézu byly houstičky spíše sušší, další den už to nebylo ono.

Nakonec mě právě teta přivedla k receptu v záznamech po babičce, tedy přesněji receptu od babiččiny sestřenice. Ty její houstičky prý byly vyhlášené a hrozně dobré i samotné ke kafi, no ano, slyšíte dobře.

Pustila jsem se tedy po pár týdnech do opravy. Recept praví:

na 1 kg polohrubé mouky přidáme 150 g hladké, 250 g tuku, 50 g kvasnic, 1 vejce a 2 žloutky, zadělat mlékem, sůl.

Je to skoro jako na vánočku, jen bez cukru.

Obě dámy, jak babička, tak její sestřenice, by jistě zmínily máslo, kdyby myslely máslo - ale tuk je tuk, použila jsem tedy heru. Vzala jsem poměr malý, na jeden plech (10 housek): 300 g směsi polohrubé a hladké mouky, 1 vejce, 70 g tuku rozpustit v 1,5 dl mléka, půl lžičky soli. Ve stroji jsem smíchala mouku s droždím, solí a vejcem, přilila tuk s mlékem a zadělala.

Mléka bylo až dost, ale brala jsem poměr jako u jiných těst. Přidávala jsem asi dvě lžíce mouky, aby těsto nelepilo.

Po vykynutí jsem zkusila nejen houstičky, ale i hvězdičky za pomoci kráječe jablek. Opět jsem je potřela mlékem a ozdobila solí a upekla dozlatova. Ukázalo se, že lepší je nedokrojit hvězdičky až dolů, ale jen tak do poloviny, pečením se některé moc rozevřely.

Housky byly o něco lepší než ty majonézové, a vypadaly stejně dobře. Čerstvé se i k tomu kafi daly jíst samotné, to ano. Jedlé byly i druhý den. Dobré, ač nijak výrazně neoslnily, prostě houska jak na krámě :) Ale radost jsem z nich měla, to jo - jistě se mi bude ještě někdy hodit, že jsem si je vyzkoušela.

Kupovat majonézu?

Majonézu jsem už tady propagovala. Ale udělám to znovu a ráda, k čemuž mě vede zejména porovnání majonézy kupované a domácí. Koupíte poměrně řídkou, ledasčím nastavovanou emulzi. Aby se dala rozumně prodávat, musí být důkladně stabilizovaná (jinak by se rozložila na jednotlivé složky) a konzervovaná.

A to je hned několik technologických kroků, kterým se při rychlé domácí přípravě vyhneme. Připravíme si majonézu čerstvou podle potřeby, konzervovat netřeba. Olej a vejce se snad nacházejí v každé kuchyni běžně.

Příprava zabere skutečně chviličku. Dělávám ji tyčovým mixérem v úzké nádobě ze dvou nebo čtyř žloutků, k nim 130 nebo 250 ml slunečnicového oleje, sůl, 1 nebo 2 lžíce citrónové šťávy nebo bílého vinného octa, trošku hořčice, pepře, cukru. Majonéza se navíc udělá pěkně hustá. Zjistila jsem, že je úplně jedno, jsou-li vejce teplá nebo studená, jen nesmějí být příliš stará - pak se majonéza nepovede. Pokud se nezačne tvořit hned při prvním zapnutí mixéru, už se to nedožene - stalo se mi to však jen jednou. Můžete přidat i více oleje, to pak trvá asi minutu, než se vše spojí.

Místo dvou žloutků se dá udělat majonéza z celého vejce, což se chystám vyzkoušet, zatím na to nedošlo. Salmonel ap. se neobávám - vím, že u nás funguje veterinární dozor a vejce jsou kontrolovaná, chybka nastane skutečně výjimečně, jako u všeho. Spíš na to nevzpomenu.

Taky by se v případě obav dala použít vaječná melanž, na jejíž výrobu se vejce ještě dezinfikují ozářením. Ale ta se mi pro domácí užití jeví dosti nadbytečná - vejce je už dokonale zabalené samo o sobě a nespotřebováváme jich desítky naráz, aby úspora práce s rozklepnutím měla nějakou váhu, zato cena melanže už by majonézu prodražit mohla. Jinak se dost ušetří.

I domácí majonéza vydrží v ledničce v přikryté nádobě několik dnů, odzkoušeno mám pět. Uvádí se i dva týdny.

Stejně jako kupované něco ji můžete namíchat s jogurtem nebo zakysanou smetanou, zdá-li se vám příliš hutná.

Další vychytávka, co se zbylými bílky:

upečená bílková omeletka se může pokrájená přidat do majonézového salátu.

Tento tip mi připadá geniální, svěřila mi ho jedna vzácná přítelkyně. Protože to znala od dětsví takhle a ne jinak, ani ji nenapadlo, že jde o něco zajímavého - a taky, kdo by se běžně bavil o takových detailech, že. Naštěstí jsme to při jakémsi hovoru odhalily a já teď předávám tenhle nápad díky blogu dál.

Cibulový koláč

Mám tu nějak málo hlavních jídel, což bude tím, že víc vařím už známé a zveřejněné recepty. Stejně na máloco dojde řada vícekrát jak dvakrát do roka, a strávníci se dožadují opakování toho, co jim chutnalo. Došlo nedávno i na kachnu, dělala jsem mexické variace, dýňové omáčky s masem, kuřecí steak se zeleninou, plněné papriky i žampiony, ledvinky na víně, ale i kyselo.

K večeři se výborně hodí i cibulový koláč. Byla jsem nedávno obšťastněna větším množstvím cibule a část jsem musela hned zpracovat, proto jsem si na něj vzpomněla. Zařadila jsem ho do studené kuchyně, ačkoli nejlepší je teplý.

Začala jsem křehlým těstem, protože jak každý čtenář už ví, to musí chvíli odpočívat, aby tolik nelepilo. Vzala jsem 200-250 g hladké mouky. K ní se nadrobí polovina váhy změklého másla, přidá trochu soli a pár lžic studené vody - zadělávání v robotu je hned, ale ani ručně to netrvá dlouho.

Na kulatou formu stačí 3/4 kg cibule. Oloupat ještě jde, ale nakrájet na kolečka chce trochu výdrž - vzala jsem si na to velké stuhadlo-krouhač a s pomocí kloboučku cibuli pokrájela, i tak jí je dost na to, aby vyvolala pár slz.

Cibule se pak musí spařit, což jsem udělala jen na cedníku plnou konvicí vařící vody, a pak se asi dvacet minut dusí s kusem másla. Ovšem se osolí, opepří, případně se přidá další koření.

Na rozprostřené těsto jsem ještě přidala pár plátků debrecínky, rozložila na ni náplň a zalila ji dvěma vejci rozšlehanými s půlkou kelímku smetany, stačilo to.

Dozlatova upečený koláč výborně voní, nedá se mu odolat.

Variant je mnoho, můžu doporučit i tvarohové těsto (jako křehké, jen s kostkou tvarohu navíc), někdo zas rád kynuté. Cibule se dává i syrová, i opečená, červená nebo bílá, jak je libo. Spařená cibule by neměla příliš nadýmat, ale je to velmi individuální, před společenskou akcí si cibulový koláč raději nedávejte!

Domácí majonéza mrknutím oka

Už jste si přečetli, co tak většinou obsahují kupované majonézy a poněkud vás to odradilo?

Udělat si majonézu domácí však není tak těžké a ani to dlouho netrvá. Stačí tyčový mixér s úzkou nádobou. Do ní jsem vložila dva žloutky, 150 ml oleje (slunečnicového), šťávu z půlky citrónu, lžičku dobré hořčice, sůl, pepř. Vejce mají být co nejčerstvější. Pak už jen ponoříme tyčák až na dno a pomalu táhneme nahoru - za 5 vteřin je majonéza hotová. Neuvěřitelné, ale funguje to!

Nevyzkoušela jsem zatím dost trvanlivost takové majonézy, nevydržela kvůli okamžité konzumaci - avšak vzhledem k rychlé přípravě to není rozhodující.

Původní recept od Nadi už jsem nenašla, ale je k mání i tady.

Určitě stojí za vyzkoušení, blížící se svátky přímo nabízejí plno možností. Předem doporučuju si majonézu natrénovat (pozor na množství soli, hořčice a citrónu). Do salátu jsem pak kvůli tučnosti přidala i zakysanou smetanu, ale to už si každý dle vlastních chutí přizpůsobí.

Slaný cuketový chlebíček

Chystala jsem občerstvení do práce a bylo horko, hodně horko. Vzhledem k letní době jsme tedy volila jen taková lehčí a téměř vegetariánská jídla. Jenže i studenou kuchyni je třeba tepelně upravit, když jsme nechtěla zůstat jen u pomazánek a podobně - na to už si musím svou pověst kuchařky trochu hlídat! Nelze také vystačit s loňskými recepty - ale menší pohoštění pro pár lidí je mi vítanou příležitostí, proč se pustit do přípravy něčeho nového a důkladněji si zavařit.

Vybírala jsem dlouze, zvažovala možnosti, něco se mi zdálo pracné, na něco moc horko, nakonec jsem zvolila několik chodů celkem jednoduchých.

Ančovičková pomazánka jako předkrm byla navíc ochucená nepatrně hořčicí. A pozor - potřebuje trochu rozležet, začerstva to není ono. Druhá pomazánka byla z Nivy s ořechy. Podávala jsem s tortillami.

Jako další, tedy hlavní chod, jsem připravila sýrem plněná rajčata (v článku poslední rcp), před podáváním ohřátá v mikro, ozdobená pršutem a bazalkou.

K tomu cuketový chlebíček.

Původní francouzský recept pochází ze stránek Les Foodies a rozpis zněl:

200 g hladké mouky, 2 vejce, 3 lžíce jogurtu, 1/2 prášku do pečiva, 3 lžíce olivového oleje, 70 g zelených oliv, 90 g sýru feta apod., 1 cuketa, 1 cibule, sůl, pepř

Na oleji jsem orestovala cibuli, kostičky cukety a dle receptu i olivy. A ještě se mi povedlo vše trochu přismahnout, jak jsem dělala zároveň jiné věci. Nebude to vadit, není to moc dohněda? Zrovna když se s tím chci blejsknout...no uvidíme.

Z prvních čtyř ingrediencí jsem umíchala v míse těsto, přidala celý obsah pánve a zdálo se mi, že zeleniny je tam moc a těsta málo, přidala jsem tedy ještě 100 g mouky a 1 vejce, trošku prdopeče a nakonec kostičky sýra. Nechutnalo to nijak skvěle, ale doufala jsem, že pečením se to spraví. Směs jsem naplnila do vymazané dlouhé chlebíčkové formy a pekla na 180 stupňů asi půl hodiny, vyzkoušela propečenost špejlí.

Po částečném vychladnutí se mi povedlo snadno chlebíček vyklopit, a když jsem ochutnala první sousto, uklidnila jsem se - dopadlo to velmi dobře!Je to mnohem jednodušší recept než cuketové nádivky a podobná jídla, taky méně náročný na suroviny i lehčí k jídlu, málo tučný, přitom vláčný a dík orestování zeleniny má lepší chuť.

S pohoštěním jsem uspěla dobře, hodilo se k němu bílé víno i mátová limonáda.

Na závěr byl jogurtový koláč s vínem, ale o tom zas příště.

Pomazánky od A do Z

V diskuzi k nedávnému článku o pomazánkách od A se objevil návrh dát dohromady pomazánky dle abecedy...aby bylo na výběr. Tak tady předkládám tento pokus, na samostatné recepty to nevidím, ale máte-li nějaký další tip, přidejte do komentů. Není-li složení zřejmé z názvu, vypište prosím též.

A ančovičková, avokádová

B brynzová s lososem, budapešťská, bylinková, bůčková

C cizrnová

Č česneková se sýrem

D drožďová

E

F fazolová, finská (niva, cib., maj., tvaroh)

G guacamole

H hermelínová, herkules

CH

I islandská (z file)

J jazyková, játrová?

K květáková (s česnekem a sýrem), křenová

L lososová, lilková (orient)

M moravanková, makrela, mrkvová

N niva (třená), norská

O ořechová se sýrem

P pórková, pažitková, pacifik, paštiková, pivní

R rybičková, rozhuda

Ř ředkvičková, z červené řepy

S syrečková, sýrová, sardinková

Š škvarková, šunková pěna, švédská (tvaroh a tresčí játra)

T tvarohová, tuňáková

U uzený jazyk..., uherská, z uzené ryby

V vajíčková

Z zvěřinová?

Ž žampionová

Trochu řeším nedostatek času, tak, milí čtenáři, vymýšlejte chvíli za mě :)

Pomazánky od A - ančovičky, avokádo

Přivezla jsem si naložené ančovičky-sardele z Andalusie. Při té příležitosti se vynořila stará záhada, zda sardele a sardinky jsou to samé nebo jak to spolu vlastně souvisí.

V době internetu se dá nalézt jasná odpověď z důvěryhodného zdroje, tady je:

Slovo sardinka má dva významy. Jednak je to pojmenování konkrétní drobné sleďovité mořské rybky, která je hromadně lovena, jednak se tak obecně říká těmto, ale také jim podobným rybičkám, sterilizovaným v oleji nebo v marinádě. Sardel pak je něco jiného než sardinka. Slovem sardel se také pojmenovává sleďovitá mořská rybka, ale jiná. Zatímco sardinka je rodu Sardina, sardel je rodu Engraulis a její další jméno je ančovička, v některých knihách se píše anšovka. Také výraz sardel slouží jako obecné pojmenování, sardele jsou rybky - a nemusí to být jen sardele - naložené v soli, z těchto sardelí se pak dělá sardelová pasta. Kuriózní určitě je, že přestože slovo sardinka vypadá jako zdrobnělina od sardel, sardele jsou menší rybky než sardinky. Pojmenování obou druhů ryb a obou typů naložených rybiček pochází od jména ostrova Sardinie ve Středozemním moři, kde se tyto rybky lovily. Zdroj

Takže sardelová pasta nemusí být ze sardelí, tedy z ančoviček...to jsou teda záludnosti. Nicméně pro kuchyňské použití je to dobré vodítko.

U sardelové pasty, kterou babička hojně používala na zvýraznění chutě omáček, nejen sardelové, vždy vzpomínala na pravé ančovičky, které nebyly na žzačátku 60. let k dostání. Očka s kapary se objevovala jen vzácně, jako pochoutka na jednohubky pro dospělé, a vše to chutnalo hodně slaně.

Nám dětem k svačině na chleba s máslem taky někdy mazala slabě trochu sardelové pasty, měla jsem to ráda.

Ještě jsme ji dávali do vajíčkové pomazánky.

Ančovičky jsem tedy pokrájela a rozetřela, jak to šlo, a přidala jsem k nim nasekaná vajíčka natvrdo (bílky protlačuju drátěným kolečkem dvakrát, aby byly kousky menší) a pomazánkové máslo. I ten olej, v kterém filátka leží, je dobré použít. Na zjemnění chuti dávám i lžíci majonézy, tu jsem tentokrát vynechala. Pomazánka se může lehce připepřit. V jedné variantě jsem ji ochutila i cibulí, ale ač jí byl jen kousek, nějak mi to nesedělo - možná jsem ji měla předem spařit.

Krom klasického namazání lze kopeček pomazánky taky položit na salátové "hnízdo" (lože, a jánevímjak by to ještě nazvali v rádobynóbl podnicích), prostě na podklad ze zeleniny, předem ochucené, a pečivo lze přikousnout.

Avokádo přišlo na řadu čistě náhodou, ne proto, že bych se rozhodla vařit podle abecedy. Musí být dobře zralé, spolehlivější jsou v tom avokáda černá, pod pevnou slupkou měkká dužina, která jde rozmačkat vidličkou. Tentokrát jsem využila tip od kolegyně a přidala jsem krom česneku, citrónu, soli a pepře i několik lžic tvarohového sýra. Taky trochu zelené petržele a pomazánka byla na světě. Proležení jí vůbec nevadí, vydrží v lednici nejméně čtyři dny.

Chléb náš vezdejší

Ne a ne, říkala jsem si vždy, když jsem četla o domácím pečení chleba, k tomu se zmanipulovat nedám, abych to zkoušela...tak šílený foodie zas nejsem!

Ale přece jen nějaká jiskérka zájmu byla zažehnuta...navíc nedávný, jednoduchostí provokující, návod od p. Cuketky, pak opět o poznání méně přijatelný chléb v sámošce, až jsem se přistihla, že o tom vážně uvažuju - tak aspoň vyzkoušet, ne?

No dobře, ale hníst těsto ručně? Lze, ale na to už nemám...Tedy plánovala jsem právě nákup robota, ale kvůli chlebu??? Ach jo, jenže taky pojedu na sever, kde se dá koupit osvědčený kvásek - okolnosti pečení chleba nahrávaly, dokonce jsem zcela neplánovaně objevila v malém krámku i ošatku - teď couvnout by byla už jen zbabělost!

I ten robot jsem si hned objednala - a byla připravená.

Ještě jsme pročetla různé návody a diskuze, zdálo se mi to až moc překombinované - volila jsem co nejjednodušší postup.

K dobře vyzrálému kvásku (asi 400 g) jsem jako inicializaci robota vmíchala vodu a něco žitné mouky a nechala v teple do druhého dne.

Pak jsem malou část přehodila do sklenice s víčkem volně zavřeným a dala do lednice, abych měla základ pro příště. Vydrží jistě pár dnů bez povšimnutí, pak se uvidí.

Ke zbylému kvásku jsem do robotní mísy přidala hladkou mouku a vodu, asi po 300 g/ml. Začala jsem opatrně hníst a přidávala další a další mouku, až bylo opravdu dost tuhé. Mouky mohlo být víc než půl kila. I sůl a kmín jsem zapracovala. Těsto jsem vyklopila na pomoučenou desku a jen párkrát převálela, aby bylo, jak píše pan C., pěkně sametové - potěšilo mě, že to probíhalo přesně podle jeho popisu.

Ošatku jsem hodně pomoučila a šišku z těsta do ní vložila a přikryla utěrkou. Tak, nyní bude čas na spoustu jiných věcí, než těsto dokyne.

To trvalo asi 3 a půl hodiny, zdálo se mi, že už se jeho objem nezvětšuje. Troubu jsem měla rozehřátou po pečení masa, nastavila jsem ji na maximum.

Pak jsem opatrně převalila šišku z ošatky na plech, skutečně docela držela tvar. Jen na jednom místě se těsto trochu přilepilo, to se snad zapeče. A rychle do trouby - ještě cáknout vodu na dno, snad to bude stačit.

Asi za dvacet minut jsem chléb zkontrolovala, vypadal docela dobře. Upečený a zvonivý byl za 35 minut.

Kůrka se mi zdála hodně vypečená, ale během chladnutí trochu změkla, byla pak akorát. Chléb mi praskl trochu u dolního kraje. Jinak vypadal docela pohledně.

Nechala jsem ho vychladnout na mřížce. Lákal, ale byl pořádně horký, zkusila jsem ochutnat až asi za hodinku - to se zdál trochu mazlavý. Ale po ukrojení to bylo v pořádku, struktura pěkná.

Chutnal moc dobře, jak má "normální " kváskový chleba chutnat. Nakyslý, kmínový, akorát slaný, křupavá kůrka a měkká, ale pevná střídka. Recept vážně není složitý, uvidím po dalších pokusech, ale hned ten první se vydařil bez problému.

Předkládala jsem ho i k předkrmu druhý den, všem zúčastněným chutnal. I technolog z oboru mi ho pochválil, že je upečený správně. Čtvrtý den už byl chléb dosti suchý, nechala jsem si patku na testování - do šestého dne nezplesnivěl, sedmý den už byl trochu cítit a osmý den řádně "vykvetl" :)

Podruhé jsem myslím neměla kvásek tak vyzrálý, nakrmila jsme ho dvakrát a nechala vždy 3-4 hodiny zrát. Chléb kynul pomaleji, pekla jsem po 5 hodinách. Více jsem zavlažovala troubu a od půlky pečení chléb několikrát potřela vodou. Praskl jen málo, kůrka byla po vychladnutí měkčí. Chutnal méně kysele a převládala pšeničná mouka. Ale pořád byl lepší než běžný kupovaný, ale sušší.

A já teď budu řešit nová dilemata: zda péci pravidelně či příležitostně, jestli se mi bude dařit uchovávat a množit kvásek, jak vychytat mouchy a dostat pečení do paže, jestli a kterak chléb dochucovat...

Potěšilo mě, že se povedl, dál se uvidí.

Domácí chléb vykouzlí úplně jinou atmosféru. Vztah k němu je plný symbolických významů, vzpomínek, asociací. A těch metafor, citátů, přirovnání ze všech dob (jako v názvu)...

Strávníci získají (samozřejmě oprávněný) pocit, že je o ně mimořádně pečováno. Pokud hledáte, čím podpořit svou roli v rodině, určitě stojí za pokus. V každém případě si pochutnáte.

Terapeutické tvarohové rohlíčky

Je to pár dnů, co mě právě tenhle recept vyvedl z momentální nenálady - nebylo to moc pracné a během přípravy jsem na ni pozapomněla. Nejvíce euforických pocitů samozřejmě následovalo při konzumaci křupavých, uvnitř měkkých a ještě horkých rohlíčků přímo z plechu a odlupování jednotlivých zákrutů ...v puse se úplně rozplývaly a lehce voněly po česneku i rozmarýnu, zkrátka dodaly jako příloha i běžným jídlům šmrnc. Ještě druhý den jsme si na nich pochutnávali. Vzorek ponechaný do třetího dne již byl tvrdší.

K pomazánce, jen tak s máslem, k polévce či k dušenému kuřeti se zeleninou se hodily báječně.

Zkusila jsem to i napodruhé, chuťově i terapeuticky se opět osvědčily. Nemohla jsem nevzpomenout na matku, která v takových situacích v době pubertálních splínů razila metodu: když máš blbou náladu, jdi dělat něco užitečnýho:) Totiž - ani když práce na psychiku nepomůže, je aspoň něco uděláno.

K rohlíčkům mě tentokrát inspiroval červnový Albert magazín. Poměr surovin jsem dodržela: 1 vanička tučného tvarohu, 1/2 kg polohrubé mouky, 150 ml slunečnicového oleje, 125 ml mléka, 1 prášek do pečiva, trochu soli, 2-3 stroužky česneku a snítka rozmarýnu (asi 10 cm).

Dík tvarohu se těsto lehce zpracuje, což jsem udělala v míse, je dost mokré. Těsto jsem osolila a přidala i nasekaný rozmarýn a česnek. Podruhé jsem zkusila vodu místo mléka, v tom problém není, to nevadí. Ubrala jsem i olej, což se musí opatrně - rohlíčky byly hned o poznání sušší, i když jsem množství snížila jen tak na 130 ml. Z téhož důvodu není dobré podlehnout dojmu, že je těsto moc měkké a že by chtělo více mouky. Bude-li se příliš trhat, stačí jí přidat 1-2 lžíce.

Vyválet však jeden kruh z takového množství těsta? Tolik místa nemám - uválela jsem nadvakrát spíš pruh asi 15 cm široký, silný 3-4mm. Z nakrájených trojúhelníků s tak sedmicetimetrovou základnou jsem zavinula rohlíčky. To přece jen zaměstnalo ruce i mysl, která neměla čas zabývat se sama sebou, ale hlídala výsledek. Je úplně jedno, zda jsou rohlíčky stejně velké, naopak různé velikosti strávníkům vyhovují více. Nějaký ten tenčí konec nebo nepravidelnost se pěkně vypeče a zdánlivý "nepodarok" hned získá na přitažlivosti. Ať to zkrátka dopadne jakkoli, nemůže to být špatně! Vida - další terapeutický prvek :)

Vylovila jsem ze zadních pozic spížní skříňky hrubou sůl a na plechu rohlíčky posypala - sůl byla ovšem všude, ale na rozdíl od cukru se aspoň nepřipálí. Je to tedy jedno, zejména v rámci terapie. Rohlíčky se vešly na jeden velký plch, bylo jich jednou 16 a podruhé 20 kusů.

Pekla jsem asi 20 minut na 200-210 stupňů, prostě dozlatova. Dobrá práce!

Zatepla jsem neodolala hned několika kouskům na zkoušku, vysloveně mě nadchly. Tím byla terapie zdárně dokončena, v duši se rozhostil klid a uspokojení...a když ještě přijde i uznání od strávníků, jsem zase ráda na světě

Do horka? Zelenina z jižních krajů

Dlouhotrvající rekordní teploty hned tak neskončí, a tak jistě taky přemýšlíte, co dát na stůl, aby to nestálo moc sil a nebylo nutno zahřívat obydlí ještě sporákem a troubou...už jsem zkusila péci plněné cukety v noci, připravit pečený (bez strouhanky) hermelín se salátem, špagety s čerstvými rajčaty a šunkou, italské gnocchi s čerstvým špenátem, risotto, vajíčka a nějaká studená jídla, ale jíst se chce každý den, i když třeba méně než jindy. Na zveřejnění sice čekají i recepty na  "podstatnější" jídla, ale situace žádá přehodnocení.

Zelenina z krajů, kde je teplejší počasí než u nás, mi proto připadá ideální.

Lilky v jogurtu vyžadují nepříliš dlouhé opečení na pánvi, ale to se dá udělat hned ráno, dokud je chladněji. Nejprve je nakrájím na plátky silné kolem půl centimetru, posolím a nechám potit rozložené na talíži. Po asi půl hodině je otřu kuchyňskou papírovou utěrkou a opékám na pánvi na troše oleje z obou stran.

K poslední várce přidám i cibuli na kolečka a česnek na plátky. Mezitím si připravím do misky smetanový jogurt nebo zakysanou smetanu, osolím a okořením pepřem a kari.

Do zálivky postupně potápím plátky lilků i cibuli s česnekem a celé dám odležet do ledničky.

Vydrží jistě 3-4 dny. Kdo nemá rád jogurt, může zkusit marinované lilky.

Žlutý meloun s pršutem je klasická kombinace a odmítne ji málokdo. Může se všelijak aranžovat, udělá parádu i v této jednoduché verzi:

Avokádová pomazánka ze zralých plodů se snadno rozmačká vidličkou. Dužinu hned pokapu citrónem (limetou), přidám sůl, kousek cibulky nadrobno, může se dát i česnek. Na dvě avokáda jsem přidala lžíci olivového oleje. S kukuřičnými tortilami chutná výborně, je jemnější než guacamole a dá méně práce.

Tahle jídla se můžou podávat zvlášť, ale i dohromady:

Kombinace chutí a surovin je pestrá a vychlazená zelenina přece jen osvěží. Dobré pečivo je podmínkou nutnou, lehké bílé víno volitelnou.

Salátová variace s červenou řepou

Jak se blíží jaro, přichází chuť na zeleninu. A mně tím víc při vaření klasiky podle Kejřové.

Dosud jsem tu řepu v lednici obcházela, ale nyní na ni došlo.

Vloni jsem zaznamenala plno inspirujících receptů, ale nedostala jsem se k ní. Zajímalo by mě, zda se v některé kuchyni zabydlela i pro letošek nebo zda jeden dva pokusy prozatím stačily? Tedy, ono je těch jídel a nápadů a surovin tolik, že se na ně nedostane kolikrát hodně dlouho dobu - už jsem se taky přistihla, že jídlo, o němž si myslím, jak ho dělám často, bylo naposledy před rokem!

Zaujalo mě, že se řepa nevaří, ale peče. Někdy vcelku, jindy už očištěná a všelijak pokrájená. Tak to jsem zkusila.

Jako i jiné zeleniny se peče dosti dlouho, ale čtvrtky pod pokličkou na oleji zas nepotřebovaly žádnou asistenci. Pokmínovala jsem je a trochu posolila. Pak už jsem jen kontrolovala, zda měknou. To trvalo kolem 3/4 hodiny při 180 stupních.

Nechala jsem ji pak schladnout a ochutnala - dílek byl měkký, pevný a sladký, jemnější než vařená řepa.

Než jsem ho snědla, samo mi vytanulo, co to chce! Přidala jsem tyto ingredience: kyselá okurka, paprika, spousta soli a octa, balkánský sýr. Samozřejmě feta by byla lepší, ale zas je mnohem tučnější. Čtvrtky jsem přece jen překrájela na menší kousky, aby se lépe ochutily. Olej stačil. Dozdobila jsem salátem a rychle fotila, než se vše řepou probarví:

Mohla bych salát z pečené řepy podávat někdy jako předkrm, s větší porcí sýra stačí i k večeři. Hodil by se jako příloha i k nějakému masu.

Malá jídla ze studené kuchyně aneb pár večeří

Nashromáždilo se mi pár jednotlivých obrázků se studenými jídly, co na nich není moc vaření, tak je nabízím jako inspiraci společně.

Teď kolem Velikonoc došlo na vaječnou tlačenku, pro mě se závanem nostalgie. Návod je na každém balení želatiny pro ni určené, ale ač lze všelijak obměňovat, nejradši mám tu klasickou chuť, co si pamatuju z dětství. Nikdy jsem totiž nemohla přijít na to, z čeho je ta báječná hmota udělaná - nějaký aspik, to ano, ale co do něj? Tak teprve až se objevily (v drogérii) sáčky s želatinou na vaječnou tlačenku, bylo to jasné - majonéza! To nás nikoho nenapadlo a recept tehdy nebyl k nalezení ani v kuchařkách, v lahůdkářství jsme žádné známosti neměli, a bez té želatiny to stejně nešlo vyrobit.

Základem je zeleninový salát Moravanka. Vše na pokrájí, feferonku dle chuti použijeme nebo vyhodíme. K tomu 5-6 vajec natvrdo, rovněž pokrájet, 150g salámu nebo šunky a 200g majonézy. Zamícháme, dochutíme, přidala jsem čerstvou cibulku. Tu ale může někdo považovat za nepatřičnou...

Želatinu (20 g) rozpustíme v horké vodě dle návodu (150 ml vařící, 250 ml studené) a vlažnou nalijeme do salátu. Vzniklou hmotu konzistence polévky dosolíme, dokyselíme, a to o poznání více, než má chutnat výsledek!

Dáme ztuhnout do formy nebo forem, vypláchnutých studenou vodou. Tuhne během několika hodin, uchováme v ledničce. Některá značka želatiny tuhne méně, tak jde tlačenka hůře krájet, v tom případě zkuste příště jinou:) Používám Naturu. A z vaniček šla vyklopit snadno.

A co takový tatarák? Možná jen pro otrlé, ale převzala jsem jako vyzkoušený tip přímo od poučené prodavačky a sama ho připravovala už několikrát. V této široce dostupné podobě se vyrobí z Výběrového mletého hovězího (bývá baleno po 300 g)! Záleží na jeho kvalitě, tedy na tom, aby v něm bylo co nejméně bílých žilek. Musí být co nejčistší, nejhezčí a samozřejmě čerstvé. Prý ho lze i zmrazit.

Maso je mleté jemně, není nutno ho přemílat. Přidáme obvyklé ingredience, zamícháme, upečeme si topinku dle chuti mastnou nebo suchou a pustíme se do toho!

Taková zapečená houska také není špatná, o hodně se tím vylepší běžné suroviny - proč ji neudělám častěji? O tom jsem tedy přemýšlela marně, možná je to jen proto, že je tolik zajímavých receptů a na starou klasiku přitom člověk nevzpomene nebo se mu zdá málo zajímavá...a tohle byla výjimka, že jsem měla bílé pečivo!

Na to snad není třeba žádný návod, jen že jsem housky potřela máslem, protože sušená šunka žádný tuk nepustí. Neměla jsem v ten okamžik nic jiného po ruce, niva to značně vylepšila, rajče bylo pečené docela dobré a jednoduchá večeře doplněná sklenkou vína byla na světě. Nebýt té chvály, co jsem si za ni vysloužila, ani bych to nezapsala, ale když ono to bylo i docela fotogenické:)

Také jsem opět dělala domácí paštiku, tentokrát s jablky a s kachními játry. Jinak ji dělám stejně jako tady: ze syrového tučnějšího mletého, poloviny váhy jater, koření a fernetu. Do odleželého masa jsem druhý den vtlačila hranolky špeku a jablek:

Vypadalo to spíš na koláč...ale ne, zakryla jsem druhou částí masa a dala péci, po částečném schladnutí zatížila a dala odležet - ale ochutnat jsem musela hned a paštika tentokrát ani nepotřebovala odpočívat, chutnala velmi harmonicky a plně už druhý den. Kachní játra se mi zdála na chuť lepší, i když za syrova (za rozmražena) se to právě nezdálo :) A jablka chuť nadzvedla, bylo jich tak akorát - do malého zbytku jsem jich zkusila dát více, ale to už nebylo ono. Stačí tak půlka jablka na základní dávku. Paštika mi vydrží v ledničce vždy dost dlouho, nejméně týden, za tu dobu se určitě nezkazí. Maximální trvanlivost vyzkoušenou nemám, ale mražení jí nesvědčí.