Krůta se zelím

Krůtí maso se dá použít i místo vepřového, když chceme připravit nějakou dietnější variantu klasiky - a to jsem si právě vyvzpomněla, že udělám. Nalákalo mě totiž pěkné mladé zelíčko, které jsem chtěla po delší době zařadit do jídelníčku. K němu jsem si vybrala pořádný kus krůtího masa, stehenní plátek, tedy plát. Jednu středovou kost jsem z něj vyřízla a bylo by to - ale krůta měla v sobě tuku ažaž, tak jsem se ještě dala do jeho odstraňování a co nejvíc ho vykrájela. Ani kůži jsem nenechala. Chvíli jsem s tím strávila. Plátek se mi rozpadl na jednotlivé svaly, ale pro zamýšlenou úpravu to nevadilo. Jinak by se maso muselo svázat.

Kousky masa jsem jen lehce opekla na lžíci oleje s cibulí, pepřem a kmínem a dala dusit, až bylo maso měkké. Trvalo to nějakou dobu - rozhodně spíš jako vepřové než jako kuřecí.

Nakonec jsem maso ještě dochutila čerstvou majoránkou, aby víc připomínalo toho vepře.

Zelí jsem dusila běžným způsobem, mám ráda tak akorát sladko-slano-kyselé. S výhodou ho krouhám na mandolíně - velkém V krouhači, který je sice trochu nebezpečný, když se v ruce strouhaný kus zvrtne a nepoužíváte dle návodu bezpečnostní klobouček, protože s ním krouhání už tak dobře nejde...nože jsou ostré a do ruky by zajely jak do másla. I když to všechno vím, stejně znova provokuju. Tentokrát vše dobře dopadlo. Mám už druhý model, první mi vydržel snad patnáct let!

Nepřidala jsem do zelí tentokrát víno ani jablko. Jen jsem ho trochu omastila, osolila, okyselila a okmínovala. Jako příloha posloužily hotové italské noky, co mají k bramborovým knedlíkům jen krůček. A klasika v lehkém provedení byla na světě. Nic omračujícícho, ale neurazí.

Lišky

Nestane se mi každý den, že bych dostala nějaké potraviny - a nedávno náhodou lišky! Na houby jsem letos ještě žádné štěstí neměla, proto mě tento nečekaný úlovek zvláště potěšil.

Lišky byly dosti pečlivě očištěné, tak jsem je jen opláchla a okrájela pár nožek, větší exempláře překrojila a nechala je okapat.

Inspiraci poskytla kuchařka Tescoma - Nejlepší recepty, jeden z dárků od doma.cz, kde moje články taky najdete.

Ale z různých bohulibých důvodů jsem se receptem neřídila zcela.

Cibulku jsem zpěnila na másle, to ano, lišky jsem k nim přihodila, připepřila a dala trochu provesálského koření. Za chvilku pustily vodu, tak jsem stáhla teplotu, houby osolila a nechala dusit, až bylo tekutiny jen málo. To už byly lišky skoro měkké.

Budoucí omáčku jsem zahustila smetanovým jogurtem, ale doporučuju šlehačku nebo aspoň smetanu kol 20%. K omáčce jsem přidala již dříve udušené maso z krůty i s přírodní šťávou, bujón jsem do ní nepotřebovala.

Doplnila jsem kuskusem a napakovala do krabiček k obědu s kousky pečeného kuřete. Ani nakyslost jogurtu nijak chuti neuškodila, jídlo z toho všeho vzniklo opravdu velmi dobře poživatelné.

Zprávy o výskytu hub právě teď se dosti liší, z několika míst směrem na jih od metropole hlásí sucho a ani prašivku, ale na Kokořínsku se najde - zatím jsou to pořád ještě letní druhy, kozáci, praváci, klouzky.

Všem vášnivým houbařům ať se daří!

Králík

Z králíka jsem měla jen stehýnka, tak to byl dobrý materiál pro přípravu letního pokrmu. Ani jsem už nemusela maso moc čistit a odblaňovat, jen jsem lehce našpikovala dvěma až třemi kousky špeku do každé nožky. Dělám to tak, že nožem proříznu dostatečně velký otvor, zvětším prstem a vložím hranolek tak půl centimetru silný. Z tenkých nudliček, které se úděsně trhaly a nešly špikovací jehlou vůbec protahovat, včetně triků s mražením špeku, jsem už vyrostla:) Dost jsem se s tím v mládí natrápila, nikdy se mi to nedařilo. Dávala jsem pak vždy špek jen pod maso, a většinou to i stačilo...hovězí tak často nebylo a králík taky ne. Pak jsem se naučila tuhle nožovou metodu na kurzu.

Dala jsem k masu ještě kousek slaniny na kostičky, hodně cibule, česnek, hodně bylinek - měla jsem směs ze zahrádky, s dobromyslí, pažitkou, oreganem. Pekla jsem podlité vínem, jako obvykle červeným. Je to příprava jednoduchá a fyzicky nenáročná, peče se téměř samo, stačí párkrát přelít výpekem. Cibule s vínem vytvoří dobrou šťávu, a když je maso vypečené na žádoucí barvu, je hotovo.

Dáváme přednost bramborám, vařeným i se slupkou. Hodila by se též rýže, kuskus nebo svítek, případně i žemlový knedlík. Takhle nalehko upraveného, šťavnatého a málo tučného králíka si dám mnohem radši než klasiku pečenou s bůčkem a podobně, kterou pamatuju jen s nepříjemnou pachutí, jak jsem ji musela jíst v mládí na nějakých rodinných návštěvách. Ale to už bych zas sklouzla k oblíbeným nářkům na to, jaké hrozné jídlo jsme mívali a jak ze stejných surovin se dneska vaří úplně jinak a mnohem chutněji...

Svátek II - Proměny selečí pečínky

Masa jsem měla hromadu, jak jsem již popsala v minulém článku.

Selečí jsem už několikrát pekla, na tom žádné velké vaření není, jako u každé kvalitní suroviny stačí málo.

Maso mělo měkkou, ale vypečenou kůžičku, bylo měkké a šťavnaté. Na té šťávě se dělalo pár mastných ok, ale ani po vystydnutí se nikde neusadila vrstvička sádla, sele bylo hodně libové. Podlévala jsem tentokrát částečně i pivem, které také hlavní chod doprovodilo.

Spíš se dá vyhrát s přílohami. Bylo lepší servírovat je v mísách na stůl, ale fotit všechno mě už návštěvníci nenechali. Někdo volil klasiku se špenátem a knedlíkem nebo bramborami.

Letní varianta s grilovaným paprikovým salátem přišla vhod většině stolovníků, doplnit se mohla i bramborou.

A protože masa bylo hodně, přidala jsem k němu další den jen smetanu a pár kaparů i s nálevem a dochutila lžičkou ústřicové omáčky, čímž vznikla báječná omáčka k rýži.

Samozřejmě ta večeře ještě zahrnovala moučník, tak o tom zas pozítří.

Dršťky a kuře navíc

Jsou snad tyto sekané hovězí žaludky jen pro psy? Nikoli.

Dršťkovou polévku ani zadělávané dršťky nevyhledávám, ale snědla bych je.

Dršťky jsou oblíbené i v italské a francouzské kuchyni a tam se dělají kapku jinak - se zeleninou, bylinkami a vínem. Ta informace mi v hlavě uvízla již dříve, a tak když jsem viděla mražené předvařené dršťky za výhodnou cenu, rozhodla jsem se, že to zkusím. Na syrové bych se asi přemluvit nedala, musí se několikrát spařovat, vyvařovat, čistit, to už je na mě prostě moc.

Prozkoumala jsem několik receptů a zvolila jakousi variantu spíše italskou.

Dršťky se doplní rajčaty, mrkví, petrželí a vínem. nejprve se vše opéká, pak aspoň hodinu dusí.

Co jsem potřebovala: 500g mražených drštěk, 1 velkou cibuli, 3 stroužky česneku, olej a máslo, 3 mrkve na nudličky, 5 oloupaných rajčat, 3 velké hrstě nasekaných bylin - měla jsem petržel, oregano, rozmarýn a estragon, 1/4 l vína, bujón, pepř, sůl, nastrouhaný parmazán.

Nejprve jsem na oleji s máslem hodně opekla mrkev a cibuli. K nim jsem šoupla polorozmražené dršťky a zatím si spařila a nakrájela rajčata, která jsem házela hned do hrnce. Byliny jsem nahrubo posekala a poslala za rajčaty. Pak jsem vše osolila a opepřila, dosti důkladně. Ještě se mi zdálo, že by chuti mohlo prospět i mleté nové koření, přidala jsem špetku dvě. Podlila jsem vínem, jaké jsem měla (stolní růžové), trochu i vodou, a nechala dusit. Nadrobila jsem i bujón z přírodní kostky. V této fázi nebyla chuť nic omračujícího, zelenina a byliny se ještě nemohly projevit, víno působilo jen kysele a dršťky přece jen mírně nevábně.

Dusila jsem hodinku za občasné kontroly, posledních dvacet minut odklopené - šťávy se udělalo nakonec až moc hlavně z rajčat, i když jsem ji z nich při krájení odstranila.

To už se chutě provařily a propojily, dršťky změkly a najednou vše chutnalo báječně, jen trochu přisolit a přidat ještě rozmarýn...Chuť se mi zdála dobrá. Parmazán jsem nakonec vynechala, neseděl mi k tomu. Dobrým domácím pečivem se šťáva výborně nabírala.

Celkově mě chuť nadchla natolik, že jsem hned vymyslela, jak ji zprostředkovat i odpíračům drštěk - mohla bych tytéž ingredience přece použít třeba na kuře, uvidíme, co z toho vykouzlím.

Dokud jsem ještě měla zásobu bylinek, pustila jsem se do toho. Zeleninu i koření jsem použila stejné, ale pak jsem do šťávy ještě přidala sáček malých olivek, to bylo ono. Uspěla jsem s tou variací samozřejmě lépe než s dršťkami, které zkrátka nemají moc dobrou pověst.

Ale kuře je taková potvora prodejná, že zvládá úspěšně mnoho převleků. Snadno se přizpůsobí nejrůznějším chutím - ať je na houbách, paprice, se švestkami, se zelím, s vínem, s pivem, s arašídovým máslem, s artyčoky, se sušenými rajčaty, abych jmenovala jen pár tipů ze svého repertoáru...

Jak máte kuře rádi vy?

Hovězí líčka

Jak už jsem se zmínila, narazila jsem na ně v nedalekém farmářském řeznictví těsně před Velikonoci. A pak jsem je znova připravovala pro návštěvu už jako osvědčený recept. Nebyla to sice líčka telecí, ale ani tak jsem je nemohla nevyzkoušet!

Recept podle Zdenka Pohlreicha je jednoduchý - maso prudce opečeme, vyndáme, opečeme kořenovou zeleninu, vrátíme maso, podlijeme a dusíme doměkka. Dokončíme červeným vínem a omáčkou demi-glas.

Z kusu masa jsem odřízla nepěkné části a lůj. Silnější šlachu, pokrývající celý kus z jedné strany, jsem několikrát nařízla, aby se maso lépe opeklo. Jak se ukázalo, byl to dobrý tah. Líčko jsem šoupla do papiňáku na rozpálený olej s máslem. Plochý kousek se opečením stáhl na pěkný špalík, tak hned vypadal jako ten na obrázku v knize Bravo, šéfe.

Nakrájela jsem mrkev a celer ze zásob. Chtěla jsem použít s úsporou práce mraženou směs, ale nemohla jsem ji nikde v mrazáku najít - objevila jsem až za dva dny - v jiném šuplíku, kam ji nikdy nedávám, však to možná znáte. Třeba to pokrmu prospělo více, ale když se mražená dost opeče, rozdíl tam nepozoruju. Přidala jsem i dost cibule.

Maso jsem osolila, opepřila, podlila vínem radši hned a dala dusit. Po půlhodině jsem ho zkusila. Nezdálo se mi ještě dost měkké, tak jsem přidala dalších 15 minut dušení.

Druhý den jsem maso vytáhla, všechnu zeleninu rozmixovala a šťávu dochutila místo demi-glas ústřicovou omáčkou a vínem. Víc už nebylo třeba, chutnalo to dobře a bez zahušťování. Maso se přípravou dosti zmenšilo, podruhé dokonce více, takže z původního kilového kusu za syrova jsem nakrájela jen tři porce. To byla jediná vada...

Maso po nakrájení odhalilo strukturu kližek, tak jsem ho vydávala za kližku - jako líčko by nemuselo být každému po chuti:) Ostatně kližka se dá udělat stejně, kořenovou zeleninou a vínem se nic nezkazí - a nejen v Burgundsku.

Mně ještě líp než s bramborem chutnalo se svítkem, o kterém je více zde.

Hovězí líčko připravené na víně bylo osobou blízkou i návštěvou vysoce oceněné: šťavnaté, měkké, vcelku dietní - jen se zeleninou, ani žádnou slaninku jsem pod něj nedávala.

Samozřejmě ho výborně doplní sklenka červeného vína.

Selečí plec

Už jsem se zmínila o farmářském řeznictví poblíž bydliště - před Velikonoci jsem tam vyhlížela nějaké "šikovné" masíčko na svátky, trochu jiné než běžně: a nakonec jsem se rozhodla pro selečí pečínku. Už jsme měli jednu vloni, a tak nám chutnala, že jsem ji chtěla upéct znovu.

Celá přední noha vážila něco přes kilo -zadní kýta kolem dvou, to už bylo moc. Tak jsem zvolila plec, zdálo se mi škoda ji porcovat a mrazit. Maso jsem připravovala asi za tři dny, odpočívalo zatím klidně v lednici.

Podložila jsem ho několika špejlemi, předtím omyla a osušila, osolila a pokmínovala. A to je vše. Aby se nespálilo, přikryla jsem pekáček alobalem a dala péci na nějakých 180 stupňů. Podlila jsem vodou a přidala kousek másla a během mírného pečení jsem nohu pilně polívala vždy tak po 15-20 minutách a taky obrátila.

Asi v půlce procesu pečení jsem přidala do šťávy kus nahrubo pokrájené cibule. Po změknutí - je to mladé maso, peče se kratší dobu, celý kus kolem hodiny - jsem alobal odstranila a nechala maso zčervenat. Maso musí jít od kosti. Dbala jsem i na to, aby bylo pořád dost šťávy. Někdo dává rád pivo, aby kůžička více křupala. I takhle chutnala selečí plec úžasně.

Až potkáte někde selečí, neváhejte - je to lahůdka, kterou potěšíte i všechny příznivce vepřového.

Vepřová pečeně v mléce

Pěkný kus až příliš libového masa, to je vepřová pečeně. karé. Jak ji upravit, aby nebyla suchá? Nedávno jsem pekla jiné kusy vepřového se švestkami a jablky a na pivě s houbami, ale to ještě panovala zima, na to už není chuť. Mohla bych maso hodit do omáčky, to se mi však taky nechtělo...Když jsem otevřela ledničku, utkvěl mi pohled na krabici mléka - a včas jsem si vzpomněla na vepřové v mléce, o kterém jsme už párkrát četla. A bylo rozhodnuto, že ho zkusím právě teď. Nastudovala jsem pár receptů. Všechny vychvalovaly měkkost a šťavnatost takto upečeného masa, tak nebylo co zkazit!

Maso jsem nejdříve sejmula z kosti a osolila, okořenila pepřem a paprikou a pod něj dala jarní cibulku. Recepty radily všechny varianty přípravy: nejprve maso opéci, pak dusit, případně hned dusit v mléce a až ke konci nechat zezlátnout . A snad tam byla i nějaká mezivarianta Většinou to u vepřového vyjde nastejno, ať postupujete tak či naopak. Jednoduše jsem maso podlila mlékem a přiklopila.

Není prý na závadu, když se mléko srazí - ráda bych věděla, jestli se tomu dá vůbec zabránit, že.

V tom však problém nebyl.

Masu jsem dala dost času a přitom ho příležitostně podlévala a obracela, až se docela pěkně upeklo. Takové ty odřezky od kosti chutnaly báječně. Špalík zůstal uvnitř pěkně růžový, šťávy bylo dost a chutnala skvěle, ale maso zůstalo stejně poněkud suché - zkrátka krkovice to není. Někdo má sušší a libovější radši, pro toho je tato úprava pečínky jako stvořená.

A my měli zas dobrý pocit, že jíme o něco zdravěji - zeleninový salát maso se šťávou a bramborami příhodně doplnil.

A jestli chcete podpořit můj recept v soutěži Jak chutná Praha, hlasujte prosím pro špekové knedlíky zde!

Hlasuje se ještě celý květen a špekouny se pomalu dotahují na tvarohové taštičky přede mnou!

Hravá krůta se zeleninou

Přišel čas lehčích jídel, po nějaké pauze jsem opět zvolila krůtu. Na běžné všednodenní jídlo se krůtí gulášová směs, když není moc tučná, hodí výborně.

Hlavní však měla být zelenina. Přemýšlela jsem a hledala, jakou k masu přidat. Rozhodla jsem se pro řapíkový celer. Ten dodá takovou základní chuť, uvidíme, co s tím dál.

Je to jedna z mých kuchyňských her, které hraju sama se sebou - něco strčím do hrnce a ještě nevím, jaký to vezme konec. Dokážu suroviny vyladit tak, aby jídlo odpovídalo chuťové představě? V tomto případě mělo být svěží, lehké, dobře ochucené, spíš šťáva než omáčka.

Maso jsem jen trochu opláchla a osušila, pak osolila a opepřila. Hodila jsme ho na olej spolu

s kostičkami špeku. Nejdřív maso stejně pustilo spoustu vody, ale nechala jsem vyšší teplotu tak dlouho, dokud z šedobéžové směsi nevznikla směs opečená. Chtělo to trochu trpělivosti, šedavé vodnaté maso však ráda nemám.

Teprve nyní jsme přihodila pokrájený celer i kus cibule a vše pár minut míchala. Maso bylo skoro měkké, celeru to též stačilo. Co dál?

Tohle byl pořád ještě jen polotovar!

Nemusela jsem to ale řešit hned, stačilo jídlo dokončit druhý den. Přemítala jsem o různých variantách a o tom, co ještě je doma. Z čerstvé zeleniny nic vhodného, jen řepa, salát, bulva celeru, mrkev - to se mi nehodilo. Mražený sektor též nenabízel nic zajímavého, hrášek s mrkví, zelenina pod svíčkovou a špenát. Houby jen sušené. Ale našla jsem mezi sklenicemi a plechovkami mexickou omáčku (vyrobenou v Mexiku) s kousky paprik a rajčat, pocházející od Vánoc. Nevypadala přehnaně nebezpečně pálivá. Ani při ochutnání mě nevyděsila. A co, stejně omáčku zředím, když ji přidám k ostatnímu. Obsahovala, papriky a papričky, rajčata, cukety a podobně.

Dopadlo to dobře, vzniklá směs byla jen lehce pálivá a další zelenina jí prospěla, dodala ty chybějící chutě, mezi nimi lehkou nakyslost. Tím bylo zadání splněno, chuť svěží, čerstvá, dynamická.

Byl to pokrm vysloveně k rýži. Uvařila jsem sáčkovou parboiled. Do vody vždy přidávám lžíci oleje, několik hřebíčků a kousek cibule.

Na focení talířů jsem nějak zapomněla, tak výsledek ilustrují jen zbylé porce v krabičce. K ohřívání je něco takového ideální.

Variace na vepřovou pečínku včetně příloh

Před koncem masopustu jsme si ještě dopřáli pečené vepřové, a to hned dva víkendy po sobě. Taky se ho teď hodně nabízí, čili škoda to nevyužít.

To bylo totiž tak: návštěva, co se objednala na jeden oběd, ho kvůli chorobě musela odložit o týden - a já už měla navařeno a napečeno maso se švestkami a jablky - vestfálské.

Plecko jsem umotala provázkem a ovoce do něj nějak prostrkala, aspoň část. Dala jsem ho péci s cibulí a dost podlité, aby nebylo tuhé. V druhé půli pečení jsme přidala zbylé ovoce i do šťávy. Kořenila jsem už jen pepřem.

Pečené plecko bylo velmi dobré, dost nasládlé, a chutnalo nám nejen s bramborem, ale i s italskými noky. Dovedu si ho představit i bramborovými nebo žemlovými knedlíky.

I na druhý pokus jsem návštěvě pekla na přání vepřové. Měla jsem pěkný kus krkovičky a ještě kousek z libového boku, který jsem jinak pekla naložený v cukru a soli.

Ale jak maso připravit tentokrát? Nasladko bylo minulý týden, chtělo by to změnu - protože mám ráda kuře na pivě dle Zdenka Pohlreicha, zvolila jsem kombinaci houby + pivo, ale na vepřové jsem recept transformovala do silnějších chutí. Použila jsem totiž houby sušené a pivo černé.

To byla dobrá volba. Maso jsem v kuse asi kilovém pekla skoro dvě hodiny, nejdříve prudčeji, pak pomaleji jen na 150-180 stupňů. Houby jsem předem namočila a přidala v půlce pečení. A dosti vydatně jsem podlívala tím pivem, aby maso bylo šťavnaté, což se i podařilo.

K tomu jsem zvolila škubánky, co se do nich dělá sedm šťouchů. Z brambor napůl uvařených jsem slila asi půlku vody a uschovala ji v misce. Brambory jsem posypala vydatně hrubou moukou a opačným koncem vařečka nadělala šťouchy, aby se mouka lépe propařila. Přikryla jsem opět pokličkou a vařila skoro 15 minut.

K zapití pivní pečínky je nejlepší rovněž černé pivo. Návštěva si jídlo pochvaloval, trefila jsem se mu do chuti i s těmi škubánky. Vzpomínali jsme, jaké byly ve školní jídelně. A vůbec nelitoval, že před týdnem neměl tu vestfálskou pečínku.

Další přílohou k témuž masu byla pečená zimní zelenina, kterou jsem nějak pořád odkládala - s výpomocí při krájení byla příprava snadná, jen je třeba počítat s hodinou na upečení, než všechny brambory, mrkve, celery, řepy a cibule změknou.

Stačí osolit a opepřit, přidat olej. Tím se nesmí moc šetřit, má-li být výsledek chutný a křupavý, nikoli blátivý. Zelenina musí být opravdu upečená, nejen udušená, aby se přeměnila v "koncert chutí". Je i pastvou pro oči.

Osobě blízké, který by škubánky nerad, chutnalo nad obvyklou míru.

Obě variace jsou vlastně ryze české a sezónní a nejsou ani nijak náročné na přípravu a kuchyňské znalosti - snad budou inspirovat i někoho z vás, čtenářů.

Další chody, podávané před pečínkou a po ní, se objeví v samostatných článcích.

Pečínka čili užitek z kachny 2

Než jsem se pustila do pečené kachny, znovu jsem si prošla různé možnosti a recepty. Rozhodně jsem ji nechtěla péci se zelím a knedlíkem. Spíš s nějakým vínem, jablky, pomerančovou zavařeninou či povidly, medem, tymiánem, zázvorem - možností je plno, a jak jsem tak na ně koukala, zdály se mi všechny poměrně kombinovatelné. Čili nač to lámat přes koleno, něco z toho k pečení už dám, vždyť ani postup se moc neliší. Hlavně aby maso nebylo vysušené, to si budu muset pohlídat.

Začala jsem očištěním kachního těla. Konce křídel již byly odebrány do kaldounu. Dočistila jsem zbytky pisků (per), odřízla žlázky na biskupu a důkladně kachnu vyprala. Okapanou a osušenou jsem ji vně i uvnitř nasolila a nakořenila směsí kmínu, pepře a tymiánu a nechala odležet půl dne v lednici.

Nakrájela jsem tři cibule a dvě jablka na klínky a kachnu jimi naplnila, párátky uzavřela otvor a zbytek klínků dala do pekáče kolem. A pekla jsem, spíše tedy dusila, podlévala nejdříve vodou, a když jsem ji obrátila, i vínem. Červeným. Do šťávy jsem přidala ještě dvě lžíce povidel. Teplotu trouby jsem nechala zatím nižší, kolem 180 stupňů. Po hodině a něco jsem kachnu odložila do chladu (na balkon).

Druhý den jsem sebrala z povrchu šťávy sádlo, jak to šlo, a dopékala kachnu ještě dvě hodiny a podlévala už převážně vínem, přikrývala alobalem.

Mezitím byla spousta času na přípravu žemlových knedlíků. Jen jsem je udělala z toustového chleba (poměr: 500 g chleba, 5 celých rozšlehaných vajec, trochu mléka, 100 g rozpuštěného másla, petrželka, půl menší orestované cibulky, pepř, muškátový, oříšek, sůl).

Na porci se dává celá půlka kachny, ale tolik jsme nesnědli, spíš by pták této velikosti vystačil na 3-4 porce. Kůžička byla vypečená dobře, maso bylo měkké, od kosti se oddělovalo dobře. Zůstalo šťavnaté, příjemně okořeněné, to jsem ani nečekala. Cibule jsem dala až moc, ta zbyla, ale jablka dušená v kachně i mimo chutnala výborně, jen jsem je trochu přisolila.

Kachna s jablky je proti klasice se zelím mnohem jemnější, rafinovanější, a chceme-li k jídlu podávat víno, hodí se k němu v této úpravě znamenitě.

A kdyby někomu ještě chyběl užitek z kachny 3 (vzpomněla jsem si totiž na jedna prastarý vtip, který nás svého času rozesmíval, až jsme lapali po dechu, byl o užitku z husy) - tak ten třetí užitek byla jatýrka, ty jsem do kaldounu nedala - z jedné kachničky jich není mnoho, ale osoba blízká je nejí, tak mi s chlebem k večeři stačily. Opekla jsem je s cibulkou na kachním sádle a lehce zastříkla vínem. Lahoda.

Masopustní maso

Nevařím nyní moc novinek, spíš variace klasiky. Šlo o jídla víkendová, vhodná v tomto ročním období.

Po Lady Gaga syrové maso coby artefakt už sice nikoho neohromí, ale může vypadat i něžně, třeba tyhle dekorativní meandry:

Na obyčejný guláš se mi zdálo té pěkné kližky škoda, tak jsem přidala kořenovou zeleninu. Tu jsem opékala nejprve samotnou, pak se slaninou a cibulí, divokým kořením, cukrem, odpařeným octem a hořčicí, poctivý základ. V něm jsem dusila maso doměkka, tedy asi dvě hodiny, podlévala vodou a trochu vínem. Některé kližky v kližce dosti odolávaly změknutí. Pak jsem kousky masa vyndala, což je sice nejnepříjemnější část přípravy, ale jinak to udělat nejde.

Zbytek stačí lehce rozmixovat, dokonale hladké omáčky se mi nelíbí. Je možno ji trochu zahustit jíškou či zaprášit moukou a ještě vařit. Takové maso na divoko snese skoro každou přílohu.

Kotlety či krkovice na šlehačce jsou známé a každý je dělá trochu jinak, případně jak kdy. Tentokrát byly s rozmarýnem z květináče.

Je to recept, který při použití dostatečně prorostlého masa málokdy zklame.

Kus šťavnatého vepřového upečeného vcelku, ideálního ke knedlu a zelu, samozřejmě taky nechyběl. Byla to opět krkovice, den před pečením okořeněná a svázaná provázkem, dosti podlévaná a pečená s cibulí nejméně hodinku a půl - měla jsem dva kusy skoro kilové.

V zimě také peču paštiky, tentokrát jsem je zkusila dát do rovných skleniček, aby se s nimi lépe manipulovalo. Pekla jsem je odklopené tak 1 a půl hodiny. Po částečném vychladnutí jsem je zatížila těžítky a již další den byly k jídlu proleželé akorát. V ledničce jsem je měla deset dnů bez problému.

Neodolala jsem nezopakovat bramborové kobližky, které se mi vypekly sice více než napoprvé, ale i tak byly nadýchané a velmi dobré.

A tím končí malá reportáž z přípravy masopustních masových pokrmů...